Adam Jílek: Dnes jde jen těžko určit, co je umění

Na jeho propracovaných obrazech můžete vidět zvířata s lidskými vlastnostmi i ne úplně běžnou mimikou. Nevšední témata děl v kombinaci s ohromným talentem, pílí a jasně rozpoznatelným stylem katapultovali Adama Jílka do galerií a sbírek po celém světě i do prestižního žebříčku časopisu Forbes 30 pod 30. S mladým umělcem, který zobrazuje svět kolem sebe pomocí realistické malby, jsme si v jeho žižkovském ateliéru povídali o nešvarech naší doby, slepičích pařátech i letní kolekci šatů, na které spolupracoval s návrhářkou Beatou Rajskou. 

Do svých obrazů promítáte odrazy naší doby se všemi jejími nešvary. Jaký vlastně podle vás dnešní svět je? 

Já bych byl hrozně nerad, kdyby moje obrazy působily jen pesimisticky, tomu se snažím vyhnout, protože sám nejsem depresivní a pesimistický člověk, nebo se o to alespoň snažím. Ale je pravda, že výpovědi ukryté v obrazech z části negativní jsou. Vždyť doba je strašně hektická, neosobní a povrchní. Myslím, že velkou zásluhu nese neustálá honba za penězi a vysoké nároky, které jsou na lidi kladeny. Já do své tvorby třeba velmi často promítám problematiku sociálních sítí, myslím totiž, že budoucí generace to bude mít jednou hodně obtížné. Třeba i proto, jak se vytrácí řemeslo a málokdo chce pracovat fyzicky. Takže netuším, kolik lidí by „rozdýchalo“, kdyby přestaly fungovat sociální sítě. Doba je vážně zvláštní. Nechci znít jako nějaký pamětník, ale svým způsobem jsem rád, že mám srovnání i z doby bez mobilů, sociálních sítí a dalších technických vymožeností. 

Zrcadlí se nějak problémy doby i do umění? Jak vůbec současnou malířskou scénu vnímáte? 

No,… Dřív prostě platila zásada, že umělec musí perfektně ovládat své řemeslo. Měl jakýsi dar od boha, který byl a je okolím obdivován až dodnes. I přesto, že postupem času spousta světoznámých umělců svůj rukopis uvolnila. Tím mám namysli ve dvacátém století, například takový Picasso, který je dnes známý především svými kubistickými obrazy. Prošel různými styly s tím, že ale vycházel z realismu a uměl malovat. Kdežto v současnosti je tomu tak, že malíři často malovat neumí, nebo to ani nepotřebují a nechávají to za sebe dělat jiné. Z umění se vytrácí i jakási osobitá výpověď a stává se z něj především zboží nebo drahá dekorace. Dneska je totiž strašně složité určit, co umění je a co už ne. Myslím, že přesně to nahrává všelijakým „umělcům“, aby si svá díla obhájili. 

Ale lidé za podobné patlanice často platí nemalé sumy…

Protože se v tom mnohdy moc nevyznají, nebo naopak chtějí ukázat svému okolí kolik jsou ochotni za „umění“ dát. Je to jakási známka bohatství i určité sociální vrstvy. Když se ale zpětně podíváte na vývoj umělců, vždy se jejich obrazy začínaly prodávat od menších částek až k těm k nejvyšším, mnohdy nepochopitelným, číslům. Naopak u autorů, kteří tímto procesem neprošli a začínají na statisících, je něco špatně. Tento typ umělců svá díla takto nastřelí kvůli tomu, že jim jde jen o výdělek a doufají, že se poté chytnou. Lidí, jenž chtějí takto investovat, totiž není úplně málo, ale bohužel ne vždy do umění příliš vidí a spoléhají na galeristu, že jim poradí. Myslím si, že koupě autora bez větší historie za několik desítek a stovek tisíc není tou správnou volbou. Na toto téma je skvělá kniha „Jak prodat vycpaného žraloka za dvanáct milionů dolarů”, v níž je krásně popsaný celý trh s uměním. 

Pro vás je ale evidentně osobní výpověď velmi důležitá, jelikož do obrazů vkládáte i ty nejniternější pocity, které nechce člověk běžně ventilovat…

Spíš věci, o kterých nechci příliš mluvit. Ono je totiž něco jiného je namalovat a něco jiného je vyslovit. Třeba můj obraz malovaný po rozchodu, na němž je srnka a k ní připoutaná vrána, má zobrazovat vztah, kde jsou spolu dva už natolik dlouho a oba se toho druhého bojí kvůli silnému zvyku opustit. Jeden tedy ve vztahu trpí víc, v tomto případě vrána, která zešedivěla. Obrazy jsou pro mě takový deník. Na druhou stranu je skvělé, že si každý v obraze může najít ten svůj vlastní příběh a to, jak na něj obraz působí, jeho vlastní kreativitu a životní události. Což je pro mě kolikrát cennější.

Když se rozhlédnu kolem, je jasné, že právě zvířata jsou už několik let vaším ústředním motivem. Ještě vás nepřestala bavit? 

Právě, že vůbec ne, do motivu zvířat se dá totiž krásně schovat úplně všechno. To ale samozřejmě neznamená, že bych neměl rád, nebo že neumím kreslit lidi. Spíš mě baví zaobalovat věci do satiry s nádechem nadsázky a humoru takovým způsobem, aby byly pro diváka uchopitelné i bez mého výkladu. Navíc některé výjevy, tedy na tomto typu obrazů, nemusí působit zas až tak negativně, jako kdybych použil lidské tváře a figury, které jsem maloval třeba ještě na škole. Jenže tohle ztvárněné mi přišlo už hrozně konkrétní, protože když malujete člověka, tak už musíte mít konkrétní podobu z které vycházíte a koho malujete, kdežto když zobrazujete například psa, máte určitou volnost. 

Přitom ale zobrazování zvířat není mezi malíři úplně populární…

Je možné, že to vychází i z faktu, že také v minulosti byla zvířata v tomto směru hodně opomíjena. Vždycky totiž hrály primární roli figurální malba nebo krajiny a později pak také abstrakce. Můžete si všimnout, že když se vytvářely portréty na zakázku, nikdo si nenechával namalovat obraz svého mazlíčka, maximálně byl namalován ve vedlejší roli. Přijde mi to jako hrozná škoda a možná i proto se snažím zvířat pořád držet.

Vím, že ke zvířatům máte velmi kladný vztah odmalička, kdy jste ještě jezdil k babičce na vesnici. Vzpomenete si ale na okamžik, kdy přišel zlom a vy jste se rozhodl, že budete malovat právě je? 

Já myslím, že všechno přišlo časem, protože ještě na škole za pana profesora Zdeňka Berana jsem maloval právě spíš vzpomínky z dětství, jako třeba výjevy ze zabijaček, rybolovů nebo stříhání ovcí. Tehdy ještě moje obrazy postrádaly satiru, na které si dnes zakládám. Myslím ale, že vše se zlomilo s mou ročníkovou prací, kdy jsem namaloval cyklus Čistota a neposkvrněnost zvířat oproti lidem. Od té doby mi zvířecí motiv v tomto kontextu zůstal. I když paradoxně nyní zvířatům propůjčuji převážně negativní lidské vlastnosti, takže k té neposkvrněnosti to má už trochu daleko. 

Zaujalo mě, že v některých svých dílech dáváte zvířatům lidské vlastnosti. Přiřazujete jim je podle nějaké předlohy? 

To je také zajímavá a zvláštní věc, protože vůbec nepracuji s bestiářem a vlastně absolutně nevybírám vlastnosti podle toho, kterém se jim skutečně přisuzují. Většinou se tak řídím právě jen podle svého pocitu. Ale je fajn, že si lidé v mém díle najdou vlastní příběh a pak je kolikrát vlastně ani nezajímá můj, což je určitě lepší, než abych musel každému vysvětlovat, jak jsem co myslel, proč obraz vznikl a ještě nějak tlumočit moje pocity. Nemám totiž potřebu se ke svému dílu podrobně vyjadřovat a vytvářet okolo něj příběhy. 

Většinou ale pracujete se špatnými lidskými vlastnostmi, viďte…

Ano, ve většině případů pracuji spíše s těmi negativními vlastnosti, ale snažím se, aby dílo i přes prvotní negaci vyznívalo pozitivně. Často se mé obrazy točí okolo peněz, majetnických lidí nebo chamtivosti. Další zajímavostí pak je, že kromě lidských vlastností u zvířat pracuji také s mimikou, kterou přidávám i zvířatům kteří ji primárně nemají. A to najednou sehrává důležitou roli. Máte pocit, že vám v obraze něco nesedí a na první pohled často nedokážete určit co. Docela vtipné bylo, když jsem nedávno maloval gazelu, která chce být zebrou, jako odkaz k tomu, že se dnes spousta lidí snaží být někým jiným, než opravdu jsou. No a mnozí absolutně nedokázali definovat, co že to vlastně je na té “zebře” divného, protože si nemohli vůbec spojit fakt, že se nedívají na zebru, ale gazelu. 

Prý se vám dokonce podařilo nějakými obrazy pár lidí i urazit…

To je pravda. Já dřív hodně maloval slepičí motivy. Asi víc než bylo zdrávo (smích). Ale ne vždy měly negativní výpověď. Jen to tak bohužel každý škatulkoval. Třeba obraz, kde jsou slepičí pařáty s lodičkami. Obraz se jmenuje „Proměna” a dá se vyložit více způsoby. Na jedné výstavě jsem podobných obrazů se slepicemi prezentoval hned několik a spousta lidí si to vyložila nějak špatně. 

Mezi umělci ale máte i přes svůj nízký věk velmi dobré jméno i pevnou pozici. Díky čemu myslíte, že jste v obrovské konkurenci uspěl? 

Myslím, že mi hodně pomohlo štěstí, hlavně na lidi, ať už v mém okolí nebo na sběratele umění. Vždycky se totiž všechno na sebe nabaluje, a když si koupíte něco, co vás zaujme, během chvíle se informace dostane k dalším a dalším lidem, kruh se rozrůstá, vybírají si vás galerie. Dostáváte se do podvědomí. Je to neustálý proces. Věřím ale, že důležitou roli hraje také píle a zodpovědnost, které mi zůstaly ze sportu. Právě díky němu jsem se naučil být trpělivý a vytrvalý s myšlenkou, že mi to pomůže dosáhnout v životě i ve sportu to co chci. Zvláště dnes je velmi důležité, aby si člověk šel za svými cíli, neustále se posouvat kupředu a udělat pro své sny maximum. Mít bohémský život by mě nenaplňovalo. 

Nakonec vás ale píle v kombinaci s talentem dovedla například až ke spolupráci s návrhářkou Beatou Rajskou, se kterou jste vytvořili kolekci šatů. Jak vlastně vaše velmi zajímavé propojení vzniklo? 

Naše spolupráce s Beatou vznikal úplně náhodou, minuli jsme se na jednom večírku, věděli o sobě a já ji pak oslovil s tím, že bychom se mohli propojit po pracovní stránce, třeba že by se na nějaké z jejích přehlídek mohly promítat moje obrazy. Její show je totiž vždycky velkolepá a přišlo mi, že zvířecí motivy by ji mohly krásně doplnit. Beata mi pak hned volala s tím, že ji moje tvorba velmi zaujala. Potkali jsme se, a nakonec mi nabídla spolupráci na její nové kolekci, kterou právě připravovala. Společně jsme vybrali motivy a mé obrazy se pak přenesly na látku z kterých se šaty ušily. A jelikož jsme se sešli v září a do konce roku muselo být vše hotové, byla to jízda. Neustále jsme se scházeli, volali si a dělali nové a nové skici. Ale musím říct, že jsem se ozval na poslední chvíli, jelikož se mi pak Beata svěřila, že už měla s grafikem připravené návrhy, které chtěla začít realizovat. Takže jsem moc rád, že jí má tvorba natolik zaujala. A tak vznikla, myslím, povedená letní kolekce, která byla slavnostně uvedena na Filmovém festivalu v Karlových Varech. Velmi si celé té zkušenosti vážím a jsem za ní moc rád. Tím ale naše spolupráce neskončila. Můžu prozradit, že už nyní pracujeme na nové.

To ale není jediná vaše vedlejší aktivita, která sklízí úspěch. Hezké ohlasy se objevují i na vaši charitativní činnost…

Už nějaký čas spolupracuji s hnutím Amnesty International v rámci Art for Amnesty, což je jejich projekt, který propojuje lidskoprávní svět Amnesty se světem uměleckým. I když se to na první pohled nezdá, tyto dva světy jsou si v mnohém blízké. Na aukcích tohoto projektu si můžete pořídit obrazy předních současných umělců a zároveň podpořit globální boj za lidská práva. Tahle spolupráce vznikla také docela náhodou u piva. Manželka mého velmi dobrého kamaráda v Amnesty International pracuje, a tak nás jednou napadlo, že by bylo fajn výstavy, které pořádají, propojit i se zvířecím světem. Uspořádali jsme aukci, na které se vydražilo pár obrazů a podobným způsobem pokračujeme dodnes. Také hrdě podporuji psí útulek Dogpoint. Připravil jsem dobročinnou výstavu, kdy polovina vydražené částky putovala na jejich provoz. Nejednalo se o závratné sumy, které by jim vytrhly trn z paty. Ale jsem rád, že jsem alespoň tímto pomohl. Když to jde, snažím se pomáhat i jinde a jsem v neustálém komunikačním procesu i s jinými nadacemi a charitativními organizacemi. 

Vaše obrazy cestují po celém světě, která z výstav vás nejvíc potěšila? 

Myslím, že výstava v Miami, protože i když se nejednalo o žádnou velkou výstavní síň nebo prestižní galerii, tak pocit, kdy jsem letěl poprvé do Ameriky, a především kvůli svým obrazům, byl nepopsatelně úžasný. Docela vtipné je, že mé obrazy můžete vidět i na místech, ve kterých jsem ani já sám ještě nebyl. Například v Coloradu,… Ale vlastně mě baví sledovat, kam všude už se moje díla podívala a kde našly svůj nový domov. Také jsem před nějakou dobou maloval sérii portrétů arabských šejků, které pak putovaly až do Saúdské Arábie nebo Austrálie. Většinou se ale jedná o zájemce, se kterými se setkám v České republice, ať už skrze galerii, která mé obrazy prodává, nebo přes vlastníky mých obrazů, jenž mě doporučí.

Od 17. září můžete díla Adama Jílka vidět v holešovickém Vnitroblocku.