Sedím na domluveném místě v kavárně a čekám na osobnost z únorové obálky WHAT. Když přichází, nelze si ji nevšimnout. Její jemně nalíčená tvář je výrazná a bez chyby, silný cop blonďatých vlasů padá na dlouhý chlupatý kabát, pod kterým má výrazné triko s nápisem. To je Simona.
Dnes hodně lidí hledá návody na šťastný život okolo sebe, v knihách, u kamarádů… Jen se neptají sami sebe.
Já si vždycky všechno řešila sama. I ty největší problémy. Trochu mě cuká koutek, když slyším kamarádku, která má potíže v manželství a chodí pro moudra do poradny. Ale to za ni přece nevyřeší nikdo třetí, i když je vyškolený.
Jsou to automatické reakce, ona mu vytvoří nějaký pocit a psycholog jí vrátí to, co chce ona slyšet. Já za nikým neběhám, řeším své problémy sama se sebou. Ani kamarády nepotřebuju proto, abych se o ně opírala.
Mohou mi dělat společníka, když je mi úzko, ale můj problém mi nevyřeší, do hlavy mi nevidí. Když potřebuju vyprat duši, sednu si se svými dětmi, nastavují mi nádherně zrcadlo.
Čisté, nezkažené duše, to je ta největší škola.
