V Česku vznikají nové krásné věci. Představujeme vám kreativní ženy – osobnosti s nekonečnou fantazií, které pomůžou prohloubit váš vztah k umění. Vyprávěly nám o hledání inspirace a o nových začátcích.
TEREZA PŘÍHODOVÁ ŠTĚTINOVÁ
(Ne)všední zážitky
Studovala fotografii, postupně ji to však více táhlo k haptickému zkoumání různých přírodních materiálů a stala se sochařkou. Jednou z našich v současnosti nejlepších. Kde čerpá inspiraci? „V knihách, v přírodě, při procházkách, při práci s dětmi, při rozhovorech s manželem, při kreslení a vyrábění s dcerou, ale i při mytí nádobí. Hledám ji pořád. Mám často takové ‚záseky‘. Už od dětství se najednou tak nějak ztratím sama v sobě a neslyším a nevnímám okolí. Tak se vytvoří síť nebo spíš koláž myšlenek a z ní vznikne postupně nějaká umělecká vize. Hodně mě napadají nové věci, když něco tvořím,“ popisuje.
Co pro ni znamená nový začátek? „Mohla bych říct, že nový začátek je každý den, a snažím se to tak vnímat, co to jen jde. Novými začátky také byly životní milníky jako studium střední umělecké školy, první bydlení bez rodičů v útlém věku, převzetí zodpovědnosti, studium FAMU a setkání s Romanem (umělec a současný manžel Terezy Příhodové Štětinové, pozn. red.). Myslím, že jsem poprvé v životě po jeho boku cítila bezpodmínečné absolutní štěstí. A není to patos. Opravdu jsem nikdy nemyslela, že budu moct být s někým tak klidná a někým tak milovaná. Díky důvěře, kterou do mě vkládal, jsem začala víc věřit také já sama sobě a odhodlala se tvořit objekty. Asi nejdůležitější nový začátek pro nás oba bylo narození Loty. A s tím souvisí také nový začátek, co nás čeká nyní – druhé miminko. Nesmím opomenout ani různé spolupráce.
Nový začátek mě potkal při Studio Visit (projekt představující nové umělce, pozn. red.) a při spolupráci s parfumérskou dvojicí Pigmentárium. Někdy mám pocit, že jsme společnou tvorbou spustili nový začátek a možnosti i pro ostatní umělce. Malinko jsme zbořili takové malé české tabu. Umělecké dílo zůstává uměleckým dílem, design designem, parfém parfémem a žijí spolu v symbióze, navzájem se podporují. Spolupráce s kvalitní značkou (jejíž produkty považuji za umělecké dílo svého druhu) je pro mě radost. A pak jsou tu začátky nových uměleckých projektů, souborů a soch. To jsou pro mě takové intenzivní šťastné chvíle, které se dějí nečekaně, nenásilně. Jsem za ně vděčná. Protože tyhle chvíle mi nikdo nemůže vzít. Jsou hodně svobodné a založené čistě na mém vnitřním světě,“ odpovídá Tereza stejně tak upřímně a opravdově, jako mluví i její díla.
PAVLA MALINOVÁ
Spirála z nových začátků
Dílo Pavly Malinové je na všech výstavách, kde se objeví, nepřehlédnutelné. Umělkyně se nebojí výrazných barev, znázornění robustních figur i velkých formátů pláten. V jejích dílech může divák objevit různé archetypální motivy vycházející z mužských a ženských principů. „Moje obrazy jsou hodně osobní, ale zároveň reagují v nepopisnosti a symboličnosti na dění ve světě,“ říká Pavla.
Vzpomínám si na výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2019. Když člověk vstoupil do místnosti s obrazy Pavly Malinové, rázem se ponořil pod hladinu různých vzpomínek, odkazů na minulost i současnost. S pomocí jasné ultramarínové modré barvy vplul do hloubky vlastních vztahů. Společně s často se objevujícími symboly spirály se pak zavrtával ještě blíž k srdci. Co pro Pavlu představuje nový začátek? „Vnímám ho nejvíc po rozchodech. Nejdřív z něj jde hluboký strach, ale nakonec z něj vyjdu silnější. A i z těhle nových začátků čerpám ve svých malbách,“ říká výtvarnice. Porota Ceny Jindřicha Chalupeckého na Pavle ve svém prohlášení ocenila i „množství vykonané práce, oddanost a píli, s jakou přijímá poslání umělce“.
ELIŠKA KONEČNÁ
Jedinečný okamžik
Do detailu vyřezávaný kus dřeva, připomínající totem, slouží zároveň jako pevný bod nesoucí vycpané a prošívané plátno. Nit brázdící látku pod rukama Elišky Konečné vytváří obrazce připomínající spletence rukou a těl. Člověk a jeho údy, ale i jeho vnímání, hrají v měkkých křivkách plátna ústřední roli.
Co umělkyni inspiruje? „Nespočet věcí v tom nejširším slova smyslu analogie, antagonismy, fraktály, jazyk, kognitivita… Průsečíkem je ale člověk, to jakým způsobem se mu vyjevuje svět a jak tuto zkušenost komunikuje. Ve zkratce mohu říct, že můj zájem tkví ve zhmotnění zkušeností (prožitků) přítomných výlučně v mentální rovině,“ říká umělkyně, jejíž dílo jsem objevila před dvěma lety na výstavě Umělci umělcům, během první covidové zimy. Blízkost, hřejivost a jemnost objetí byly v té době vzácnější než kdy dřív. Z tvorby Elišky však dýchaly bez cenzury. Nedokonale začištěné okraje plátna s volně vlajícími vlákny pak dílu, které mě tak zaujalo, dodávaly na opravdovosti. Opravdovosti v uměleckém vyjádření i ve fyzicky lidské přítomnosti. A polínko s vyrytými symboly odkazujícími k lidské tvořivosti vytvářelo jakýsi pomyslný začátek díla. Nebo naopak konec? Co je správné? Číst dílo ze shora dolů nebo obráceně?
„Nový začátek muže být označení události, nabitá zkušenost, změna místa, životní milník. Z hlubokého odstupu jde ale jen o pomyslný bod na kontinuální přímce. Osobně upřednostňuji představu kontinuity namísto nových začátků,“ odpovídá Eliška na mou otázku na téma začátků – nových i těch starých.
MONIKA ŽÁKOVÁ
Dialog s materiálem
Píše se rok 2017 a já se procházím výstavou v galerii Futura. Najednou můj zrak upoutají díla, která na první pohled připomínají složené listy papíru. Zdá se, že by stačilo fouknout, a jejich tvar i uspořádání by bylo to tam. Při bližším prozkoumání však zjišťuji, že jde o hliníkové pláty. Pro jejich vznik tak bylo potřeba velké úsilí a zručnost. Zanedlouho po této výstavě se náhodně seznamuji i s jejich autorkou. Na první pohled křehká, jemná žena, při hlubším seznámení osobnost, která se nebojí kovu ani boje s touto pevnou hmotou. To je Monika Žáková. I když Moničiným primárním médiem vyjádření zůstává plátno. Ten dobře známý materiál, který umělci používají po staletí. Monika k němu však stejně jako v případě kovových plátů přistupuje jinak. Různě jej skládá a mačká a pomocí techniky airbrush pak zdůrazňuje záhyby, zvýrazňuje stíny, které házejí tvary, které umělkyně látce vtiskla. „Podstatou mé inspirace je dialog. Má profese mi umožňuje setkávání se s nesmírně zajímavými lidmi z celého světa. Oceňuji odlišné myšlenky a možnost dozvědět se něco nového. Čím více perspektiv zapojíme do dialogu, tím větší příležitost k učení získáme. Jako člověka zabývajícího se vizuální problematikou obrazové plochy mě inspiruje také čistota původních materiálů, které se snažím nechat vyniknout. Hmota hraje aktivní roli při tvorbě své vlastní podoby, je dominantní a umělec je s ní v rovnocenném dialogu (dostali jsme se opět na začátek).“
Zažila někdy nový začátek? „Ano, několikrát,“ odpovídá. „Shodou okolností jsem se nad tím nedávno zamyslela a došlo mi, že to bylo vždy to nejlepší, co mě mohlo potkat. S respektem a láskou ke všem spáleným mostům, které všem novým začátkům vždy předcházejí. Práce s dalším neprobádaným materiálem nebo změna místa působení může být také novým začátkem. Obojí bývá na počátku vyčerpávající a obohacující zároveň. Mým posledním novým začátkem bylo přestěhování se z půdního ateliéru do vnitrobloku na Vinohradech. Je to můj jedenáctý ateliér za posledních deset let. Má popisné číslo 11, což je zároveň mým šťastným číslem, a jak je známo, lidská tendence nacházet v nahodilostech smysl, předurčuje tomuto místu mimořádný potenciál.“
LUCIA SCERANKOVÁ
Zachycení momentu
Moře přelévající se přes stůl jako krásný pěnivý ubrus, dlouhé zvlněné vlasy zahalující tělo Venuše, prostěradlo uchvácené větrem připomínající bílé pohoří tyčící se nad mořem, nůžky zachycené v momentu, kdy se chystají uskutečnit to, k čemu byly vytvořené. Fotografie Lucie Scerankové často spojují zdánlivě nespojitelné. Umělkyně na svých snímcích dokáže vytvořit atmosféru, která své diváky vtáhne naplno do tohoto napůl realistického a napůl iluzivního světa. Oči přestanou těkat, mysl se na chviličku zastaví a zklidní, přítomný okamžik se zdá být o to hlubší a opravdovější. „Důležitou úlohu v mojí práci mají už dlouhodobě krajina a přírodní živly. Inspirací je pro mě cokoli, může jít i o úplně banální věc jako špinavý displej mobilu. Někdy mě tvůrčím optimismem nabíjejí ostatní umělci jako například tvorba Louise Bourgeois v londýnské Hayward Gallery a její drobné výšivky z doby, kdy jí bylo 90 let.“
Příroda, momenty dechberoucí, ale i zdánlivě obyčejné, to vše se prolíná tvorbou umělkyně rozkročené mezi Anglií a Českem, srdcem i mezi rodným Slovenskem. Umělkyně, která dokáže život kolem sebe nejen pozorovat skrze hledáček fotoaparátu, ale jej i umně přetvářet podle své fantazie, dávat mu nové významy v detailech či (ne)nahodilých událostech. Nedávno vstoupila do nové životní fáze. „Nový začátek je pro mě velmi aktuální téma, protože před rokem se nám narodil syn a já jsem se stala mámou. Tím pro mě začala nová éra a těším se na to, co mi přinese,“ říká Lucia.
