Fossora ‒ desáté album islandské zpěvačky a producentky vyjde 30. září. Otiskly se do něj pocity vyvolané smrtí její matky nebo pandemií. Ke zpěvu přizvala i svoji dceru.
Kvůli pandemii se po letech strávených v hektickém New Yorku vrátila na rodný Island a víc začala vnímat propojení s tamější krajinou. Lockdowny, které přinutily všechny obyvatele planety setrvávat ve svých domovech, ji navedly k úvahám o kořenech, jež doma zapouštíme. Po předchozím vzdušném albu Utopia (2017), které pro ni představovalo „nebeské útočiště po traumatickém rozvodu“ s Matthewen Barneym, tentokrát „zabořila nohy do země“, jak se vyjádřila v rozhovoru pro hudební server Pitchfork.
Ta, která kope
Při hledání vhodného názvu desky vytvořila nové slovo. Od latinského výrazu fossor pro kopáče nebo hrobníka odvodila ženský tvar fossora. Fossora je tedy „ta, která kope“.
Témata desky, jimiž jsou smrt, přežití a ekologická meditace, se jí zhmotnila v podobě hub. „Houby jsou něco, co žije pod zemí, ale nejsou to kořeny stromů. Album kořenů stromů by bylo hodně drsné a stoické, houby jsou ovšem zábavné, psychedelické a vyrůstají kdekoli,“ vysvětlovala zpěvačka metaforu hub. Její fascinace houbami se zrodila během pandemie, kdy hltala dokumentární filmy jako Zázračné houby, který zachycuje časosběrné záběry šířících se sítí hub.
Rituální rozloučení
Minulý týden vypustila třetí singl z desky nesoucí název Ancestress a zpracovává v něm umírání své matky i vztah k ní. Videoklip natočený v horském údolí u sopky, která symbolizuje mateřskou energii, zobrazuje zvláštní pohřební průvod s odkazem na islandský folklór. „Vždycky někdo pálil loď nebo házel popel z útesu,“ komentovala zpěvačka tvůrčí nápad, který měl sloužit jako definitivní rozloučení s matkou. „Uvnitř kostela jsem se cítila divně, proto jsem si vymyslela vlastní rituál.“
Coby ateistka se odmítala účastnit rodinných pohřbů, matce však uspořádala civilní obřad, nenáboženský. Už během její nemoci sepsala píseň Sorrowful Soil jako jistou smuteční řeč. V kontrastu k tradičním islandským chvalozpěvům, které zpěvačka považuje za „patriarchální nekrology“ s melodramaticky zpívaným suchým životopisem, vytvořila ženský nekrolog. „Podvědomě jsem tušila, že matriarchální nekrology by měly znít nějak takto: Měla 400 vajíček, vybudovala tři hnízda a byla nihilistkou,“ svěřila se v rozhovoru. „Text je trochu zvláštní, ale už jsem to tak nechala.“
Její matka žila jeden čas v Kalifornii v týpí s indiánským náčelníkem a poté se vrátila na Island, kde vyučovala bojová umění. Časem se však začala přiklánět k politickým konspiracím, což vedlo k ochlazení komunikace s dcerou. Tento problém zase odráží první singl z desky, Atopos, jehož klip má „houbově“ ztřeštěný vizuál.
Temperamentní houby
Album ostatně vůbec nemá být temné a truchlivé. S tématem smutku a ztráty se Björk vypořádala na desce Vulnicura z roku 2015, kdy už řešila rozvod. „Fossora není album smutku, je ale jeho součástí,“ řekla. „Je to velmi šťastné album, je na něm spousta živých a veselých rytmů. Moje houbové období bylo temperamentní a zábavné se spoustou tance.“
Fossora může být mateřským albem věnovaným matce přírodě i rodičovské roli. V písni Her Mother’s House, která je v nadsázce nářkem nad opuštěným hnízdem, si Björk přizvala ke zpěvu devatenáctiletou dceru Ísadóru.
K její výchově se snažila přistupovat trochu jinak než její matka: „Moje matka o svých pocitech moc nemluvila. Vždycky jsem chtěla vědět, jak jsem se zrodila a proč mí rodiče nebyli pořád spolu. A ona o tom nechtěla mluvit. Proto jsem se rozhodla toho své dceři spoustu říct.“
