Denisa Bartošová je jednou z žen, které pozvedávají jídlo na umělecký zážitek. Nejprve působila jako dekor stylistka pro časopisy a s foodstylisty jen spolupracovala.
Když se ale rozhodla napsat svou první knihu receptů, foodstyling si vyzkoušela na vlastní kůži. „To jsem ještě netušila, jak ztřeštěný nápad to byl,“ kontruje zpětně, ale jako foodstylistka se sama sobě osvědčila – důkazem jsou dvě prestižní ceny, které si její knihy vysloužily.
Jsem pyšná na obě své knihy – Láskominy a Láska prochází kuchyní. Každá z nich získala prvenství na celosvětové soutěži kuchařských knih Gourmand World Cookbook Awards. Dnes mi to přijde spíš jako sen a cesta do Číny, kde bylo vyhlášení, byla skvělou odměnou.
První zakázku jsem dala sama sobě. Takže jsem v zástěře nastoupila před toho nejkrutějšího šéfa na světě. S fotografkou Alenou Hrbkovou jsme každý den focení zpracovaly dvě kapitoly. Pro mě to znamenalo dva dny před tím prostát v kuchyni, otestovat osm receptů, připravit je na focení, vymyslet pro každý vhodný jedlý dárek a obal. Po pár hodinách jsem střídavě stála na jedné nebo na druhé noze, abych druhé ulevila. Foodstyling je velká dřina!
Co funguje? Vlastně nevím, jen se snažím svou práci jednoduše dělat nejlépe, jak v danou chvíli dokážu, jak jsem se naučila díky knize Čtyři dohody. Metoda pokus – omyl, to byla má škola. Fascinuje mě, když se na talíř „nastajluje” jídlo, které normálně nejím, nevyhledávám nebo nemám ráda, a vznikne fotografie, která ve mně chuť vzbudí. Tam je pak cítit jistota, že se to povedlo.
Přirozenost a nedbalá elegance, to je nyní zásadní trend i ve foodstylingu. Hlavní není, co všechno je kolem za kulisy, hlavní je právě jídlo. A to je sexy! Snažím se vidět krásu v přirozenosti. Třeba v prasklině v chlebu nebo v sušence, ze které vyteče náplň. To je totiž pravda a ta je vždycky krásná. Jsem pro maximální upřímnost a snažím se pracovat bez fejků. Ale někdy ošklivou jahodu v knedlíku po uvaření vyměním za hezčí, to je jasné!
Cítím se více jako interiérová designérka než foodstylistka, i to přináší jistou profesionální deformaci. Ta moje se projevuje už v okamžiku, kdy dosednu na židli v restauraci. Hned urovnávám stůl. A když se mi líbí talíř, okamžitě koukám zezadu, co je to za značku. Foodstylingu se věnuji hlavně pro své vlastní projekty, nebo když jde o nějakou oslavu, rodinné či přátelské setkání, to si pak dám záležet.
Pěkně prostřeno, kytka lučního kvítí na stole, krásný porcelán po babičce a s láskou uvařené jídlo – všechno spolu souvisí a funguje.
Blogeři se vším dost zamávali. A zkazili ceny na trhu, dělají všechno na „tři padesát“, protože je to „děsně baví” a leckdy je to ani neživí. A my, kteří jsme si své ceny hlídali, protože známe svou hodnotu a hodnotu naší práce, utíráme nos… Nechci jít proti blogerům, jen říkám svůj názor. Blogeři ale často neznají pozadí téhle práce a jen využili příležitost, mají na to právo. A někteří jsou vážně dobří. Čert aby je vzal!
