Petra McGrath před lety opustila pohodlný život v Praze a vyrazila do Austrálie. Začalo to jako dobrodružství na pár měsíců a nakonec v Austrálii našla druhý domov. Tvoří a vystavuje v Austrálii i u nás, spolupracuje se showroomy Stopka a Dušek Décor, připravuje výstavu v Chateau Mělník a na dalších místech. O obou domovech jsme si povídaly při jejím pobytu v Česku, kde si užívala léto a krásný podzimní čas se svými dětmi.
Přijela jste pracovně, nebo sem jezdíte za rodinou?
Je to jak pracovně, tak soukromě. Vždy je za tím touha vidět se s rodinou a přáteli a nasát zdejší atmosféru, což mi po pár měsících v Austrálii začne chybět. Myslím na Prahu a oblíbená místa, přemýšlím, kam bych si šla dát kafe, kam na výstavu, s kým se náhodně setkám, chtěla bych si užít naše hory a přírodu. A obráceně. Vzniká tím silná touha a střádá se i energie pro tvorbu. To chtění a snění ve mně potom způsobuje emocionální pochod, který přenáším na plátna obrazů.
Kdy jste začala malovat?
Malování je moje láska od dětství. Rodiče mi ale rozmlouvali jakýkoli umělecký směr studia, protože rozhodování probíhalo v době totality a oni měli pocit, že to bude složité. Postupně jsem se k malbě vrátila přes reality a design interiérů, kterým jsem se věnovala. Až Austrálie mi umožnila zbavit se ostychu a zábran a našla jsem si cestu k tomu, co mě těší a co si myslím, že je mou pravou životní náplní. Dlouho jsem hledala způsob, jak tyto dvě země propojit. A najednou to začalo velice dobře fungovat přes obrazy. Našla jsem způsob, jak tu krásu Austrálie přenést dále, jejich pozitivní naladění, nadhled, svobodu a souznění s přírodou a životem. Ale i opačně, přenést něco krásného z Česka do Austrálie.
Vaše plátna jsou plná barev, optimismu a slunce. Čerpáte hlavně z australského prostředí a přírody?
Už v prvních dnech, když jsem se ocitla v Austrálii, jsem vnímala tu krásu a vlastně to trvá pořád. Nádherné barvy, západy a východy slunce, pohled na oceán v jeho různých tónech a náladách, scenerie přírody… Když se podíváte na otevřený oceán a oblohu, hned máte prostor pro snění a nové vize. Příroda je tam absolutně kouzelná. To mě na Austrálii fascinuje asi nejvíce, proto se tam neustále vracíme a stala se naším druhým domovem. Soužití s přírodou tam jde tak lehce a tak vás pohltí, že na to nešlo nereagovat. Všechny vjemy na mě začaly tak silně působit, že jsem musela vzít štětec do ruky a začít tvořit, protože jsem to chtěla někde promítnout a uložit. Byla jsem plná radosti, obdivu a vděčnosti.
Když tvořím v Česku, jsem trochu více zaměřená na figurativní malbu, symboliku a synchronicity. V Austrálii tvoříme rodinu s dětmi, ale kořeny a mnoho kontaktů a krásných přátelství mám stále v Česku. V Austrálii jsem víc sama za sebe.
Jak jste se do Austrálie vlastně dostala? Četla jsem, že jste si už jako malá za komunismu vyhlédla Austrálii jako bezpečnou a dostatečně vzdálenou zemi, kam jste chtěla odjet v případě války, kterou vás strašili ve škole. Předpokládám ale, že jste se tam nakonec vydala z jiných důvodů…
Poprvé jsem do Sydney odletěla v říjnu 2004. Do té doby jsem žila spokojený, aktivní život v Praze, měla jsem svoji realitní kancelář a všechno bylo krásné, ale chyběla mi angličtina. Toužila jsem po možnosti plynule se domluvit anglicky a bylo mi jasné, že pobyt v zahraničí je ta nejlepší cesta. Austrálie byla jasná volba. Nikoho jsem tam neznala, ale neskutečně mě to tam táhlo. Přes agenturu jsem si koupila studijní pobyt na jazykové škole a sehnala jsem si kontakt na studenty, kteří tam byli schopní zajistit ubytování. Z komfortního života, kdy jsem měla svůj krásný byt, auto a kancelář v centru Prahy, jsem odjela „šérovat“ pokoj s lidmi, které jsem vůbec neznala, do místa, kde jsem nikdy nebyla. Bylo to takové dobrodružství a takový příval nové energie, že na to dodnes vzpomínám s nadšením. Děkuju za to, že jsem byla odvážná a udělala jsem krok do neznáma. V té době už mi bylo přes třicet, ale říkala jsem si, že ještě než budu mít děti, měla bych zažít nějaké dobrodružství. Ta cesta mi přinesla mnoho pozitivních životních změn.
Splnila Austrálie vaši dětskou představu?
Předčila ji! Určitě hrála roli i lokalita, kterou jsem si vybrala pro svůj pobyt. Nejdříve jsem si myslela, že budu přímo v centru Sydney, blízko školy, ale po přečtení článků na internetu jsem se rozhodla pro oblast Northern Beaches, kde se nám Středoevropanům nabízí možnost žít přímo u moře. Bydlela jsem uprostřed krásného letoviska Manly a do školy a zpět jsem jezdila lodí. To byl zážitek! Přijížděla jsem do přístavu mezi Opera House a Harbour Bridge a ta kouzelná rána a nádherné večery s výhledy na osvícené město byly fascinující. A ty vůně! Když jsem poprvé přijela lodí do Sydney, vystoupila jsem v přístavu a rozvinula se vůně města, věděla jsem, že jsem doma.
Už jste byla rozhodnutá, že tam chcete zůstat?
Ještě ne, ale už na začátku bylo jasné, že bude těžké Sydney opustit a brát to jen jako dobrodružství na pár měsíců. Austrálie mě úplně dostala. Denně jsem chodila na pláž, vnímala barvy, květiny, stromy, zvuky a přátelskou náladu lidí kolem. Ta přirozenost zajít si na jógu pár minut od domu, jít si zaběhat, zaplavat. Všechno se dělo téměř na jednom místě. Život v žabkách. Rezonovaly se mnou ta odlišnost, jiné tempo a jednoduchost životního stylu. Prodlužovala jsem si víza, připlácela studium a z tří měsíců byl najednou téměř rok. Chyběla mi rodina, ale taky jsem si uvědomila, že jsem si vytvořila obrovský prostor sama pro sebe, který jsem neznala. Měla jsem možnost vidět samu sebe jinak a odhalovala jsem vlastnosti, které byly do té doby ukryté.
Vaše děti se považují za Australany?
Děti se cítí doma na obou místech. Musím říct, že jsou velice šťastní, že jsou Češi a zároveň Australané. Odmalička jsou schopní se přizpůsobit životu v Evropě i v Austrálii. Milujeme obě místa. Dobře si uvědomují ten kontrast obou míst, ale umí čerpat to krásné z obou zemí. Nebylo to jednoduché, protože jsme se několikrát stěhovali, a myslím, že to ještě několikrát zažijeme. Skutečně máme pocit dvou domovů a potřebujeme je oba stejně. Vždycky mi bylo líto, když jsem viděla, že děti ze smíšených manželství nemluví česky a nerozumí si s babičkou a dědečkem. Říkala jsem si, že to nemůžu dopustit. A zvládli jsme to. I díky tomu, že jsme v Česku mohli už víckrát zůstat na delší čas a děti chodily v Praze do školy. Teď už je jim 13 a 15 let a mluví plynně česky i anglicky.
Kdy se vracíte zpět?
Ještě uvidíme, docela se nám líbí představa prodloužit si pobyt a oslavit Vánoce v Česku. Odjezd je vždy spojený s loučením a musím říct, že to pro mě není úplně jednoduché. Do Austrálie je vždy na co se těšit, ale nikdy jsem se nesmířila s tím, že bych tam měla být napořád. Nebyla jsem schopná tu dálku přijmout za svoji jedinou budoucnost, proto jsem to musela udělat jinak. Je to složitější, máme trošku bláznivý způsob života, ale vyhovuje nám to.
