V neděli se slaví Svátek matek. Hrají v našem životě jednu z nejdůležitějších rolí. Možná i nejdůležitější, alespoň po nějaký čas. Hold mateřské roli vzdávali a vzdávají umělci a umělkyně po celém světě. Pojďme se společně podívat na ta nejniternější zachycení vztahu, který ke svým matkám chovali.
Andy Warhol
Nejslavnější syn rusínských přistěhovalců do Ameriky choval ke své matce Julii velmi silnou náklonnost. Právě ta jej totiž v jeho umělecké kariéře velmi podporovala. Portrét Julie Warholy vytvořil dva roky po její smrti v roce 1974. Využil k tomu techniku malování prstem, která může svou formou i obsahem odkazovat k Andyho dětství. Ke chvílím s matkou, k prvním výtvarným pokusům, k silně haptickým i emotivním prožitkům. Warhol se děsil smrti. V posledních chvílích nebyl schopen maminku navštívit v pečovatelském domě a nezúčastnil se ani pohřbu. Později se kvůli tomu cítil velmi provinile a možná i proto vytvořil matčin portrét, aby její podobizna zůstala navždy v dějinách umění uchována společně s Warholovými slavnými barevnými tisky obličejů celebrit.
Albrecht Dürer
Jedním z prvních umělců, který se rozhodl kromě tradičních uměleckých motivů zachytit i podoby své matky, byl německý grafik a malíř Albrecht Dürer. Jedna z jeho malých kreseb uhlem nese název Portrét matky umělce ve věku 63 let a jde o něžnou, ale nepřikrášleně realistickou studii jeho matky Barbary Holperové. Obraz dokončil v roce 1514, dva měsíce před její smrtí. Dürer měl ke své matce velmi blízko, což je z této drobné kresby více než patrné. Po její smrti později napsal: „Cítil jsem se tak utrápeně, že to ani nedokážu vyjádřit.“ Ve své hluboké melancholii a smutné pochmurnosti se proto tato malá podobizna dosud porovnává s jeho dvěma důležitými a slavnými velkými rytinami s názvy Melencolia I. a Madona u zdi.
Salvador Dalí
V roce 1929, osm let po smrti své matky, se Salvador Dalí připojil k surrealistickému hnutí, které bylo ve své tvorbě fascinováno freudovským výkladem nevědomí. Ve stejném roce zachytil na svém obraze jakési amorfní plovoucí hnědé tělo pokryté slovy „ma mère“, což se překládá jako „moje matka“. Umělecké dílo pojmenované Tajemství touhy – moje matka, moje matka, moje matka z roku 1929 je interpretováno jako forma Dalího touhy po matce. Co se týče jeho vztahu k otci, byl spíš komplikovaný. Oženil se totiž se sestrou Dalího matky, velmi krátce po její smrti, pro což neměl Salvador pochopení. A jako by celá tato rodinná konstelace, ovlivňující jeho vědomí, nebyla dostatečně freudovská, 36 let tento obraz visel nad gaučem v kanceláři curyšského psychoanalytika a svým obsahem oslovoval a odkrýval zákoutí duše i jeho klientů.
James McNeill Whistler
Kromě Madony s dítětem se další pomyslnou ikonou mateřství a vztahu syna s matkou stala Anna McNeill Whistlerová. Šlo zřejmě o šťastnou náhodu, že se slavný americký malíř James McNeill Whistler rozhodl přenést podobiznu své matky na plátno. Ve smluvenou dobu se totiž neobjevila domluvená modelka a jeho matka Anna se ji rozhodla zastoupit. Portrét s názvem Uspořádání v šedé a černé č. 1 z roku 1871, který byl později přejmenován na Whistlerovu matku, se brzy po svém dokončení začal objevovat na národních známkách či městských památkách. Později začalo být dílo neoficiálně označováno jako viktoriánská Mona Lisa a dodnes patří k nejznámějším obrazům amerického umělce na světě. V Pensylvánii dokonce podle tohoto slavného obrazu vytvořili sochu, kterou doprovází nápis „Matka je nejposvátnější živou věcí“.
Louise Bourgeois
Patří k nejznámějším umělkyním světa zejména díky svým sochám v drobném, ale i monumentálním měřítku. Mezi nejslavnější z nich patří dílo, které zachycuje vztah umělkyně ke své matce. Maman, téměř devět metrů vysoká socha pavouka, má být specifickou poctou umělčině matce, která byla profesionální restaurátorkou gobelínů. „Pocházím z rodiny opravářů. Pavouk je opravář. Když se dostaneš do jeho pavučiny, nezlobí se, splétá ji a opravuje,“ uvedla k dílu Louise Bourgeois. Pavouka spojovala s archetypem matky, která je trpělivá, pracovitá a nepostradatelná, stejně jako je pavouk nepostradatelný v přírodě. Asociuje však také velmi rozporuplné pocity. Může být ochráncem i predátorem, ztělesňuje sílu i křehkost, strach i odhodlání. Celé nejednoznačné vyznění sochy posiluje i obrovské měřítko Maman. Ta se vznáší nad hlavami svých diváků a její dlouhé nohy jako gotické oblouky obklopují, ochraňují (či okupují?) její širší okolí.
