S beznadějí po tragické ztrátě přítele se rozhodl vyrovnávat pomocí focení. A tak začaly vznikat emotivní snímky, v nichž se mísí téma lidského bytí v kontrastu s motivy přírody. Pomocí atmosférických výjevů v nich můžete číst příběhy o otisku lidské existence, konzumní tváři života i snových představách a nadějích. Martin Stranka ale musel minulý měsíc kvůli koronavirovým opatřením předčasně ukončit výstavu Dechem v Galerii Mánes, kde představoval svou čtrnáctiletou tvorbu. Co si držitel „Oscara pro fotografy” myslí o situaci kolem pandemie, proč neztrácí víru v lidi a co znamená, že život je hluk mezi dvěma tichy?
I když jste výstavu Dechem musel kvůli vládním nařízením předčasně ukončit, dá se rozhodně označit za velmi úspěšnou…
Musím říct, že jsme za výstavou uzavírali dveře s opravdu těžkým srdcem. Protože se v rámci čtrnáctileté kariéry jednalo o mojí doposud největší expozici v Čechách, bojoval jsem a snažil se pro všechny návštěvníky vydržet až do samotného konce. Do výstavy jsme vložili více jak sedm měsíců intenzivních příprav a práce a chtěl jsem, aby tato výstava byla zcela výjimečná pro všechny. Za velký úspěch beru ten obrovský neutichající zájem o výstavu i po jejím uzavření a také rekordní návštěvnost, kdy výstavu za dvanáct dní navštívilo přes třináct tisíc lidí.
A před galerií se stály dlouhé fronty. Čím myslíte, že právě vaše dílo veřejnost tak uhranulo?
Ve svých fotografiích často adresuju téma lidského bytí, toho neustálého vnitřního dialogu a kontrastu mezi člověkem a přírodou. To je možná téma, které si na nějaké úrovni a v nějaké podobě zpracováváme každý z nás. Čím více se člověk vzdaluje od přírody, tím více pociťuji tu vzájemnou neodlučnost. Pak ve svých fotografiích rád ponechávám dostatek prostoru pro vlastní interpretaci, kdy si každý může do díla promítnout vlastní příběh, potřeby a emoce. To s lidmi hodně rezonuje.
Už mnohokrát jsem slyšela názor, že současná pandemie je trestem pro lidstvo, jakousi odplatou za naše bezohledné chování právě třeba k přírodě. Jak se k tomu stavíte vy, jakožto fotograf mapující právě život, jeho kontrasty a lidskou existenci jako takovou?
Myslím, že situace spojená s koronavirem po celém světě vyvolává spoustu otázek, nejistot a způsobila velkému množství lidí v některých případech asi i nemalé komplikace. Ani já nejsem žádnou výjimkou a s následky se budeme muset vyrovnávat. Ale já život miluju. Jsem věčný optimista a nejsem ten, co neustále nadává, nebo si stěžuje. Snažím se v situaci zorientovat a prostě jít dál. Vytvářet i z negativních událostí nějaký pozitivní výstup. Přetavit, něco, co by člověka mohlo na jednu stranu válcovat, do energie, která Vás požene dál. V mém případě to má za důsledek to, že se vracím ke kreativnímu procesu jako takovému a budu fotit a fotit. Prostě tvořit.
Jak vy sám vlastně vnímáte naši společnost? Myslíte, že jako celek se máme šanci změnit?
Jsem věčný optimista a ačkoli jsem ateista, stále říkám, že věřím v lidi. V lidech je ukryto nemalé množství dobra. Média v nás dneska ale dokáží vzbudit dojem o stále se horšící situaci ve společnosti. Netřeba však podléhat těmto mylným pocitům. Pokud každý začne u sebe a udělá kus dobrého ve svém malém okolí, v celkovém měřítku se pak tato země a planeta stane lepším místem k životu. Proto neztrácím víru v lidi. Přichází nová, mladší generace, které není vše jedno. A to je dobře.
Narazil jste během hledání inspirace na kontrast člověk/příroda, který ve vás nechal tak negativní stopu, že jste ho nechtěl zvěčnit ve fotografii, přestože byl velmi silný?
Já se snažím stále nacházet to poetické a nadějeplné pouto mezi člověkem a přírodou. Je pravdou, že inspiraci častokrát získávám z těch hutnějších a negativnějších vjemů, ale ty se pak právě vždy snažím přetavit do té poetiky a naděje. Přemýšlím, zda mě někdy něco naprosto šokovalo a vyrazilo dech. Mám kolem sebe lidi, kteří neustále bojují a propagují to dobré ohledně vztahu člověka s přírodou. Takže bych asi opravdu mohl s čistým svědomím říct, že nic tak zlého si teď hned nevybavuju. A to je právě možná to pozitivní, neboť lidem už není jedno, jak se ke svému okolí chováme.
Velmi emotivní série snímků s názvem I Found The Silence je “otevřená” už několik let a stále do ní přibývají fotografie. Označil jste ji za svůj deník. Vracíte se k jednotlivým fotografiím, tudíž životním etapám, často?
Určitě je to tak. Aniž bych to prvotně plánoval, asi to pro mne bude doživotní projekt. V životě nás možná učí pracovat v projektech a uvažovat v ucelených tvarech, naučí vás smýšlet tak, že je potřeba zpracovat nějaké téma a pak ho uzavřít a začít nové. Ale život sám o sobě se do jednoho celku – jedné fotografie prostě zpracovat nedá. Slyšel jsem někde, že je prý život hluk mezi dvěma tichy (mezi narozením a smrtí). Jednou je v tom ten vrchol emocí a podruhé je to dno. Tyto vnitřní impulzy a emoce pak tavím do příběhů ve kterých nalézám ten klid – to ticho. A proto “I Found The Silence”. Za každou fotografií je nějaká moje životní etapa a každá z nich je tak pro mne vzpomínkou na určité události a životní období. A konkrétně třeba fotografie “I Found The Silence”, podle které jsem celou sérii pojmenoval, pro mne má zvlášť terapeutický význam.
A jaká nálada ve vašem deníku převládá?
V tom úplném prvopočátku tvorby to byly asi hutnější a těžší témata a nálady. To je dané tím, proč jsem tenkrát vůbec fotit začal. Ale postupem času jsem se od téhle fotografie, která pro mne byla opravdu čistě formou jakési terapie, propracoval k lehčím a pozitivnějším, jak říkáte, náladám. I když pro mne i ty prvotní práce neměly nikdy negativní náboj. Danou situaci, kdy jsme byli přinuceni výstavu předčasně ukončit, dnes už vnímám jako příležitost se zase na chvilku izolovat sám do sebe a vrhnout se téměř po roce, čistě jen do tvorby. Momentálně probíhají přípravy produkce fotografie, která se mi už pár měsíců rýsuje v hlavě. Bude to jedna z těch produkčně náročnějších fotografií a na to úplné ponoření zas jen do tvůrčího procesu, se těším. Na výsledek a finální “náladu” dalšího “zápisu” v mém deníku jsem sám zvědavý.
