V interiéru secesního bytu v centru Varšavy se setkává minimalismus s historickými prvky i výraznými barevnými akcenty. Za návrhem stojí polská architektka Marta Chrapka, kterou při práci ovlivňují vzpomínky na domov prarodičů i pobyt v Africe.
Čeští interiéroví designéři a architekti eklektickému dekorativnímu stylu příliš nefandí. Ten tradičně vyznávají především jejich francouzští a italští kolegové. V poslední době jim na paty dost nebezpečně šlapou hvězdy východního bloku – hlavně z Polska a Ukrajiny. Důkazy mohou poskytnout například realizace Marty Chrapky a jejího varšavského studia Colombe, které je tak úspěšné, že momentálně realizuje víc projektů v zahraničí než doma.
Jedinečný pohled Marty Chrapky inspirovala hlavně silná láska k předválečným interiérům. „Domy prarodičů a tet byly jediné, které byly v době mého dospívání skutečné a emocionálně zajímavé. Protože jsem část svého dospělého života strávila v Africe, ráda na této nostalgii pozitivně parazituji výraznými barvami, které mne tam hodně ovlivnily. Mám ráda design Josefa Franka a Eileen Gray, ale i polský lidový styl z Tater,“ říká architektka, která své studio založila ve Varšavě přesně před deseti lety.
Virtuálně jsme se s ní setkali, abychom se jí zeptali na jednu z posledních realizací pojmenovanou po ulici Noakowskiego, kde se v nájemním domě z roku 1913 nachází. Byt má plochu 150 m2 a je až v pátém patře, takže je velmi světlý a jeho okna skýtají krásné výhledy na centrum města, především na Varšavskou technickou univerzitu.
Od čeho se váš návrh bytu odvinul?
Byt měl velmi funkční původní dispozici, ale majitelé rádi často pořádají společenská setkání a dokonce i malé klavírní koncerty. Denní prostor proto chtěli mít co největší, obývací pokoj jsme tedy propojili s reprezentativní kuchyní. Druhým východiskem a zadáním bylo vytvořit dvě oddělené domácí pracovny. Takže pánovi nově slouží knižní místnost a dámě, která je fotografkou, jakási forma ateliéru.
Co vás napadlo, když jste byla na první obhlídce? Jaké prvky vás okamžitě oslovily?
Moje první myšlenka byla vlastně otázka: „Kde vezmeme všechny věci, které tu chybějí?“ Byt totiž nebyl v původním stavu, ale po developerské rekonstrukci objektu jen ve stavu shell & core, takže kromě stěn tu nebylo nic. Přestože je činžovní dům z počátku 20. století, developer se rozhodl vrátit mu honosnost pouze zvenčí a vnitřek budovy vykastroval. Obvykle renovujeme staré interiéry, ve kterých bojujeme o zachovalá rezidua původních prvků, naposledy mne například zaujal motiv žáby a lotosu na historickém štuku a od toho jsem odvinula téma interiéru. Tady jsme ale museli začít od úplné nuly.
Vyskytly se nějaké problémy při úpravách prostoru?
Obtížné bylo najít dodavatele, kteří by dřevo a další historizující prvky zpracovali podle našich představ. Podobně není mnoho nadšenců, kteří štuky vyrábějí starou ruční technikou, když jsou na trhu k sehnání prefabrikované štukové prvky odkazující na klasický styl. Nebylo ani lehké zjistit, jaké dekorativní prvky se používaly v této zástavbě, varšavské archivy jsou na tyto informace chudé, není jednoduché vyhledat nějaký dobový předobraz.
Jak jste tedy sladili interiér s exteriérem budovy?
Spolupracuji se specialistou na památky, který nám často radí, jaké truhlářské tvary nebo barvy máme použít v daném interiéru. Zbytek je intuice a zkušenost. Díky vícero rekonstrukcím jsme si uvědomili, že například určité okenní kliky byly charakteristické a opakující se pro předválečnou výstavbu v určité čtvrti a že ty v centru se liší od těch na druhé straně řeky Visly. Na fasádě je modernismus doplněn o secesní elementy, i my jsme v interiéru kombinovali dekorativní elementy.
Můžete o něm prosím víc prozradit?
Většinou odděluji pevné prvky od pohyblivých – ty pevné, jako podlahy, odrážejí éru budovy. I když tady jsme udělali ve tvaru parket výjimku. Materiál, vzor a jeho proporce odpovídají starým typům parket, jenom velikost jednotlivých parket byla na přání klientů upravena tak, aby interiér modernizovala.
Většinou se snažím nezasahovat do původních dispozic a potřeby klientů mě nutí hledat jiná řešení. I zde jsem rozhodla, že místo bourání zdí bude dobrým řešením upravit jejich rozměry, např. přidáním štuku, současně vkládané truhlářské konstrukce umožňují využít prostor bez nutnosti měnit uspořádání stěn.
Interiér je velmi minimalistický, ale současně velmi sexy – co bylo zásadní pro to, aby nebyl až přemrštěný, protože ta hranice bývá tenká?
Pro vytvoření klidného a příjemného interiéru je podmínkou použití monochromatické palety jako pozadí a pak používání barev jen jako skvrn na ní, jde o to si s nimi správně hrát. Při navrhování si interiér představuji jako vrstvenou scenerii, kde jsou vzdálenější vrstvy světlé a bližší intenzivnější.
Prozradila byste nám prosím víc o barvách a použitých textiliích?
Látky a nábytek používám právě jako ty cákance barev. Dominantní zdobnou roli hraje kuchyně, která je modrá a zlatá, což, přiznávám, je riskantní kombinace, takže zbytek barev už jsem držela v tlumenějších odstínech. Výrazná je i tapeta od značky de Gourney, což je ručně malovaný panel. Původně jsme uvažovali o přímé malbě na stěnu, ale tapeta působí jemnějším dojmem. I přestože jde o asijskou inspiraci a ne o Tatry, esteticky zapadá do celého konceptu. Při malování stěn a lakování nábytku používáme belgickou značku Emente, která splňuje požadavky památkářů. Některé tóny jsme převzali z původních fresek na schodišti, zbytek je pojatý volně.
