Tereza Lochmann boří představy o tom, co je to grafika. V Karolinu vystavuje oživlé židle

Žije mezi Prahou a Paříží, pracuje se dřevem, ráda experimentuje a oslavuje přirozenost života. Minulý týden převzala Cenu Vladimíra Boudníka a její práce teď můžete vidět na výstavě Grafika roku.

Stala jste se laureátkou Ceny Vladimíra Boudníka pro rok 2021. Ocenění jste získala za svůj experimentální novátorský přístup ke grafickému médiu. Co pro vás udělení této prestižní ceny znamená?

Velmi si toho vážím. Jsem ráda, že je porota otevřená takovému přístupu ke grafice, jak ji dělám já, je to velké povzbuzení do práce. Cením si toho také proto, že vím, že tato cena byla udělena umělcům, kteří se grafice věnovali celý život – já jsem stále ještě relativně „na začátku“ a doufám, že budu moci ještě mnoho věcí v mé práci objevit, propracovat a celkově rozvinout.

Zajímáte se o l’art brut, tedy o umění „v surovém stavu“. Věnovala jste mu svou diplomku na akademii. Má pro vaši tvorbu tento specifický projev nějaký hlubší význam?

Dnes už tolik ne, ale s art brut jsem prožila několikaleté intenzivní období průzkumu a fascinace. Potřebovala jsem se do něj ponořit, neodolatelně mě přitahovalo. Umění vytvářené „vzdělanými“ nebo „normálními“ umělci mi někdy připadalo vedle art brut jako chladný a zbytečný kalkul. Měla jsem pocit, že mu chybí vnitřní motivace, nějaká neuchopitelná nutnost vycházející zevnitř, kterou art brut nikdy nepostrádalo. Vadilo mi, že je art brut stále vyčleňováno z dějin i z kontextu současného umění. Měla jsem pocit, že současnému „vzdělanému“ umělci či studentovi umění není jaksi dovoleno nacházet v něm inspiraci. Nechtěla jsem mluvit o art brut jako teoretik, zajímalo mě setkat se přímo s jeho tvůrci, nahlédnout do jejich světa. A díky těmto osobním setkáním se pokusit vyvrátit některé mýty, které kolem art brut existují i v odborných uměleckých kruzích.

Základem vašeho umění je experiment. Obsáhnete v jeho rámci celou škálu výtvarných forem od grafiky přes kresbu, malbu až k soše a prostorovým objektům. Společným pojítkem je grafika, konkrétně dřevořez. Experimentujete nejen s možnostmi samotné techniky a se dřevem, na které ryjete, ale i s možnostmi vlastního otisku, který propojujete s dalšími médii. Vyzařuje z toho ohromné zaujetí, spontánnost, touha zkoumat maximum možného. Proč jste si vybrala grafiku a speciálně dřevořez? 

Mám ráda dřevo jako materiál. Dá se štípat, řezat, sekat, ale i hladit, brousit, barvit… Líbí se mi jeho organičnost. Záleží mi na tom, aby v otisku byla vidět jeho struktura, vždycky trochu nahodilá, vycházející z růstu dřeva. Je krásné pracovat s něčím, co samo vyrostlo. Materiály jako lino nebo kov mi připadají příliš hladké, průmyslové, neosobní.

To, že dělám grafiku, ke mně tak nějak přišlo. Mohla bych dělat kresbu nebo malbu, ale tohle mě chytlo a už mě to nepustilo. Vyhovuje mi pracovat v obraze se strukturou a s kontrastem, což dřevořez umožňuje.

S dřevořezem pracujete ve velkých formátech, často ale preferujete vlastní matrici před jejím otiskem. Díky skvěle zvládnuté technice z ní vytváříte vizuálně velmi zajímavé reliéfy. Ostatně s matricemi jako s výtvarným artefaktem zacházeli už v 60. letech minulého století právě Vladimír Boudník nebo Alena Kučerová, také velká experimentátorka grafiky. Často v nich „recyklujete“ použité dřevo nebo přímo dřevěné předměty, dokonce i části nábytku, tedy předměty, které mají svou paměť. Nakolik je tento aspekt pro vás důležitý?

Je velmi důležitý. Dává těm věcem další obsahovou vrstvu. Je samo o sobě inspirující setkat se s předmětem, který už něco zažil. Vyžaduje to respekt, citlivost, navázání dialogu s tím předmětem. Pro mě je přirozené přetvářet něco už existujícího, vycházet z něčeho, co zde je, a přeměnit to v něco nového. To umím lépe než přijít k neutrální bílé ploše a začít tvořit z ničeho, od nuly.

Experimentujete také s dalšími technikami, které stále zdokonalujete, malujete na dřevořezy například rozpuštěným voskem. Jaké další speciální výtvarné postupy v současnosti využíváte?

V posledním cyklu prací jsem barvila plátno ve vodní lázni, voskovala jsem ho, aby se na něj lépe tisknulo, a zkoušela jsem využít jako vizuální prvek rozdíl otisku na navoskované a nenavoskované části plátna. Z počátku nikdy nevím, co se přesně stane, ale postupně to začínám chápat a integrovat jako součást postupu. V době, kdy jsem to dělala, jsem viděla obrazy z cyklu Axial Age od Sigmara Polke. Při jejich tvorbě byl prý proces, téměř alchymické kombinování různých látek, stejně důležitý jako výsledek. Také se na ně dá dívat z obou stran a napnuté plátno je téměř průsvitné, změněné všemi procesy, kterými prošlo. Na grafice mě celkově baví, že je to vždycky tak trochu práce naslepo a je zde prvek nepředvídatelnosti.

Na dřevořezech z poslední doby se objevují rostlinné motivy, konkrétně kukuřičné klasy a jejich detaily, a pak postava na bobku sedící čůrající dívky. Je to téma velmi intimní, je v něm erotika a další významové vrstvy. Jak vás tento motiv napadl?   

V jednom období jsem hodně cestovala autem na delší vzdálenosti. Občas bylo třeba někde zastavit, uprostřed pole, z čistě praktických (nebo fyzických) důvodů. Napadlo mě přetvořit intimní moment toalety v přírodě v moment kontemplace. Pokud nás nikdo nevyruší, je to skvělá chvíle pro zastavení, pozorování okolí a zároveň uvědomění si základní lidské potřeby. Navíc ženy jsou při tom ve zranitelnější pozici než muži a tenhle obraz ukazuje situaci z pohledu ženy. Chtěla jsem vzít malé, malicherné téma a udělat z něj velký obraz. Není v tom touha po provokaci, je to spíš připomenutí a oslava tělesné a přirozené stránky života.

Na své prezentaci laureátky Ceny Boudníka v Karolinu vystavujete kromě jiného soubor prostorových objektů Živé židle. Tato instalace, stejně jako ostatní vystavené práce, dokládá originalitu a kreativní experimentální přístup ke grafické tvorbě. Jaký je jejich koncept?

Myšlenkou bylo přistupovat k židli jako k živému tělu. Vysoké barové tonetky jsou samy o sobě tak trochu antropomorfní – mají oblé tvary a velmi lidské proporce. Židle jsou tři, takže jsem se rozhodla, že jedna z nich bude reprezentovat člověka, jedna zvíře a jedna rostlinu. Jsou do nich vyryté motivy, které evokují tyto tři složky přírody. Chtěla jsem, aby židle byly zpracované ze všech stran a motivy na nich aby byly ve vzájemné harmonii. Kdo si na ně sedne, může se tedy cítit rostlinou, zvířetem anebo – člověkem.

Na závěr bych ještě ráda zjistila, jaké jsou vaše nejbližší tvůrčí nápady a záměry? 

Mám před sebou uměleckou residenci ve městě Saumur v Centru současného uměni Bouvet-Ladubay. Je to místo, kde je tradice chovu koní na specifický typ drezury. A koně jsou také tématem projektu. V květnu budu vystavovat na salonu kresby Drawing Now v Paříži a na salonu grafiky v Orléans. Také jsem jedním z nominovaných umělců na cenu za malbu Prix Antoine Marin, která proběhne v červnu 2022 v Arcueil u Paříže. Pro tuhle příležitost bych měla udělat nový velký formát, o kterém mám zatím jen velmi obecnou představu. Do té doby se snad zkonkretizuje. Možná mi k tomu pomůžou ti koně.

Kdo je Tereza Lochmann

Narodila se v roce 1990 v Praze. Studovala pražskou UMPRUM, následně ukončila magisterský program na École des Beaux-arts v Paříži a mezi těmito dvěma metropolemi se pohybuje dodnes. Vystavovala jak v Paříži, tak v Praze, ale i v Krakově či filipínské Manile. Ve Francii byla nominována na cenu Révelations Emerige pro mladé umělce (2018) a na cenu Antoine Marin za malbu (2022). Od roku 2021 vede kurz kresby na École des Beaux-Arts v Paříži. Spolupracuje s pařížskými nakladatelstvími Al Manar a Solo ma non troppo, s pražskou Revolver Revue a s novinami A2. Zastupuje jí pařížská galerie Kaléidoscope.

Grafika roku

Letos se koná již 28. ročník přehlídky nejlepších domácích grafik. Výstava v pražském Karolinu je otevřena každý den od 10 do 18 hodin až do 29. dubna. Mezi grafickými pracemi etablovaných českých umělců i studentů visí také grafický list Jiřího Šalamouna, který si cenu za nejlepší litografii roku již nestihl osobně převzít. Zemřel v den předávání cen.