Módní designérka Tereza Rosalie Kladošová: V divném psychickém rozpoložení se ocitám často, smutné věci ale tvořit neumím

Málokdo si dokáže pohrávat s barvami, vzory, nadsázkou i humorem s takovou lehkostí jako Tereza Rosalie Kladošová. Módní designérka, která ráda zkouší nové postupy a techniky, sice své loňské prvenství na cenách Czech Grand Design letos neobhájila, přesto ale její modely patří mezi ty nejoriginálnější a nejnápaditější. Kde hledá v době pandemie motivaci, proč si během tvorby často rve vlasy z hlavy a jaká bude její nová kolekce?

Po loňské nadílce na cenách Czech Grand Design jste i tentokrát získala nominaci, ale do užší trojice jste se se svou kolekcí Sister Rosalia Club nedostala. Byl letošní ročník více nabitý?

To si vlastně ani nemyslím. Každý rok se najde něco zajímavého a řekla bych, že úroveň je za celou dobu cen srovnatelná. Musím přiznat, že jsem vlastně letos ani nepočítala, že bych se umístila. Z velké části jde totiž o to, kde se člověk prezentuje. A já minulý rok neměla žádnou přehlídku, čímž jsem byla tak trošku diskvalifikovaná. Přehlídka je totiž vždy silný zážitek a kolekce je tak zapamatovatelnější, než když ji třeba vystavíte jen na Designbloku.

Ve finálové trojici kategorie Módní designér roku se objevil Jan Černý, Jakub Polanka a Natalie Dufková. Měla jste mezi nimi favorita?

Určitě vítězného Jakuba Polanku, tomu jsem cenu přála nejvíc. Je to pro mě skvělý návrhář, a i když ostatní jsou také dobří, Jakub je prostě o třídu jinde. Jeho móda je chytrá, dělaná s lehkostí a vždycky mě něčím překvapí. Navíc v ní není manýra ani trend. Prostě čistá krása.

Poslední dva roky se nesou ve znamení koronavirové krize a tak trošku splývají. Vidíte v nich přesto nějaký rozdíl?

Letos už je to opravdu hodně špatné z pohledu prodejů, které se nedějí. Lidé jsou unavení, spousta z nich už nemá prakticky žádné finance, a když rok nikam nevynosíte oblečení, tak proč byste si kupoval nové? Samozřejmě když zrovna designér nedělá tepláky nebo domácí oděv. Na rovinu říkám, že už jsem z celé situace byla hodně deprimovaná, ale snažím se sama sebe motivovat a říkat si, že je dál potřeba tvořit stejně intenzivně, ne-li víc, abych byla připravená na to, až se z pandemie dostaneme a lidi budou zase chtít něco pěkného na sebe. Stále si připomínám, že se teď nemůžu zastavit. A vlastně ani nechci. Nápadů mám totiž hodně, jen už mi občas prostě dochází síly, protože když člověk nemá finance, nápady se špatně realizují.

Stále si připomínám, že se teď nemůžu zastavit. A vlastně ani nechci. Nápadů mám totiž hodně, jen už mi občas prostě dochází síly, protože když člověk nemá finance, nápady se špatně realizují.

Jak se vlastně celá realizace kolekcí dá teď ufinancovat? Vím, že někteří umělci řeší nedostatek peněz třeba nejrůznějšími crowdfundingovými kampaněmi.

Naštěstí dokážu finance zatím nějak vybalancovat. Pořád totiž doufám, že se všechno brzy zvrátí. Mám nějaké finanční rezervy, z nichž právě teď čerpám. Počítala jsem s tím, že situace bude špatná, i když tak hrozné jsem to nečekala. Každopádně od loňska se snažím hodně omezovat výdaje a přemýšlet nad tím, do čeho investovat. Jen je to teď prostě neuvěřitelně demotivující období, protože když člověk něco vytvoří a pak se může potkávat se zákazníky, dodává mu to sílu pracovat dál. Teď je těžké udržet se v myšlence, že když se mé věci neprodávají, není to tím, že bych tvořila špatné modely, ale že v tuhle chvíli prostě není správný čas na podobný typ produktu.

A kde hledáte pozitiva, abyste si udržela nadhled?

Já se vždycky vypláču příteli a je to lepší. Ten mě poslední dobou hodně drží nad vodou. Docela často mi teď taky chodí zprávy od lidí, kteří mi píšou, jak mi fandí. A že mi jen chtěli říct, že i když si nemůžou žádné moje modely koupit, tak dělám krásné věci a měla bych je dělat dál. To mě nakopne na dalších čtrnáct dní.

Takže předpokládám, že už pracujete na nové kolekci.

Ano, nová kolekce se objeví na Mercedes-Benz Prague Fashion Week. Takže teď probíhá intenzivní práce.

Můžete prozradit víc?

Bude hodně pozitivní a barevná. Myslím, že to dělám z nějaké své potřeby se nabít a vytvářet radostné věci. Ty smutné dělat neumím. Nezajímají mě, nedávají mi smysl. Snažím se ve všem vždy hledat radost a vkládat ji do tvorby, aby měli radost i jiní. Jinak bych to nemohla dělat. Což ale samozřejmě neznamená, že jsem neustále šťastná a veselá. Dost často se ocitám v divném psychickém rozpoložení, ale přirozeně nechávám plynout to, co ze mě jde. Třeba v minulé kolekci jsem se snažila vyjít vstříc i lidem, kteří se na barevné kousky moc necítí nebo si je z nějakého důvodu nemohou dovolit. Nabídla jsem jim černou alternativu, což nakonec zafungovalo. Ale bylo to poprvé, kdy se v mojí tvorbě vyskytlo tolik černé a celkově byla kolekce poklidnější, což souviselo i s danou situací, kdy jsem neměla náladu dělat žádné výraznější kousky, ale naopak se vrátit do klidu. V tom jsem ale byla dost dlouho a teď zase potřebuju energii. Už se těším na výsledek, protože ještě vůbec netuším, co z toho nakonec vznikne, konečná podoba se totiž vždycky vyloupne až poslední měsíc.

 To musíte být asi často překvapená.

To tedy jsem. Vlastně pokaždé, protože se vždycky do něčeho pustím, a nakonec z toho vyleze naprosto odlišná věc. Mám tady teď třeba první skici nové kolekce a zjistila jsem, že jsem úplně někde jinde. Já totiž začínám opačně než většina designérů – od materiálu, což není úplně standardní. Moje první myšlenka směřuje k představě toho, jak bych chtěla, aby vypadala látka, což je pro mě základ. A pak začnu pracovat, protože všechny vzory si dělám sama. Před nedávnem jsem třeba poprvé v životě zkoušela sítotisk, a nakonec mě to opět odneslo daleko od výsledku, který jsem očekávala. Nechala jsem se totiž vést technikou a teď musím všechno předělat, aby to fungovalo i s materiálem. Ale v tom je proces zajímavý. Proto se snažím poslouchat materiály.

Z jakého materiálu vlastně bude nová kolekce?

Skoro všechno plánuju vytvořit z bavlny od místního výrobce, na kterou jsem dělala barevné vzory, většinou proužky. Zvolila jsem úplně základní a obyčejné pracovní materiály, které se snažím posunout. A tím, že nejsou samy o sobě luxusní a drahé, nebojím se s nimi experimentovat. Při tvorbě každé své kolekce se vlastně snažím pracovat s jiným materiálem nebo technikou. Tím je celý proces náročnější. Teď jsem se například snažila dva měsíce zjistit, jak funguje sítotisk. Já si totiž vždycky všechno vymyslím fatálně a řeknu si, že celou kolekci udělám právě jen tím jedním způsobem. A pak po čtrnácti dnech v dílně začnu panikařit, že nic nemám a že vůbec nevím, co s tím. Ale nakonec z toho vždycky nějak vybruslím. Ale je to napínavé.

A to se všechno učíte sama?

Ano. Já totiž do všeho jdu vždycky hrozně naivně a říkám si, jak to bude v pohodě. Jenže pak postupně zjišťuju, co všechno to obnáší a začnu si rvát vlasy z hlavy. Jsem nenapravitelná.

Při jaké technice jste se zapotila nejvíc?

Nejhorší bylo, když jsem si vymyslela, že udělám strojově pletenou kolekci, což byla moje diplomka. Úplně pletením nepolíbená jsem se tehdy vloudila na Textilní fakultu Technické univerzity v Liberci, kde měli jeden automatický pletací stroj. Řekla jsem jim, že bych chtěla plést a za půl rok udělat celou kolekci. Paní se mi tehdy zeptala, jestli o pletení něco vím a já jí odpověděla, že vůbec nic. Tak si se mnou sedla, vysvětlila mi lícní a rubové očko a po čase jsem pochopila, že pletení je úplně jiná technologie než šití. Po třech měsících mi tak došlo, že kolekci neudělám.

Technik jste si ale osvojila až dost. Dokonce jste vymyslela vlastní výrobní proces na zpracování materiálu ze zbytků merino vlny. Máte v hlavě ještě nějakou techniku, kterou byste chtěla zkusit?

V hlavě jich mám strašně moc. Chtěla bych se vrátit k tomu pletení, se kterým jsem i začala, tak doufám, že třeba na podzim už z toho něco bude. A už jsem rozjela i tkaní vlastních materiálů, jenže je to hodně finančně náročné.

Do všeho jdu vždycky hrozně naivně a říkám si, jak to bude v pohodě. Jenže pak postupně zjišťuju, co všechno to obnáší a začnu si rvát vlasy z hlavy.

Kam podle vás směřuje svět designu? Dnes se totiž klade velký důraz na ekologii, ale přijde mi, že spousta umělců už do své tvorby dává myšlenku udržitelnosti na sílu.

Je to tak. Greenwashing tady probíhá. Když se podíváte, tak skoro každý designér má dnes slova o udržitelnosti u své kolekce napsané. A pak si prohlédnete, s jakými materiály pracuje, a marně se tam tu udržitelnost snažíte vypátrat. Jenže konzument se může velmi snadno napálit. Já se s tím slovem vždycky snažím být velmi opatrná, protože ne všechno, co dělám, je eko a bio. Snažím se neškodit, ale samozřejmě musím být určitým způsobem střízlivá, aby to pro mě bylo udržitelné i z byznysového hlediska. Část mé módy je tak udržitelná a část prostě neškodí. Budoucnost designu se podle mě ubírá do digitálního světa. Je třeba obrovský trend dělat digitální oblečení a podobné vymoženosti. Já jsem v tomhle ohledu dost tradiční, není mi to blízké a přirozené. Já potřebuju mít věci fyzicky u sebe a mám radost, když se jich můžu dotýkat. Takže digitální svět a směr, kterým se design ubírá, mě úplně nezajímá, i když by asi měl. A to je v současnosti můj boj. Vím, že je potřeba se tomu věnovat a být otevřená, ale moc se mi nechce.