„Performing arts byl v 90. letech výraz, který nebylo možné napsat ani do grantové žádosti, ani na plakát. Museli jsme vysvětlovat, že prezentujeme divadlo, které je sice jiné, než jsou diváci zvyklí, ale že stojí za pozornost,“ říká Pavel Štorek, umělecký ředitel festivalu 4+4 dny v pohybu. Na co by pozval z letošního programu a co se děje v oblasti divadelní alternativy u nás i ve světě?
Uměleckým ředitelem festivalu 4+4 dny v pohybu jste od roku 1996 a můžete tak srovnat trendy a vývoj v performing arts během let i z pohledu proměny programu festivalu. Co bylo „in“ v devadesátých letech?
Ve zpětném zrcátku vidím, že jsme začínali skutečně jako festival alternativního divadla a naše první období bylo produkčně velice punkové. Což působilo dobře na mnoho začínajících umělců, se kterými jsme vytvořili tvůrčí entusiastickou komunitu.
Performing arts byl v 90. letech výraz, který nebylo možné napsat ani do grantové žádosti, ani na plakát. Museli jsme všude opisovat, že prezentujeme divadlo, které je sice jiné, než jsou diváci zvyklí, ale že stojí za pozornost. Popravdě nás to vyčerpávalo i bavilo. Měli jsme zkušenosti zvláště z Nizozemí, kde to, co u nás nazývali alternativa, byl již toho času mainstream. To bylo bolestivé zjištění.
V kontextu české scény jsme jako festival byli koncem minulého století průkopníky site-specific a live art projektů v netradičních prostorech. Náš festival v roce 1998 v Čističce odpadních vod v Bubenči byl pro zdejší kulturní veřejnost zjevením. Postupem let se tento trend přenesl ze západní Evropy k nám ve větší míře a dnes je netradiční lokace pro kulturní akci téměř „tradiční“.
V 90. letech se v návaznosti na protestní (ve smyslu protirežimní a svobodné) formy umění (body art, land art a happening) ve scénickém umění objevil v Praze ruský soubor Derevo, který zásadně ovlivnil mnoho českých experimentálních divadelníků, včetně nás. My jsme se snažili jít proti komercionalizaci a začali zvát zahraniční umělce a umělecké soubory, které propojovaly umělecké žánry. Zatímco v Čechách zůstávala propast mezi klasickou činohrou a alternativním divadlem, v západní Evropě už došlo v té době k výraznému propojení a kreativnímu sblížení. Jako festival a sdružení, pořádající mezinárodní projekty, jsme se snažili upozornit na to, že žánrové dělení je minulostí, což se za pár let potvrdilo i u nás.
Jakým směrem se obor ubírá dnes?
Řekl bych, že dnes se vrací do scénické tvorby osobní příběh, kterému předchází výzkum, a je jedno, zda se jedná o low-tech nebo high-tech fomu. Doba covidu navíc přinesla ještě jeden hodně důležitý aspekt a tím je „zpomalení / slow down“. Umělci vyžadují více času na výzkum a přípravu místo „chrlení“ premiér. Což je velmi pozitivní. Pandemie přiměla umělce k nutné změně, jako je „udržitelnost umělecké tvorby“, a také asi k zamyšlení nad pomíjivostí života.
Na co se v současnosti chodí ve světě, co tam „frčí“?
Mohu odpovědět čistě subjektivně, nemám expertízu. Myslím si, že lidé mají stále rádi překvapení, krásu, humor a silné příběhy. To, co se lidem líbí, se nemění, jen má na to vliv vzdělání, sociálně-politická situace a geografická oblast. Pokud vidím inscenaci, která je svým zpracováním a formou či „výkonem“ originální (tedy jako divák žasnu), má kvalitní dramaturgii a rytmus (neztrácím se a neusnu) a umím si najít příběh („čtu“ a dozvídám se), tak si odnáším silný zážitek. Pokud se něco povede, lidé si to mezi sebou poví. To znamená, že lidé chodí na to, o čem se mluví a píše kriticky a pozitivně. Nic nového pod sluncem. Umění je svým způsobem striktně individuální a trendy jsou roztříštěné. Ale jednoznačně se opět vracíme svým způsobem k renesanci, ve smyslu překrývání a mnohovrstevnatosti uměleckých žánrů. Nelze přehlédnout rozvoj technologií a sociálních sítí, které informují a zásadně ovlivňují kulturní veřejnost. Ale i vynález knihtisku byl pro „kulturní frčení“ revoluční a je jisté, že po Gutenbergovi a Gatesovi přijde někdo další.
Jak je na tom ve srovnání se zahraničím česká scéna?
Česká scéna byla po dlouhou dobu v poměru se zahraničím dle mého příliš sebestředná a možná i nechtěně namyšlená. Byla obrazem jedné z črt naší národní povahy. V činohře, kde vzniká mnoho skvělých a kvalitních inscenací, máme nevýhodu minoritního. Jiná je situace v současném tanci, cirkuse a u interdisciplinárních projektů, kde se začalo posledních deset let dařit i konkurovat, přesněji řečeno pohybovat se i na zahraniční scéně. Ale pochopitelně východisko českého divadla má limity – pokouší se totiž dostat do již uzavřeného prominentního prostředí. Rozhodně ovšem sleduji, že čeští umělci odcházejí na stáže a rezidence do zahraničí a napojují se na zahraniční partnery. Nová umělecká generace již do světového uměleckého dění promlouvá, což je skvělé.
Na co z letošního programu festivalu byste rád diváky pozval?
Na sedm českých premiérových inscenací a projektů a sedm zahraničních premiér ze sedmi států světa. Nechci preferovat jeden umělecký projekt nebo soubor a je na každém potenciálním divákovi, co z programu je mu umělecky i lidsky bližší. Program najdete na našich stránkách www.ctyridny.cz. Prezentujeme současný tanec, divadlo, komunitní projekty, projekty pro rodiny s dětmi. Ale asi bych přeci jen dal akcent na zahraniční inscenace, které se u nás objevují poprvé a možná naposledy, a taky na české projekty, které vznikají pouze pro náš festival a po jeho skončení zaniknou, jelikož jde o unikátní události a slavnosti.
Zahajovacím představením je The Making of Berlin. Představuje životní příběh Fridricha Mohra, který byl za druhé světové války ředitelem Berlínských filharmoniků. Není to klasické divadlo. Jak byste toto představení popsal a čím je podle vás výjimečné?
Tato inscenace je vlastně snad vše kromě klasického divadla v původním významu slova. Jde o zcela unikátní autorský filmový dokument, který mne šokoval nejen svým zpracováním a překvapivým a neskutečným příběhem, ale i zápletkou a formou. Pokud chcete na chvíli zapomenout na „klasické divadlo“, být přítomni proměně filmu v divadlo a koncert, tak srdečně zvu 6. a 7. října do Divadla Archa.
Festival 4+4 dny v pohybu je znám také tím, že uvádí site-specific program. Co je připraveno na letošek a kde se to bude odehrávat?
Podzimní část s podtitulem Performance, která navazuje na jarní výtvarnou část, se zaměřila na současné divadlo, tanec a interdisciplinární projekty. Bude se konat na sedmi tradičních i netradičních místech v Praze – Divadlo Archa, Divadlo Ponec, Divadlo X10, Studio Alta a okolí, soutok Berounky a Vltavy, Vila Klikovka na Klamovce a vrch Vítkov.
Na soutoku Vltavy a Berounky se 8. října odehraje jednodenní multižánrová událost s názvem Zahnat kohouta do kouta v kurátorské koncepci Tomáše Žižky (spoluiniciátora našeho festivalu). Taneční studio Light, zaměřující se na tvorbu pro děti a dospívající, vytvořilo netradiční projekt Má to hloubku? Aneb písání Džona Lemouna, který 14. října oživí jedinečnou vilu ve svahu Klamovky (Pod Klikovkou 13, Praha 5). Speciální projekt pro festival s názvem Zakořenit a propojit se připravil kurátor Petr Dlouhý na 12. října od 16 hodin ve Studiu Alta v pražské Libni. Unikátního jednorázového projektu se zúčastní jak individuální umělci z Čech a ze zahraničí, tak reprezentanti významné evropské platformy performativního umění PAErsche. A v neposlední řadě Maďarský umělec Dávid Somló v site-specific projektu Pomalé kroky mají uši vytvoří pod vrchem Vítkov na Žižkově hypnotizující zvukovou krajinu.
Co byste si přál na festivalu představit v dalších letech?
To je velmi široká a komplexní otázka. Důležité je zmínit, že náš festival organizujeme ve čtyřech lidech jako nezisková organizace. Zásadní tak nejen pro náš festival, ale českou kulturu obecně je tolik slibované 1 % HDP na kulturu. Třicet let stále stejné politicky omílané téma, které se nejenom že nepodařilo žádné vládě splnit, ale všichni v kultuře vědí, že vyhlídky od roku 2025 jsou více než zoufalé. Nechci naše umělecké vize přesouvat do ekonomické prognózy, ale jsou to spojené nádoby. O inspirace a nápady skutečně náš festival nouzi nemá, ale máme limity kapacitní. Naše dramaturgické a kurátorské sny jsou na realitu financí silně napojeny.
Náš festival je součástí evropské festivalové sítě IN SITU, máme mnoho přátelských festivalů v zahraničí, čímž se inspirujeme a obohacujeme vzájemně. To je velice cenné jak z pohledu osobního rozvoje, tak toku informací. V tuto chvíli si dovedu představit, že v blízké budoucnosti se náš festival stane platformou pro prezentaci umělců, kteří nebudou moci ve své zemi nejen svobodně tvořit, ale ani žít. A tento seznam se bohužel strašidelně rozrůstá, a to mluvím jen o evropském kontinentu v den výsledků voleb na Slovensku. Jak zpívá můj oblíbený slovenský muzikant Richard Müller „Dobre už bolo.“
