Za oponou se skrývá dřina, slzy, pot i frustrace. Přesto je ale povolání baletky výjimečné, říká Markéta Pospíšilová

Jako první Češka získala angažmá v prestižním souboru Les Ballets de Monte Carlo a posledních pět let si tak užívala spolupráci s nejlepšími choreografy, vyprodaná turné po celém světě, ale i lesk a okouzlující pozlátko Monackého knížectví. Baletka Markéta Pospíšilová se ale i přesto vrátila zpět do Čech, je tanečnicí i pedagožkou na volné noze a působí jako hostující baletní mistryně v plzeňském Divadle J. K. Tyla. S námi si povídala o tom, jaké bylo vystupovat před princeznou Caroline, zda mezi baletkami panuje nevraživost i o tom, jak prožívá náročné období pandemie.

Četla jsem, že jako největší hendikep jste vždy vnímala svou výšku. Baletky by neměly být vysoké?

Ale mohou, naopak znám spoustu vysokých baletek i tanečnic. Některé baletní soubory dokonce vysoké baletky upřednostňují, obzvláště pak na velkých scénách. To je spíš má osobní zkušenost. Když jsem totiž působila ve svém prvním angažmá v Národním divadle moravskoslezském, kluci v souboru byli hrozně malí. Navíc, když máte na nohách „špičky“, přidá vám to ještě dalších 15 centimetrů. Pro mě byl tedy vždy problém najít vysokého partnera, proto mi často museli zvát hosta. Když jsem se pak ale dostala do Ballets de Monte Carlo v Monaku, už jsem problém nikdy neměla. Většina tanečníků je tam totiž hodně vysoká.

Hodně malých holčiček by si přálo být baletkami. Často je totiž vnímají jako krásné princezny a vždy upravené éterické víly. Mám dokonce známou, jejíž dcera si přála být balerínou ve sněžítku, na které každý večer až nábožně koukala. Pamatujete si vy na moment, kdy jste si řekla, že chcete jít tímto směrem?

Mě do baletní školičky přihlásila v šesti letech moje maminka, když náhodou narazila v novinách na inzerát, že ostravské divadlo vypisuje konkurz pro děti. Musím říct, že mě to bavilo od prvního momentu, takže jsem baletu a světu divadla propadla téměř okamžitě. Když se mě pak v jedenácti letech moje učitelka baletu zeptala, jestli nechci jít na konzervatoř a stát se tak profesionální baletkou, neváhala jsem ani vteřinu.

Profese baleríny ale určitě vždy není jen o krásných kostýmech a úspěchu na velkých pódiích. Co všechno se skrývá “za oponou”?

Obrovská dřina. Slzy. Pot. Někdy frustrace. Ale to není jen u baletu. Je spousta profesí, které toto vše zahrnují. Ale pokud to milujete a děláte od srdce, jste ochotni vše podstoupit a vydržet. Úspěch se většinou nedostaví zadarmo. Ale pak zkrátka přijdou momenty, které vám dřinu vykompenzují. A ty momenty za to stojí. A kdybych si měla vybrat znovu, asi bych do toho stejně šla i podruhé. Povolání tanečnice a baletky je výjimečné. A mě vždy naplňovalo.

Mezi nepříjemné situace, kvůli kterým pak člověk často ztrácí iluze, patří i lidská závist a nevraživost. Vždy mě zajímalo, jestli mezi baletkami panuje tak velká rivalita, jak to občas bývá vykresleno ve filmech.

Já měla asi celkem štěstí na soubory, poněvadž takovou tu filmovou rivalitu jsem asi nezažila. Rozhodně ne v extrémní míře. Ale klasickou závist, nepřejícnost, soutěživost nebo pomluvy ano. Jenže to prostě patří k lidským vlastnostem. Musím se přiznat, že i já jsem několikrát pocítila závist, což nesnáším a hned se aktivně snažím podobným pocitům vyvarovat.

Člověk si ale asi nakonec stejně pamatuje víc ty krásné momenty. Hodně z nich jste asi musela prožít i v Monte Carlu, kde jste působila pět sezon v jednom z nejlepších baletních souborů světa, Les Ballets de Monte Carlo. Co vás během angažmá nejvíc okouzlilo?

Spousta věcí. Ze začátku mě samozřejmě okouzlilo Monako jako takové. Podmínky v souboru jsme měli moc dobré a příležitost pracovat s tak světovým choreografem, jako byl můj šéf Jean Christophe Maillot, byla úžasná, stejně jako možnost spolupracovat s dalšími skvělými choreografy, jako jsou například Jiří Kylián, Mats Ek nebo Nacho Duato. Procestovala jsem velký kus světa, poznala báječné osobnosti, tančila na světových jevištích, a užila si neskutečné párty a recepce na mnoha skvělých místech. Těch nezapomenutelných zážitků je celá řada.

Jako třeba tancovat před princeznou Caroline, což musela být pocta, ale bez trémy se to asi neobešlo, viďte? Dají se vůbec popsat pocity během takových vystoupení?

Je to pocit jakési pocty a vzrušení. Ale i na to si člověk zvykne. Princezna i samotný kníže Albert se na nás chodili dívat často. Princezna Caroline pak za námi dokonce občas přijela i na turné.

Těch jste odjela požehnaně a se souborem vystupovala například na Kubě, v New Yorku, Kolumbii, Mexiku, Číně, Koreji, Hongkongu, Šanghaji nebo Moskvě. Jak lidé v tak odlišných kulturách balet vnímají?

Nejvíc pociťuji rozdíl mezi čínským a evropským publikem. Několikrát se nám v Číně stalo, že diváci namísto tleskání spíše fotí, přitom ale byli nadšení. Skvělé publikum je například v Austrálii, což jsem poznala během našeho turné v Melbourne. Ale hlavně byl obrovský zážitek tancovat tak daleko od domova, na opačné straně zeměkoule. Melbourne mě nadchl. Tam bych se dost možná nikdy nedostala.

A umíte si představit, že byste strávila pár sezon i v nějaké z těchto zemí?

Z těch zmíněných destinací by mě asi nejvíce lákal New York. Tam bych si přála jet znovu. Ale nevím, zda bych tam chtěla žít několik let. Možná jen krátkodobě.

Život v Monaku se asi hodně liší od ostatních zemí. Moře, všudypřítomná kasina, jachty, ohromující prostředí plné luxusu… Nestýská se vám občas?

Ano, Monako je krásné. Přiznávám, že párkrát se mi teď zastesklo. Hlavně po sluníčku, mých přátelích i po mém skůtru. Ten mi chybí moc (směje se). Ale já jsem zamilovaná do Prahy, takže jsem šťastná tady. A navíc je to teprve půl roku, co jsem odjela.

Myslíte, že vás roky strávené v Monaku změnily?

Myslím, že ano. Dospěla jsem tam. Beru to jako velkou životní a profesní zkušenost a velmi zásadní životní etapu.

A ovlivnilo vás třeba nějak i smýšlení o umění Jeana-Christopha Maillota, pod jehož taktovkou jste tancovala a jehož choreografie jsou proslulé originálním a často i extravagantním pojetím?

Dost možná ano. Mě hlavně vždy bavilo pozorovat ho při práci. On tím žije. Je plný entusiasmu. Je to profesionál, detailista a jeho zápal pro tanec je inspirující. Dokáže být hrozně vtipný a zábavný. Ale také tvrdý.

Vypozorovala jste třeba nějaké rozdíly mezi českými a zahraničními baletkami?

Jediné, co mě tak napadá, je, že mám pocit, že my Češi si málo věříme. Oproti cizincům míváme méně ostré lokty a menší sebedůvěru.

Po pěti sezonách mimo domov jste zakotvila zase v České republice. Působíte nyní jako hostující baletní mistryně v divadle J. K. Tyla v Plzni, kde mimo jiné vedete také tréninky. Jaké je to stát na druhé straně? Umíte si představit, že byste už jen vyučovala?

Já si moc ráda ještě něco “trsnu” (směje se). Pokud by se tedy objevila zajímavá taneční příležitost. Pár nabídek už přišlo, ale bohužel kvůli momentální situaci je vše u ledu. Jinak být na druhé straně je docela fajn, je to veliká zodpovědnost a já se moc snažím, abych to zvládala co nejlépe. Vedení tréninků mě baví ze všeho nejvíc. Pokouším se tanečníky motivovat, a hlavně se snažím do nich vcítit a nezapomínat na to, jaké to je, být na jejich straně.

Jak vlastně vnímáte a prožíváte poslední měsíce, kdy je většina umělců ochuzena o nahraditelný kontakt s publikem a pracovní příležitosti?

No…celkem špatně. Už se mi to zdá nekonečné a neúnosné. Hrozně mi chybí „normální“ život. Kultura jako taková. Divadla, kina, galerie, restaurace. Cítím, že je ve mně obrovský přetlak.

A jak se tedy udržujete psychicky vyrovnaná?

Hledám si psychologa (směje se).