Dream gap by se dal doslovně přeložit jako „propast mezi sny a realitou“. Představujeme vám tři výjimečné ženy, které nikdy nepřestaly věřit tomu, že jejich sny – a to bez výjimky – jsou zrealizovatelné. Jednou z nich je lékařka Lucie Kalinová.
Obstát v silně konkurenčním mužském světě plastické chirurgie chce pevnou vůli, ale také značnou odvahu. Obojí MUDr. Lucie Kalinová má. Od roku 2019 šéfuje jedné z nejvyhlášenějších klinik v Česku – ne-li v celé Evropě – Brandeis Clinic. Ročně provede přes 700 operací, je autorkou nebo spoluautorkou více než dvaceti odborných publikací, zároveň je častým hostem a speakerem na českých a zahraničních konferencích.
Čím jste chtěla být jako malá?
Není nic, co by mi utkvělo v paměti natolik, že bych si říkala, že to byl můj sen. Velmi se to tehdy měnilo, prošlo to všemi klasickými představami od učitelky přes herečku. V pubertě mě pak bavilo všechno, co mělo nějakou souvislost s uměním. Plastická chirurgie je ve výsledku určitou formou adaptace této umělecké představy. Na druhou stranu je na místě říci, že jsem moc nesnila. Jsem spíš racionální člověk a beru věci tak, jak přicházejí. Je ale pravda, že když mi bylo osmnáct, tak jsem se v Kanadě na prázdninách dívala s kamarádkou na seriál Nip/Tuck, který se do Čech dostal až později pod názvem Plastická chirurgie, s. r. o. Hrozně se nám to tehdy líbilo a říkaly jsme si, že by bylo skvělé jednou mít vlastní kliniku plastické chirurgie.
Následovalo studium na Lékařské fakultě v Olomouci. Hádám, že to bylo vaše vlastní racionální rozhodnutí, nikoli tlak ze strany rodičů nebo společnosti?
Lékaře v rodině nemám, takže ano, bylo to moje vlastní rozhodnutí. Přišlo mi to rozhodně racionálnější než zkoušet být malířka. Když jsem nastupovala na medicínu, neměla jsem ale vůbec ponětí, že by obor plastické chirurgie mohl být tak náročný, že je za tím tolik práce. Jen jsem tehdy uvažovala, že by to mohlo být fajn a že bych to měla zkusit.
Přibližte nám, jaká je cesta k profesi plastického chirurga? Vystudujete nejprve lékařskou fakultu a pak nástavbu, nebo svůj obor volíte už během studia?
Medicínské vzdělání je pro všechny uniformní: po šesti letech studia dosáhnete titulu MUDr., ale de facto toho moc neumíte. V tu chvíli máte jenom teoretické znalosti. Teprve potom se rozhodujete, na které oddělení nastoupíte, a zařazujete se do dalšího vzdělávacího programu. Každý obor má jisté podmínky a předpoklady, které musíte splnit. Po tom, co jsem absolvovala vysokou školu, jsem nastoupila na praxi na chirurgii, abych se v budoucnu mohla dostat k plastice. Teprve po dalších šesti, sedmi letech smíte složit zkoušku, kdy se stáváte absolventem tohoto oboru, a už můžete konečně začít pracovat.
Říká se, že chirurgie je obor, kterému vládnou muži. Vnímala jste tento předpoklad během studií nebo i později v rámci praxe?
Je pravda, že klasická chirurgie je genderově velmi nevyvážená, což by se dalo vysvětlit podstatou tohoto odvětví. Já jsem tím nezbytně prošla, abych se dostala k plastice, nikdy jsem v tom oboru ale nechtěla pracovat. Těch aspektů, proč je chirurgie vnímána jako mužské povolání, je samozřejmě víc. Je to částečně dáno tím, že chlapi mají víc výdrže a síly, což je na sále bezpochyby výhodou. Je to ale i otázka velmi nepevně dané pracovní doby, která nejde dohromady s žádným rodinným životem, a to ani na začátku kariéry, ani později. Troufám si tvrdit, že v privátní praxi je to trochu volnější. Já už si to teď mohu zařídit po svém, ale také jsem prošla klasickými směnami. Několikrát týdně nespíte doma, často nespíte vůbec. I to je důvod, proč může být tento obor pro ženy tak náročný.
Jakou přidanou hodnotu může žena do tohoto mužského oboru přinést?
Určitě mu může dodat jistou komplexnost vnímání. Žena je víc zvyklá na multitasking a umí vyhodnotit situaci z různých úhlů: z pohledu pacienta, z hlediska technické proveditelnosti a nějakého výsledku do budoucna. Žena do oboru plastické chirurgie jistě přináší větší vnímavost. V neposlední řadě i estetické cítění. Je velmi důležité mít nějakou představivost a umět nejenom vyslovit vlastní názor, ale i vžít se do konkrétního pacienta, pochopit, jak to vnímá on. Chlapi občas moc protlačují vlastní představu a nenaslouchají klientovi, já jako žena to mám právě jinak.
Které kvality by měla mladá dívka mít, pokud se do budoucna vidí v oboru plastické chirurgie?
Výdrž je samozřejmě velmi důležitá, neméně důležitý je ale talent nebo nějaké vlohy. Jsem přesvědčena, že je to i hodně o příležitostech. Že člověk umí využít příležitosti, ke kterým se dostane. Mladé dívce bych poradila, ať se té příležitosti zkusí chopit. Buď to vyjde, anebo ne. Vždycky vás to ale někam posune. Já jsem se přesně tímto způsobem přestěhovala z Olomouce do Prahy: hodně jsem přemýšlela, zda mám kývnout na nabídku, kterou jsem dostala. Bylo to v tu chvíli náročné rozhodnutí, ale cítila jsem, že to chci zkusit a příležitost využít.
Co se vám na vaší profesi líbí a nelíbí?
Líbí se mi, že je to různorodé. Každý den děláme něco jiného – pracujeme ostatně s lidskými těly; i kdybych prováděla stále stejný typ operace, tak stejně každý zákrok bude trochu jiný. Takže vím jistě, že mě to nikdy nemůže přestat bavit. Co víc, pocit po tom, že se operace podaří a lidé jsou spokojeni, je nepopsatelný. Dáváte jim štěstí a určité uspokojení, když se stávají lepší verzí sebe sama. Na druhou stranu je to ale nesmírně náročné povolání, které vás energeticky vyčerpává. Pokud se bavíme o operacích, tak je to spousta hodin koncentrace, kdy ani na vteřinu nemůžete ztratit pozornost. Pořád se musíte soustředit a pořád je tam povědomí, že kterýkoli krok, který neuděláte dobře, je veliký průšvih. Je to určitá psychická zátěž, na kterou si musíte zvyknout, musíte se také naučit akceptovat zodpovědnost. Lidské tělo navíc nefunguje úplně předvídatelně – není to stroj, takže jistá míra rizika tam je vždycky, a s tím se musíte srovnat. Když se s tím neumíte srovnat, tak asi ani nemá smysl o plastické chirurgii přemýšlet, budete se akorát trápit.
Vzpomínáte si, co jste ráda dělala jako pětiletá?
Měla jsem ráda zvířata a hrála jsem si s nimi. Měla jsem spoustu mazlíčků, ale nikdy se to nesetkalo s velkým úspěchem. Myslím, že rybičky jsou pořád to nejlepší domácí zvíře, a už to tak asi i zůstane. (smích)
The Dream Gap Projet
S pojmem „Dream Gap“ přišla v roce 2017 Caroline Riseboro, prezidentka neziskové organizace na pomoc dětem Plan International. Tento výraz by se doslovně dal přeložit jako „propast mezi sny (a realitou)“. Víc odpovídající překlad je ovšem „zhroucení snu“, situace, k níž dochází ve chvíli, kdy dívka přestane věřit tomu, že jsou její sny – a to bez výjimky – uskutečnitelné. Dle nedávné vědecké studie, na níž se mimo jiné podílela Princetonská univerzita, je tím zlomovým věkem neuvěřitelných pět let. Právě tehdy holčičky začnou samy sebe vnímat jako „méně chytré“. The Dream Gap Project odstartoval jako iniciativa společností Mattel v březnu 2019. V rámci projektu vzniká řada podpůrných aktivit, vědeckým výzkumem počínaje, shromažďováním financí, které putují na vzdělávací aktivity a sponzoring, konče. Posláním projektu je ukázat mladým dívkám, že neexistují hranice nebo předsudky, které by se nedaly překonat, a že každý dětský sen je uskutečnitelný.
