Představujeme vám výjimečné ženy, které nikdy nepřestaly věřit tomu, že jejich sny jsou zrealizovatelné. Zapojily se do projektu Dream gap, který by se dal přeložit jako „propast mezi sny a realitou“ a měl by být inspirací pro ženy, které chtějí tuto mezeru překlenout. Jednou z nich je i terapeutka a adiktoložka Vendula Loo.
V rámci nedávného výzkumu vypracovaného specialisty na neurovědu z Cardiffské univerzity ve spolupráci se společností Mattel se potvrdilo to, co jsme se doposud jen domnívali. Hraní s panenkami aktivuje určité oblasti mozku, které dětem umožňují rozvíjet sociální dovednosti, například empatii. Vendula Loo, terapeutka a adiktoložka, která se dlouhodobě věnuje práci s dětmi v rámci specializované ambulance pro děti a dorost, nám v rozhovoru prozradila, proč je emoční inteligence v moderní společnosti tak důležitá.
Hraní si s panenkami je neodmyslitelnou součástí dospívání. Jaké hlavní přínosy této hry vnímáte z hlediska dětského terapeuta?
Hra s panenkami rozvíjí spoustu kognitivních dovedností a jemnou motoriku. Výzkumy ukazují, že děti, které neměly k dispozici panenky nebo jiné hračky, jsou ve vývoji pozadu. A když například Lego je spíš o prostorovém vnímání a analytickém myšlení, tak panenka rozvíjí v dětech vztahování se k jiným lidem. Dítě se hraním si s panenkou učí řešit konflikty a vnímat postoje druhých. V neposlední řadě jde i o psychickou odolnost – dítě se učí zvládat překážky.
V jakém věku se dítě o panenky začíná zajímat a čím jsou ty první hry charakteristické?
Ve věku 3 až 5 let je to spíš symbolická hra. V této hře mohou předměty představovat určitý symbol – například láhev na provázku představuje psa. Později se začíná objevovat hra námětová, ve které si děti hrají na školu, na doktora… Zkrátka dávají panenkám nějaké vnější role. V pozdějším věku jde o vztahové hry nebo soutěže mezi panenkami, dítě začíná zapojovat určitá pravidla. Právě v tomto věku vstupuje na scénu i uvědomění si vlastní zodpovědnosti a svědomí, což se ve hře také projevuje.
Je rozdíl, když si dítě hraje s panenkou samo, nebo ve společnosti vrstevníků či třeba rodičů?
Rodiče, nebo dokonce učitelé, se do hry mohou zapojovat už tím, že vidí, jak se dítě k jednotlivým situacím vztahuje a jaké názory nebo postoje prezentuje skrze hraní si s panenkami. Je důležité, aby dítě koncepty mezilidských vztahů, které vnímá okolo sebe a pak přenáší do té hry, nějakým způsobem rozvíjelo. Aby vnímalo pocity, které panenkám přisuzuje: tahle je naštvaná, té druhé na něčem záleží. Je potřeba se ale stále mít na pozoru: stejně jako pozitivní, tak i negativní přístup rodičů může dítě u té hry silně ovlivnit. V případě, že rodič nedokáže reflektovat sám sebe, své postoje a pocity, tak by byl přínos jejího zapojení do hry spíš diskutabilní – může spíše ukazovat na nepředvídatelnost rodiče a později vést k vlastní zmatenosti dítěte. Když se zapojí sourozenci, vrstevníci, spolužáci, tak jde o společenskou úroveň té hry, rozvíjí se vztahy. Dítě se učí vnímat, jak hraní si s panenkou působí na druhého člověka, poznává, jak je potřeba se zachovat. Učí se respektu, pravidlům, omluvě.
Existují názory, že předškolák ještě neumí přesně poznat, zda svými činy druhého raní. V jakém věku se začíná empatie z pohledu neurovědy v dětském mozku rozvíjet?
Obecně z pohledu psychologie se uvádí, že si do 12 let nedokáže člověk plně uvědomovat sám sebe, sílu svých rozhodnutí a to, jaký dopad mohou jeho rozhodnutí mít na druhé. Já se ale přikláním k názoru, že se empatie začíná rozvíjet už od předškolního věku. Postupně, během dospívání děti testují hranice, co si můžou a co nemůžou dovolit. Základy k tomu nastavení hranic však dávají rodiče, učitelé a další dospělí v životě toho dítěte mnohem dřív. Je to často i o jejich důslednosti, o jejich jasném postoji, kde by ta hranice měla být.
Proč je důležité rozvíjet empatii a takzvanou emoční inteligenci? Myslíte, že empatie je sociální dovednost?
Do určité míry se empatie dá naučit, takže ano, je to sociální dovednost. Emoční inteligence je ale širší pojem, spadá do ní jak vnímání druhých lidí a celkové vyhodnocení situace, tak i vnímání sama sebe a svých potřeb, názorů nebo pocitů. Co se týče mezilidských vztahů, empatie je extrémně důležitá. Celkově, správné vyhodnocení situace nám může usnadnit v životě spoustu rozhodnutí. A i obecně ve vztahu ke společnosti v tom smyslu, že dokážeme žít v souladu se svým vnitřním nastavením.
Jak je na tom s empatií moderní společnost? Dalo by se říci, že žijeme v éře individualistů, kteří sází spíš na vlastní úsudek, racionální rozhodnutí a neumí se spolehlivě vcítit do toho druhého?
Často si lidé neuvědomují, jaký dopad to, co vyřknou nebo udělají, bude mít na druhého člověka. Když se bavíme o společenství jako celku, tak hodně záleží na kultuře dané země: jinak tomu bude v západní společnosti a úplně jinak v Asii, kde se místo jedince a individuality spíš protlačuje důraz na rodinu a komunitu. Ale řekla bych, že v Česku jsme viděli docela pozitivní posun už s první vlnou koronaviru – když se lidé starali o starší, chodili nakupovat pro sousedy, ve velkém šili roušky. Předtím jsme to až tolik nevnímali: všeobecně v České republice víc inklinujeme k individualismu nebo nejbližší rodině. Dle mých zkušeností to není tak, že bychom pospíchali pomoci člověku na ulici – což je třeba v Americe úplně přirozené. Řekla bych, že spíš než racio zde hraje roli ne úplně rozvinutá schopnost sebereflexe, kvůli které jsme pak nečitelní a netransparentní pro lidi okolo. O to důležitější je poznávat sami sebe a dostávat se víc do kontaktu s naším vnitřním „já“.
Z pohledu neurovědy hraní si s panenkami rozvíjí určité oblasti mozku, které jsou za vývoj sociálních dovedností přímo odpovědné. Rozvedla byste, jakým způsobem ovlivňují prožitky z raného dětství vývoj mozku?
V psychoterapii existuje novější směr neuropsychoterapie, který přímo zkoumá nervové spoje. Některé zážitky z dětství vytváří neuronální struktury v mozku na základě reakce na konkrétní situace a souvisí s určitými pocity. V budoucnu pak tyto struktury ovlivňují jak naše vnímání určitých skutečností, tak i naše chování. Právě neuropsychoterapeuti se snaží tyto spoje u dospělých přebudovat, aby docházelo k pozitivnímu naladění. Výzkumy dokazují, že přes různé techniky imaginace se ty spoje dokážou přenastavit a zahojit nepříjemné vzpomínky a zážitky z dětství – tímto způsobem se pracuje například s traumaty. Při hraní si s panenkou zažívá dítě dobré pocity. Spousta dětí do hry přímo utíká od nějakých nepříjemných zážitků a tím vytváří pozitivní neuronální spoje. Nějakou dobu jsem žila v Ugandě a bylo fascinující sledovat, jak místní děti dokážou vytvářet panenky téměř z čehokoli. Jde hlavně o to, který význam a jakou symbolickou roli té panence dají.
Benefits of Play
Benefits of Play je projekt zastřešený společností Mattel, v rámci něhož přední neurovědci z Cardiffské univerzity zkoumali přínosy hry s panenkami u dětí předškolního a školního věku. Jde o první a ojedinělé „měření“ dětského mozku během aktivní hry. Studie sledovala mozkovou činnost u dětí ve věku 4 až 8 let při hře s různými panenkami Barbie. Tým pod vedením doktorky Sarah Gersonové přišel s klíčovým zjištěním, že hraní s panenkami – nezávisle na pohlaví dítěte ani na jeho kulturní příslušnosti – aktivuje konkrétní oblasti mozku, které jsou důležité pro porozumění ostatním lidem, rozvoj empatie a chápání emocí ostatních. A to i v případech, že si dítě hraje s panenkami samo. Oproti tomu individuální hra na tabletu tyto oblasti mozku neaktivovala.
