Představujeme vám výjimečné ženy, které nikdy nepřestaly věřit tomu, že jejich sny jsou zrealizovatelné. Zapojily se do projektu Dream gap, který by se dal přeložit jako „propast mezi sny a realitou“ a měl by být inspirací pro ženy, které chtějí tuto mezeru překlenout. Jednou z nich je i uznávaná violoncellistka Terezie Kovalová.
Na cello hraje už 22 let a doufá, že bude hrát alespoň dalších 50. I když se proslavila především jako nadaná violoncellistka, rozpětí jejich aktivit přesahuje tuto škatulku. Performerka, modelka, a – jak sama přiznává – trochu i rocková hvězda je ženou mnoha tváří, a to nejen na scéně. Za největší štěstí však pokládá, že si svoji celoživotní kariéru vybrala už jako osmiletá.
Čím jste chtěla být jako malá?
Nemohla jsem se rozhodnout mezi kosmonautkou a patoložkou. Už od malička jsem se ale věnovala hudbě, a tak i přestože jsem měla nějaké sny a představy, stejně jsem věděla, že směřuji právě k violoncellu.
A to už v docela raném věku?
K cellu jsem se dostala v osmi letech. Po roce jsem vyhrála celostátní soutěž, a zhruba od té doby to bylo víceméně jasné. Violoncello bylo něco, co mě v té době nějakým způsobem defi novalo, a tak jsem si už nějak nemohla představit, že by tomu bylo někdy jinak. Postupem času se to akorát více krystalizovalo, až jsem si třeba přála být rocková hvězda, což se mi svým způsobem také splnilo.
Kdybyste nebyla violoncellistka, v jaké profesi byste se viděla?
Jak jsem již zmínila, hodně mě bavila astronautika. Ale asi bych musela žít v USA a věnovat se tomu velmi intenzivně, abych potom šla do NASA. Nicméně profese patoložky se mi zpětně zdá jako víc pravděpodobná, už i proto, že mě vždycky zajímalo, jak funguje lidské tělo. Nahrává tomu i fakt, že pocházím z lékařského prostředí – táta je zubař. Je zajímavé, že jak astronautika, tak i hudba jsou predominantně mužské světy. Jsem ráda, že se to v posledním desetiletí začalo rapidně měnit, a pozornost se celosvětově upíná k ženským jménům. Je dost cítit globální podpora žen v hudbě, kde se oslavují silné ženské osobnosti, objevuje se spousta projektů, které pomáhají ženám více se zviditelnit. I přes to všechno musím uznat, že se ve své práci stále primárně setkávám s muži.
Takže vnímáte jistou míru nevyváženosti v hudební sféře, která se laikovi na první pohled může zdát jako vesměs genderově vyrovnaná?
Primárně violoncello může neobeznámené obecenstvo vnímat jako „sexy“ nástroj pro ženy. Paradoxně nejznámější cellisté jsou muži. Celkově v hudbě – jako zajisté ve spoustě jiných profesí – je genderová nevyváženost hodně podmíněna mateřstvím. Na druhé straně je to také o tom, že být muzikant na volné noze a být odkázána sama na sebe není žádná procházka růžovým sadem. A tak když se žena rozhodne, že by chtěla mít rodinu, zákonitě musí obětovat kus své kariéry.
Pociťovala jste v začátcích kariéry i nějaký tlak ze strany mužů?
Zažívala jsem i nevraživost, ale spíš než o gender šlo o konkrétní projekci na moji postavu: že jsem byla mladá, že jsem byla holka a někomu vzala jeho místo tam, kde s tím počítal. Měla jsem ale výhodu v tom, že v dospívání jsem byla hodně „klučičí“. Takže pokud jsem byla nějak diskriminována, buď jsem to nevnímala, anebo si to nepřipouštěla. Ani mě to nijak netrápilo – šla jsem svojí cestou a moc mě nezajímalo, co se děje kolem mě.
Jak byste vysvětlila skutečnost, že mladým dívkám v dospívání přijde do cesty něco, co je od dětských snů a vizí odradí?
Myslím, že to je dané i tím, že se stále chceme všem zalíbit. Je to do jisté míry v pořádku – není nic špatného na tom, chtít být za dobře s ostatními. Také nechci být za primadonu. Ale pokud je ta situace taková, že nejde řešit asertivním způsobem, tak se holt člověk musí projevit. Myslím, že stejně jako říkáme klukům, že můžou být, čím chtějí, tak bychom to měli podávat i holčičkám. I tím, že učím děti, tak všeobecně vnímám, že je potřeba je motivovat od daleko ranějšího věku, aby si ujasňovaly, co je baví a co chtějí dělat. Pokud ale nedochází k výměně motivace ze směru rodičů, tak to tam na prázdném místě nevznikne – dítě pak půjde do školy a nechá se víc sepnout tím zbytkem. V pubertě se navíc do hry dostává šílená nejistota, o to víc je důležité, aby byl školský systém správně nastavený tak, aby dokázal dítě podpořit v tom, že může být čímkoliv. Dost by se mi líbilo, kdyby se víc pracovalo s tím, co ty děti zajímá. V našem školském systému neproběhla žádná reforma od dob Marie Terezie, a tak se nemůžeme divit, že moc nereflektuje to, co se děje v současné době a jakým způsobem by se mělo k dětem přistupovat.
Měla jste v dospívání nějaký vzor, takzvaný role model?
Rozhodně mým velkým vzorem byla geniální cellistka Jacqueline du Pré, které v 18 diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Zemřela ve 42 letech, ale do těch 18 stihla všechno, co se dalo. Dalším idolem byl Itzhak Perlman – geniální houslista, jenž měl dětskou obrnu a do dneška chodí o holích. Pak jsem zbožňovala Robbieho Planta, Jimmyho Pagea a Jimiho Hendrixe – to byla moje „rocková“ trojka.
Je nějaké moto, které vás v dospívání inspirovalo, a stále se jím řídíte?
Asi nejdůležitější rčení pro mě vždycky bylo: „Věřím, i když je to absurdní.“ Přesně definuje můj přístup k hudbě – ta totiž neexistuje, dokud ji člověk nevytvoří, nepředá. Věřím v hudbu, i když je nehmatatelná a pokaždé jiná.
Vzpomenete si, co vás bavilo, když vám bylo pět?
Měla jsem hrozně šťastné dětství, tak si z něj paradoxně moc nepamatuji. Vím, že jsem byla vždycky ráda v přírodě. Zaručeně také vím, že i jako malá jsem milovala hudbu.
Co byste vzkázala svému mladšímu já a co byste vzkázala dospívající dívce, která by se chtěla v budoucnu profesně věnovat muzice?
Té dívce bych vzkázala, ať si to hodně dobře rozmyslí. Je to těžká práce a často velmi stresující, jelikož je totálně nejistá. Ať si uvědomí, že vybírá kariéru, která jí v ideálním případě vydrží celý život. I proto je důležitá podpora rodičů a školy už od dětství – a to se dostáváme na začátek našeho rozhovoru. Je potřeba nad tím rozhodnutím dost přemýšlet a podívat se na něj ze všech stran – přistupovat k němu zodpovědně, bez zbytečného idealizování. Může to být velmi vděčné povolání, ale většinu času je to také velmi náročné. Svému mladšímu já bych vzkázala, ať se tolik všeho nebojí. Ale musím uznat, že se to s věkem lepší.
Co se vám na vaší profesi líbí, a co naopak nelíbí?
Líbí se mi, že se můžu pořád setkávat s novými lidmi. Že na koncertech můžu vypadat pokaždé jako někdo úplně jiný. A že síla hudby má moc změnit svět. Nelíbí se mi hlavně to, kolik času trávím na cestách. Myslím si, že divák, který nás vidí na pódiu, absolutně nemá představu, kolik času to reálně je. Také se mi nelíbí, že mě z toho bolí záda, ale s tím nic nenadělám.
