Bojujete se vztekem a agresí? Podle vědců nepomůže boxovací pytel, ale matematika

Vybít, či nevybít? Toť otázka. Každý se občas vytočí, i zenový sluníčkář. A tohle období podrážděnosti vyloženě přeje. Řady knih a terapeutů doporučují upustit páru a vztek vyventilovat. Pokud už jste si domů objednali boxovací pytel, ještě si přečtěte tohle. Někteří vědci mají totiž jiný názor.

Naštvanost na vládní omezení, frustrace kvůli práci, nervozita ze sociální izolace nebo z plného bytu… Leckdo bouchne jak papiňák. Nejčastější rada zní: upustit páru a vztek si vybít. Samozřejmě nějak neškodně, ne na tom, kdo nás právě rozzuřil, ale na něčem nerozbitném, o co si neublížíme. Stačí si u toho dotyčného představovat. Říká se tomu teorie katarze a hezky ji demonstruje scéna z komedie Přeber si to. „Víte, co dělám já, když jsem naštvanej? Praštím do polštáře. Jen to zkuste a uvidíte,“ říká terapeut Billy Crystal gangsterovi Robertu De Nirovi. Ten vytasí zbraň a vystřílí do polštáře zásobník. Terapeut se usměje: „Je vám líp?“ A gangster na to: „Jo, je.“ Hojně rozšířenou metodu bereme jako samozřejmost. Výbuch přece přinese uvolnění a příjemný pocit, že jsme to tomu druhému nandali aspoň symbolicky.

Matematikou proti agresi

 Pár studií už ovšem prokázalo, že se agresivita soustředěním se na její příčinu stupňuje. Pokud myslíme na něco jiného, zlost se rozplyne. Účastníci jednoho výzkumu byli na toho, kdo je vytočil, méně naštvaní poté, co museli vyřešit matematický problém, a přenesli tak pozornost jinam. Brad Bushman, americký psycholog a profesor masové komunikace z univerzity v Ohiu, jako první v roce 2002 zkoumal, co se děje, když k mysli přidáme akci, tedy když budeme při myšlenkách na nespravedlivého šéfa třeba boxovat. Dal 600 studentům za úkol napsat esej. Všechny pak rozhodil informací, že jiný participant jejich esej ostře zkritizoval. První skupině ukázal náhodně vybranou fotku údajného kritika, dal jim boxerské rukavice a nechal je praštit si do pytle, kolikrát a jak silně chtějí. Druhá skupina taky mohla mlátit do pytle, měla ale myslet na to, jak si zlepší fyzičku. Jako motivace jim sloužil obrázek z fitness časopisu. Třetí, kontrolní skupina jen seděla a nedělala nic. Výsledky mluvily jasně. Členové první skupiny bušili do pytle nejzuřivěji a byli pak ještě rozzlobenější. Síla úderů těch, kteří rozptýlili pozornost cvičením, nebyla o moc menší, cítili se však míň vztekle. Nejklidnější nálady dosáhli ti, kteří nedělali vůbec nic.

Upouštění páry tedy funguje spíš jako přilévání oleje do ohně. Teorie katarze patrně pomáhá lidem s násilnickou psychiatrickou diagnózou, ale obecně není moc efektivní. Další studie třeba ukázala, že lidé, kteří si často vylévají vztek na internetu, mají tendence chovat se útočně i v realitě, například jsou to bezohlední řidiči.

Čokoláda na nervy

I kvůli riziku srdečních chorob by bylo fajn se moc nerozčilovat. Cesta ke srovnání výkyvů nálady vede přes kuchyň. Nejedna matka malého vzteklouna ví, že rizikovými faktory pro rozjezd jeho hysterického záchvatu jsou únava a hlad. A neplatí to jen u dětí. Lidová moudra praví, že nemáme řešit nepříjemné záležitosti hladoví a že pocuchané nervy obalí čokoláda. Asi každý někdy zažil protivu, který zjihne po dobré večeři, nebo urputného dietáře, který hned vyletí jako čert z krabičky. K regulaci emocí totiž mozek potřebuje energii, a tu mu dodá glukóza z jídla a pití. Zkrocení vzteku je vůbec nejnáročnější. Už v 60. letech se tušilo, že nízká hladina cukru v krvi nebo její kolísání mohou vést k větší podrážděnosti až agresi. Bushman před deseti lety tuto souvislost vědecky potvrdil (a také ověřil, že nemocní cukrovkou – tedy se zhoršeným metabolismem cukru – jsou výbušnější a hůř se ovládají). Účastníci jeho testu nesměli tři hodiny jíst. Pak hráli na počítači proti neznámému soupeři a snažili se stisknout tlačítko rychleji než on. Když nereagovali dost rychle, potrestal je protivník puštěním nepříjemného zvuku různé intenzity do sluchátek. Polovině z nich byl podán sladký nápoj, zbytek dostal placebo. Ti, kteří si zvýšili hladinu cukru, dokázali vztek lépe tlumit a byli k protihráčům mírnější než hladoví studenti. Jiná studie se zaměřila na míru vzájemné naštvanosti sezdaných párů. Každý večer měli mimo jiné zabodávat špendlíky do panenek voodoo – čím víc je ten den partner vydeptal, tím víc špendlíků. Potvrdilo se, že agresivněji se projevovali ti s nízkou hladinou cukru v krvi. Cpát se sladkým nás nespasí, ale vypadá to, že lidé, kteří snadno vypění, zkrátka potřebují víc energie k potlačení agresivních impulzů. Jistě že do toho mluví temperament a další věci, ale pravidelnou, vyváženou stravou nic nezkazíme. Jídlo je základní potřebou nutnou k přežití. Když máme hlad, hormony hlásí, že je čas jíst, a tlačí nás do stresu. Dokud jim nevyhovíme, hůř se soustředíme na něco jiného a cokoli rozptylujícího nás hned rozpálí doběla. Ke konci dne býváme všichni unavenější a je těžší emoce kontrolovat. Jestli býváte vznětliví už před obědem, přidejte svačinu s karbohydráty a proteiny.

Místo Xboxu bonbon

Občas se rozčílit je normální. Neposilujme ovšem energii hněvu tím, že ji vypustíme skrz negativní aktivitu – bouchání do polštáře nebo řvaní nadávek z okna. Ani vystřílení tlupy nestvůr ve videohře není dobrá volba, přitom přesně takto si spousta hráčů vybíjí vztek. Hraní brutálních her nebo agresivní sport samy o sobě nemusejí vést k napruženosti a násilnému chování, když při nich ale nepustíme zlost z hlavy, bude se nás držet ještě dlouho poté. Když už se naštveme, pojďme to obrátit v něco pozitivního a užitečného. Napětí zostřuje koncentraci, dodává odvahu a motivaci ke změně, tak toho využijme. Ideální chvíle pustit se do práce. Nebo mytí oken. Jestli si radši půjdete zaběhat, zkuste při tom nemyslet na to, jak byste nejradši všechny vystřelili do vesmíru. Pokud se ovšem rozčilujeme víc, než je zdrávo, bude to chtít podrobněji zapátrat, co a proč nás vlastně vytáčí, což nebude jednoduché. Pro začátek každopádně doporučujeme nevzdalovat se z dosahu mísy s cukrovinkami.