Dřív bývalo naprosto běžné, že jsme si noční spánek dělili na dvě směny. Jakmile jsme se to odnaučili, objevil se do té doby neznámý problém: nespavost.
Lidstvo postupem věků zapomnělo na spousty svých dovedností a zvyků. Vykouřily se nám z paměti kdysi používané stavební technologie, takže dnes nad natěsno pospojovanými kamennými bloky jihoamerických chrámů a hradeb fantazírujeme, že je snad přiletěli postavit nějací obři z vesmíru. Ztratili jsme etruštinu i schopnost orientovat se podle noční oblohy. Ano, některé znalosti a dovednosti tiše odcházejí s tím, jak je přestává lidstvo k životu potřebovat nebo se jim věnovat. Ale že bychom hromadně zapomněli, jak se chodí, jí, nebo spí?! A přesně tohle se nám stalo. Stačilo sto let, aby se lidstvo zcela přeprogramovalo k jinému režimu, a ještě ke všemu na to zapomnělo.
Přelomový objev o přelomu noci
Tenhle objev učinil náhodou a ke svému obrovskému údivu americký historik Roger Ekirch v britském Národním archivu kolem roku 1990. Potřeboval do své knihy At Day’s Close: A History of Nighttime zařadit nějaké kapitoly o spaní a dost se toho úkolu děsil, protože co taky psát o spaní. Prostě spíte, že. Jenže při prohrabávání starých listin narazil na soudní zápis svědectví devítileté dívky o noci, kdy se ve vesnici na severu Anglie stal zločin. Dne 13. dubna 1699 se malá Jane Rowthová a její matka „probudily z prvního spánku“. Jako obvykle vstaly a oblékly se. Matka si u krbu zapálila dýmku. Vtom se u okna objevili dva muži, kteří na ni zavolali, že je čas, aby šla s nimi. Paní Rowthová dceři pošeptala, aby si šla lehnout, že ona ráno zase přijde. Svůj slib nedodržela a domů se už nevrátila: té noci paní Rowthovou brutálně zavraždili, zločin nebyl nikdy vyřešen.
Rogera Ekircha, který působí jako profesor historie na Virginia Tech, coby vědce vyvedly z klidu hlavně spojení „první spánek“, s nímž se doposud nikdy nesetkal, a skutečnost, že bylo v textu zmíněno jen tak mimochodem, věcně, jako běžná průvodní okolnost. Jako kdyby nestálo za řeč. První spánek předpokládá taky druhý spánek, tedy noc rozdělenou na dvě poloviny. Ekirch pochopil, že se dostal na stopu dráždivého detailu o nočním životě lidí v 17. století. Začal se ve studiu pramenů zaměřovat na hledání výrazů první nebo druhý spánek.
Brzy narazil v archivech na spousty zmínek o tomto jevu, který později nazval bifázický spánek. Objevil výpověď Luka Atkinsona z East Riding of Yorkshire, který v pauze mezi spánky spáchal ranní vraždu. Zmínku o prvním spaní našel i v Canterburských povídkách Geoffreyho Chaucera, napsaných mezi lety 1387 a 1400. Náhodné zmínky o systému dvojspánku nacházel v dopisech, denících, lékařských učebnicích, filozofických spisech i v divadelních hrách. Postupně se ukázalo, že dvoufázový spánek byl rozšířen ve Francii i v Itálii. Důkazy našel i v Africe, jižní a jihovýchodní Asii, Austrálii, v Jižní Americe i na Blízkém východě. Dokonce i v Odyssee, která vznikla v 8. století před naším letopočtem. Poslední náznak existence dvoufázového spaní pochází z počátku 20. století. Pak upadl v zapomnění.
Co dělali lidé v hodině duchů?
Jak takový dvoufázový spánek vypadal? Po západu slunce si šli lidé lehnout. Spalo se většinou pospolu, luxus vlastní postele a místnosti na spaní měl málokdo. Mezi jedenáctou v noci a jednou ráno se probudili a byli vzhůru. Bohatší lidé, kteří neměli žádné povinnosti,
zůstávali často v posteli, povídali si nebo si nechávali číst. Duchovní stav se v těchto „hodinkách“ bdělosti modlil, pro tuto příležitost existovaly speciální modlitby. Tento zvyk vstávání na modlení se u některých katolických řádů ostatně zachoval dodnes. Mnozí, kteří si prvním spánkem občerstvili síly po celodenní fyzické práci, se věnovali sexu. Lidé si také vyprávěli své sny, probírali je. Využívali bdění k tomu, aby si došli na záchod a přiložili do kamen. Věnovali se dětem, jedli. Hospodáři obešli hospodářství, měli „hlídku“. Spřádal se
len, tkalo se. Služebnictvo vařilo třeba pivo na ráno. Psaly se dopisy. Dělalo se prostě cokoliv. Po dvou třech hodinách bdění se spáči zase vrátili na kutě, usnuli a spali ranním spánkem až do svítání.
Biologie ověřená pokusem
Po tisíciletí lidé spali na dvě směny – jednou večer a jednou ráno. Ale proč? A jak tento zvyk vymizel? Proč to lidé dělali? A jak je možné, že něco, co bylo kdysi tak zcela normální, bylo tak úplně zapomenuto? Profesor Ekirch to netušil. Nicméně jednou v roce 1995 si pozdě v noci četl na internetu New York Times a ke svému údivu se proklikal až na článek o experimentu, který provedl Thomas Wehr, psychiatr a specialista na spánek z Národního ústavu duševního zdraví na patnácti dobrovolnících. Tito muži první týden spali tak, jak byli zvyklí. Pak jim Thomas Wher v noci odepřel umělé osvětlení, takže viděli jen deset hodin denně. Na zbylých 14 hodin je zavřeli do ložnice bez oken a světla. Nemohli se dívat na televizi, poslouchat hudbu… Jen spát.
Na začátku měli všichni účastníci pokusu běžné noční návyky – spali na jeden zátah od večera do rána. Pak se stalo něco neuvěřitelného: po čtyřech týdnech desetihodinového dne se jejich spánkový režim změnil! Už nespali v jednom celku, ale ve dvou zhruba stejně dlouhých polovinách. Ty byly přerušovány hodinou až třemi hodinami bdění. Prostě byli vzhůru. Napřed spali vcelku 7,7 hodiny. Poté přešli na jedenáctihodinové spaní, přičemž uprostřed se na hodinu až tři probouzeli. To znamená, že se jim spánek změnil na biologické úrovni. Thomas Wehr svým experimentem znovuobjevil dvoufázový spánek. Společná Ekirchova a Wehrova teorie byla potvrzena dalšími pozdějšími pokusy a výzkumy jiných vědců. Rovněž se ukázalo, že bifázický spánek nikdy úplně nevymizel a že v některých odlehlých částech světa se praktikuje dodnes.
Drobný vynález, který změnil lidi
Vědci následně objasnili, proč velká část lidstva na počátku 19. století opustila systém dvojspánku: stála za tím průmyslová revoluce. Totiž vynález umělého osvětlení. Plynové a později elektrické osvětlení lidem umožnilo zůstat déle vzhůru, vymýšlet večerní zábavy a věnovat se jim. Lidé chodili spát později, ale pořád se museli ráno probouzet ve stejnou dobu, takže na hodinky bdění uprostřed spánku nezbýval čas. Ekirch vystopoval dekádu po dekádě, jak se v průběhu 19. století prodlužoval první spánek a zkracoval ten druhý. Dvoudílný spánek praktikovali až do 20. století lidé ve Střední Americe a Brazílii. Do konce 20. století rozdělení mezi oběma spánky zcela zmizelo. Průmyslová revoluce nezměnila jen naši technologii, ale i biologii. Zajímavé je, že v době, kdy dvoufázový spánek vymizel, se začínají objevovat první zmínky o nespavosti vůbec. Do té doby nespavost lidstvo neřešilo. Vědci rovněž považují za pravděpodobné, že se náš spánek sice zkrátil, zato prohloubil a zhustil.
Možná vás napadne, že by návrat k původnímu spánkovému cyklu o dvou fázích znamenal návrat k přirozenosti a zlepšil vaši fyzickou kondici, zmírnil potíže se spaním. Není tomu
tak. Odborníci varují, že není cesty zpátky, protože se změnily naše životní podmínky. Podle spánkového specialisty Timothyho A. Connollyho z Centra spánkové medicíny v episkopální
nemocnici svatého Lukáše v Houstonu „studie ukazují, že nejdéle žijí dospělí, kteří důsledně spí sedm až osm hodin každou noc“. Někteří lidé si vystačí se šesti hodinami, jiní potřebují deset, ale musí to být v jednom solidním celku. Connolly uvádí, že každé narušení spánku má dopad na každou buňku, tkáň a orgán a zvyšuje se pravděpodobnost vzniku řady závažných problémů včetně mrtvice, srdečních chorob, obezity a poruch nálady.
Poté, co jsme přestali spát v noci na dvě směny:
→ máme méně příležitostí probírat své sny
→ máme méně sexu
→ považujeme za obtěžující, když se v noci budíme
→ vstáváme s plným močovým měchýřem
→ bereme léky na nespavost, úzkosti, deprese
→ máme hlubší spánek
→ občas si dáme šlofíka přes den
