Roky sebe i svoji rodinu živila tím, že jezdila po Rakousku a prodávala na tržištích koberce. Její zákazníky by ve snu nenapadlo, že před nimi nestojí obyčejná romská trhovkyně, ale literárně a výtvarně nadaná osobnost. Její kniha se stala senzací.
Když byla Ceija Stojka malá, často od své maminky Sidi slýchávala: „Ty jsi ty, Ceijo. Nemusíš být jiná! Musíš se snažit, aby sis uchovala, co ti pánbůh dal.“ Tyto zdánlivě jednoduché věty měly pro osud její dcery fatální význam. „Kdybych maminku neposlechla, kdybych to nedělala a seděla jen v koutě, nemohla bych ze svého života nic udělat. Kdybych vždycky jen někam zalezla, kam bych to přivedla?“ položila Ceija o padesát pět let později řečnickou otázku ve své autobiografické knize Žijeme ve skrytu. Sama sobě i čtenářům vzápětí odpověděla, že by nejspíš zůstala v Osvětimi. „Ale takhle jsem vždycky koukala, kde je nějaká brambora. Kde můžu něco sehnat. Jestli někdo neumřel a nezůstal u něj ještě kousek chleba. Ten jsem si vzala, on ho už nepotřeboval a nezlobil by se na mě.“
Promluv, paměti
Budoucí umělkyně se narodila 3. května 1933 v Kraubathu u Knittelfeldu ve Štýrsku jako pátá ze šesti dětí rodiny kočovných Romů, Lovárů. V Německu se moci chopil Hitler. Romové se spolu s Židy ocitli na listině podlidí určených k vyhlazení. Norimberské zákony začaly zakázem kočování. Rodina Stojkových se tedy se svojí maringotkou nuceně usadila ve Vídni.
V roce 1942 zatklo gestapo nejprve třiatřicetiletého tatínka Wackara, který brzy poté zahynul ve třiatřiceti letech v Dachau. Mamince se vrátil poštou už jen balíček s údajně jeho pár kůstkami. V roce 1943 deportovali desetiletou Ceiju s matkou a dalšími pěti sourozenci do Osvětimi. V koncentrácích skončilo veškeré blízké i vzdálené příbuzenstvo.
Z košaté skupiny Lovárů, čítající dvě stě lidí, se po válce domů vrátili pouze Ceija, její dva bratři, dvě sestry a maminka. Ti, kteří přežili, o tom, co je potkalo, nikdy nemluvili. Ale pak si jednoho dne po čtyřiceti letech Ceija vzala papír a propisovačku. Začala sepisovat svoje vytěsňované prožitky z pohledu deseti až dvanáctileté dívenky, vláčené zdivočelou dobou Osvětimí, Ravensbrückem a Bergen-Belsenem. V roce 1988 vyšly ve vídeňském nakladatelství Picus Verlag pod názvem: Wir leben im Verborgenen, Žijeme ve skrytu. Útlá kniha tehdy neznámé autorky způsobila ve všech německojazyčných zemích pozdvižení. Její vydání významně přispělo k tomu, že Romové byli pět let poté, v roce 1993, uznáni jako národnostní menšina.
Porušení tabu
„Vydáním svých vzpomínek porušila Ceija, používám jen její křestní jméno, protože je zároveň jejím uměleckým jménem, hned několik tabu,“ vysvětluje Karin Berger důvod literárního poprasku. Editorka knihy, dokumentaristka i autorčina přítelkyně podotýká, že šokující bylo už jen to, že nezapřela svůj původ. Mnozí rakouští Romové svoji pravou národnost před vnějším světem a někdy dokonce i před vlastními dětmi tají. Domnívají se, že jim tak ulehčí život. Vydávají se za Íránce nebo Jugoslávce, snáz tak totiž seženou práci.
Ceija svoji identitu nikdy nezapřela. A to i přesto, že se jí stávalo, že byla napadána zdrcujícími poznámkami typu: „Jak to, že na tebe Hitler zapomenul?“ Přes veškeré nepohodlí pro ni bylo, ať to stojí co to stojí, důležité, aby se svými dětmi mluvila romsky a předávala jim romskou kulturu.
Píšící rebelka
Vnímavá, bystrá Ceija se před válkou číst a psát naučit nestihla. „Samozřejmě jsme taky museli, ať jsme kočovali kdekoliv, chodit do školy. Vzpomínám si ještě na den, kdy jsem
byla poprvé ve škole, odvedl mě tam můj táta Wackar. Byla jsem hodně pyšná,“ vzpomíná na poslední záblesky kočovného života. Jenže spolu se zákazem kočování v roce 1939, začaly platit v Rakousku norimberské zákony, které vyloučily ze škol nejen židovské, ale i romské žáky.
Z koncentračních táborů se vrátila ve dvanácti. Přestože její maminka na prvním místě řešila, kde sežene trochu jídla, Ceija opět projevila osobitost a nezlomnou vůli. Znovu se opřela o maminčinu větu: „Ceijo, ty seš ty.“ A aniž by ji v tom někdo podporoval, přihlásila se sama od sebe do školy.
Její přirozeně vysoce inteligentní matka Sidi byla negramotná. Ceija ji sice milovala a obdivovala, ale v tomhle se jí podobat nechtěla. „Šla jsem prostě do jedné školy v 19. okrese, která byla poblíž našeho tehdejšího bydliště. Protože jsem si řekla, že takhle nemůžu vůbec nic dělat, neumím ani pořádně napsat své jméno,“ vysvětlila v knize toto svoje rozhodnutí. „A nejhorší je, když někam přijdeš, na nějaký úřad, a musíš udělat tři křížky, jako to dělala máma. Pro mě to bylo otřesné, já jsem to takhle nechtěla. Tak jsem šla do té školy a představila se. Byli tam dvě učitelky a jeden pán. Řekla jsem jim: ‚Prosím vás, já neumím číst ani psát, vrátila jsem se z koncentráku. Umím sice písmena, ale nevím, jak je používat.‘ Taky jsem musela vypočítat několik příkladů, to jsem zvládla hned, protože počítat umějí Romové a Sintové perfektně. ‚Půjdeš do druhé třídy,‘ řekl mi ten pán. Nechtěl mě poslat do první třídy, protože tam byly nejmenší děti, a mně bylo třináct. Ale vydržela jsem to.“
S osamělostí a jinakostí se jako žačka vypořádávala obtížně, ale jak sama říká, nic jiného jí nezbylo. „Jasně, že mě ty děti pozorovaly, byla jsem mnohem větší než ony,“ vzpomíná na období, kdy její vrstevnice nezasažené válkou řešily první lásky a vzhled. „Každý den jsem netrpělivě čekala, až skončí vyučování, pak jsem byla první venku. Bylo mi trapně, když jsem chodila dovnitř, ale ještě trapnější bylo vycházet ven. Do školy jsem přicházela sama, ale ven ze školy chodily děti najednou. Ale vlastně mě spolužáci nechávali na pokoji. Nijak mě nešikanovali. Myslím, že to byla zásluha učitele. Vysvětlil jim, kdo jsem, co mě potkalo a že když se mi budou posmívat, bude to pro mě ještě těžší. Děti na mě byly hodné. Dělily se se mnou o jablka a bonbony, ale co se týká her, tak to jsem si s nimi nikdy nehrála.“
Mezi tvorbou a domácností
Když se o desítky let později rozhodla pro psaní, ani neměla vlastní pracovnu. Ceija si zase, jako ostatně celý život, prosazovala svou, navzdory okolnostem. Žádná očekávání ani vyšší ambice u svého psaní neměla. Popravdě, na začátku ani netušila, že její texty někdy někdo vydá. „Chtěla jsem s někým mluvit. Ale neměla jsem nikoho, kdo by mi naslouchal – no a papír je trpělivý,“ zmínila později v rozhovoru pro noviny.
„Psaní mi teda moc nešlo. Ale jakmile jsem začala, vzpomínky se jen řinuly. Až když jsem to napsala, měla jsem pocit, že je to hotové, že teď je to pravda. Často bylo dost těžké psát, protože můj partner pro to neměl moc pochopení. Ani by ho nenapadlo, že bych vůbec brala tužku do ruky, maximálně když se podepisuju nebo když dětem posílám odněkud pohled, který dostanou do ruky jen ony. Takže jsem vždycky musela využít chvíle, kdy jsem byla sama. Většinou jsem psala tak půl hodiny, a pak jsem už zase musela jít vařit. Ale když jsem vařila nebo nosila na stůl nebo myla nádobí, tak se to ve mně zase ukládalo. V myšlenkách jsem zase byla při psaní. A jakmile jsem pak měla chvíli čas, plynule se mi to vybavovalo.“
Malířka obrazů, které křičí
Úspěch knihy Ceiju povzbudil natolik, že začala rok po jejím vydání, ve svých šestapadesáti letech malovat obrazy. Opět jimi ohromila. Její výtvarný talent se sice vezl na slávě toho literárního, ale jen to by nestačilo. Od roku 1990 vystavovala v Rakousku, Německu, Japonsku, USA i v Česku. Spolupráce a přátelství Ceiji Stojky s dokumentaristkou Karen Berger vyvrcholila v roce 1999 filmem „Ceija Stojka, portrét Romky“ a v roce 2005 „Pod prkny svěží tráva“. Zemřela o osm let později v roce 2013. V posledních letech opět kočovala. Už ne s koberci jako trhovkyně, ale vyprávěla dětem ve školách o tom, jak žili jejich vrstevníci v koncentračních táborech. Plnila tak především svůj osobní dětský slib
nejmladšímu bratříčkovi Ossimu, který v Osvětimi zahynul v příšerných podmínkách na tyfus. Tehdy desetiletou Ceiju ve chvíli, kdy ho viděla naposledy, prosil, aby si na něj někdy
vzpomněla.
Její vzpomínky
O tátovi a sluneční sukni
Můj táta Wackar dokázal vždycky vymyslet něco senzačního. Jednou přišel a řekl: „Viděl jsem venku nádherný slunečník. Stojí tam úplně opuštěný, nevím, jak se tam dostal.“ Šla jsem s ním ven a opravdu tam stál slunečník, na slunci zářil všemi barvami, zelenou, červenou, stříbrnou. Jenomže byl rozbitý. A táta mi řekl: „Teď uvidíš zázrak, uvidíš, co dostaneš!“ Hezky opatrně látku od slunečníku oddělil, byla jako čisté hedvábí. Potom mě měřil – sukně musela sahat až ke kotníkům – a uprostřed vystřihl do látky větší otvor. Vlastníma rukama mi ušil sluneční sukni. V téhle sukni mě zatkli. Táta už s námi dávno nebyl. A já v té sukni jela až do Osvětimi. Tam mi ji potom sebrali.
Máma Sidi
Máma byla před koncentrákem veselá. Byla to ještě mladá ženská. Ráno, když vstala a rozplétala si copy, hned začala zpívat. Učesala se a zpívala dál. Nerozmazlila nás, proto jsme přežili. Brali jsme všechno tak, jak to přicházelo, a snažili se nebýt moc na očích a bylo jedno, jestli v Osvětimi nebo v Březince nebo v jiném koncentráku, abychom nebyli tolik biti. Jedli jsme, co nám dali a co jsme našli. Neexistuje žádná prázdná skulina, dokonce i z domovní zdi vyrůstá někdy lísteček, pampeliška. Máma pro nás děti v koncentráku vyhrabávala kořínky. Ty jsem jedla. Byly šťavnaté a mléčné, někdy taky hořké, to bylo ještě lepší.
Vzpomínka na miláčka Ossiho
Lidé, kteří vypadali jako zvířata, na kost vyhublí jako strašidla nám dětem řekli: „Buďte úplně zticha, jinak vás budou bít. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Ale potom musel do toho strašlivého bloku náš miláček Ossi. Měl břišní tyfus, bylo mu tak zle, že nemohl ani stát. Jednou jsem se potajmu vkradla do nemocničního baráku. Plížila jsem se od jedné kóje ke druhé, až jsem došla k němu. Konečně jsem ho našla. Plakali jsme a tiskli se k sobě. Lehla jsem si k němu, protože nikdo nesměl vidět, že tam jsem, to by se mnou dopadlo moc špatně. Mluvili jsme spolu velmi vroucně. Řekla jsem našemu malinkému: „Ossi, už brzy budeme smět domů. Těšíš se?“ Odpověděl mi: „Jen se na mě podívej, já už se domů určitě nedostanu.“ A potom ještě řekl: „Až se vrátíš domů, viď, že si na mě vzpomeneš?“ O dva dny později zemřel. Bylo mu sedm.
A pak…
Nejdřív jsme žili z toho, co máma dostala od svých známých, kteří nebyli v koncentráku. Tenkrát byl všude v Rakousku hlad a bída. Rakušani taky nic neměli. Pekařství byla zavřená, nebyla mouka. Angličani měli středisko, tam si mohli vězni, co se vrátili z koncentráků, chodit jednou týdně pro potraviny. Dostali jsme od nich hrách, fazole, těstoviny, rýži. Základní potraviny, aby člověk přežil. Po válce se o nás vůbec nikdo nestaral, proč by se taky starali. O cikánech se stejně nemluvilo. Nejsou. Prostě vůbec neexistují.
Zdroje:
Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu
Artwork – Ceija Stojka International Fund
Ceija Stojka | Holocaust Encyclopedia (ushmm.org)
1 komentář
Pingback: Čeija Stojka - rroma.org