Česko jako první evropská země oficiálně nabízí ketaminem asistovanou psychoterapii

O psychedelických látkách se stále hlasitěji mluví v souvislosti s péčí o duševní zdraví. Výzkumy, které běží po celém světě, dokazují, že umí léčit úzkosti a deprese, posttraumatickou stresovou poruchu i závislosti. Velké věci se v tomto směru dějí i v Česku.

Vzbuzují respekt i zvědavost, jsou klíčem k poznání daleko za hranicemi běžné reality, někdy jsou cestou do ráje, jindy do pekla, to předem nikdy nevíte, často je to taky všechno najednou a ve výsledku je to vlastně jedno. Mají sílu otevírat oči, měnit hodnoty, návyky i celé životy, v moudrém kontextu uzdravovat, v nezodpovědném nadělat paseku. V přírodě s námi byly odjakživa, před sto lety se zabydlely v laboratořích a na klinikách a pak i v květinových náručích hippies. To už se systému nelíbilo, a tak psychedelika nekompromisně putovala na seznam zakázaných látek. Vědci a doktoři, kteří v nich viděli obrovský přínos pro poznávání i hojení lidské psychiky a mozku, to ale nevzdali – někteří pokračovali v undergroundu, jiní vyvíjeli legální metody a další se teprve museli narodit a neopakovat chyby svých předchůdců. Dnes jsme na začátku doby, které se říká renesance psychedelického výzkumu, a Češi v ní hrají – stejně jako kdysi – významnou roli.

Dobrodružství za zdí

Ty příběhy se zdají být skoro neuvěřitelné – zatímco v komunistickém Československu pomalu plynul jeden šedivý den za druhým, za zdmi několika zdejších psychiatrických léčeben se odehrávaly výlety do vesmírů, v nichž nebyla o pestré barvy a nevšední dobrodružství nouze. Jen krátce poté, co se roku 1943 švýcarský chemik Albert Hoffman náhodou pokapal LSD a takto poznal účinky látky, kterou několik let před tím syntetizoval, už o novém objevu mluvil celý akademický svět a ten náš nebyl pozadu. Naopak. Úroveň české farmakologie a medicíny byla vyhlášená a zdejší badatelé se pustili do výzkumů zázračné psychotropní substance s obrovským zápalem. Nejdřív prováděli experimenty sami na sobě za účelem zjistit, jak to funguje, a porozumět stavům psychotiků, později zapojili zdravé dobrovolníky, především z řad intelektuálů a umělců, a nakonec duševně nemocné pacienty. Zkoumali mozky, hledali příčiny chorob, prováděli psychedelické terapie, dláždili vizionářské cesty, které by mohly těm, co trpí, nadobro ulevit. Jedno z výzkumných pracovišť, legendární ústav v Sadské, se stalo největší a nejvýznamnější LSD klinikou v Evropě. V dalším, Výzkumném ústavu psychiatrickém, působil věhlasný Stanislav Grof, jehož právě tyto zkušenosti později přivedly ke konceptu transpersonální psychologie a k metodě holotropního dýchání. Nejenže do toho všeho zástupci režimu od 50. do 70. let vůbec nemluvili, ale my jsme si jako jedna z mála zemí vyráběli vlastní lékařské LSD ve velkém, a to ještě i relativně dlouho poté, co prezident Nixon zavelel, že drogy jsou špatné, a následoval ho celý svět. Mimochodem, jediný, kdo měl kromě vědců a psychiatrů o psychedelické látky v tehdejším Československu zájem, byla armáda, kterou lákala představa využití LSD jako zbraně bez mrtvých obětí. I tahle story ale jednou skončila. V roce 1974 se přišlo na to, že české LSD uniká na globální černý trh, a za slibným výzkumem se udělala velká tečka.

Nový začátek

Je konec devadesátek a student Tomáš Páleníček hledá na 3. lékařské fakultě cestu, jak by se mohl věnovat alkaloidům, kterými je fascinován už od střední. Vítězí psychiatrie. „Když mi v páťáku tehdejší asistent Jiří Horáček nabídl, abych šel na postgraduál studovat modely psychózy na zvířatech pomocí psychoaktivních látek, dlouho jsem neváhal. V Psychiatrickém centru Praha jsem se rozhodl věnovat srovnávání modelů schizofrenie s ketaminem, LSD a psilocybinem. Hned první rok jsem od tehdejší Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví získal svůj první velký grant, ve kterém jsem právě tyto látky, společně s MDMA, studoval. Na potkanech jsme zkoumali, jak psychedelika mění jejich chování, které receptory ovlivňují, jak jsou si jednotlivé modely podobné,“ vzpomíná Tomáš Páleníček, dnes uznávaný lékař, neurovědec a vedoucí psychedelického výzkumu v Národním ústavu duševního zdraví. Když v roce 2005 nastoupil na klinickou praxi na psychiatrii, akademickým světem se už šířily první zmínky, že známé anestetikum ketamin by mohlo fungovat jako antidepresivum. Průkopnické duo Horáček – Páleníček nelenilo, získalo souhlas etické komise a v Čechách se po mnoha letech rozjelo první testování účinků psychoaktivní látky na lidech. „To probíhalo pouze na zdravých jedincích. Ve stejné době jsme ale měli na oddělení pacienta s hlubokou depresí, který byl extrémně resistentní k léčbě, měl dokonce vagový stimulátor, což je v podstatě vzdálený příbuzný kardiostimulátoru, akorát stimuluje nervus vagus. Rozhodli jsme se mu podat ketamin ‚off label‘, tedy mimo schválenou indikaci. A stalo se něco neuvěřitelného – ten člověk na týden úplně rozkvetl.“ Tohle malé velké vítězství bylo skvělým důvodem, aby následovala velká ketaminová studie na depresivních pacientech, jedna z prvních na světě, a po ní další, psilocybinová. „Tím jsme de facto zahájili novou éru klinických psychedelických výzkumů v Čechách.“ Dnes je v takové fázi, že jako vůbec první země v Evropě oficiálně nabízíme ketaminem asistovanou psychoterapii. A Tomáš Páleníček a jeho tým z NUDZ právě řeší klinické studie s psilocybinem na zdravých dobrovolnících, s psilocybinem v léčbě deprese a s MDMA v rámci psychoterapie u posttraumatické stresové poruchy. V nejbližších měsících pak budou zahájeny studie srovnávající efekt psilocybinu s ketaminem u pacientů s depresí a u onkologických pacientů.

Dnes jsme na začátku doby, které se říká renesance psychedelického výzkumu, a Češi v ní hrají – stejně jako kdysi – významnou roli.

Vítejte ve studii

Od nápadu zkoumat účinky ketaminu na lidech po zpřístupnění ketaminem asistované psychoterapie v léčbě deprese veřejnosti uplynulo 15 let. Zdá se to dlouho, jenže nepředstavitelně hodně času trvá na takové cestě všechno – příprava, samotný výzkum, klinická hodnocení, tanec po špičkách mezi zákony a legislativou, získávání důvěry a odborná argumentace, že jde o cestu, která může pomáhat nemocným. První klinické studie s danou látkou probíhají vždy na zdravých dobrovolnících. Když do sebe účastník ve speciálním útulném pokoji s postelí lupne kapsli, v níž je testovaná substance nebo placebo, už má na hlavě EEG čepici s elektrodami. Později stráví část svého tripu“ v tunelu magnetické rezonance a v průběhu celé session řeší nejrůznější úlohy. Odpovídá na otázky, sleduje videa, poslouchá hudbu, speciálně sestavené sekvence ne zrovna příjemných zvuků nebo pohádku Alenka v říši divů, ve které jsou zanesené zvukové chyby. A výzkumníci pozorují a vyhodnocují reakce mozku. Jestli máte osobní psychedelickou zkušenost, asi si teď říkáte, že tohle všechno dělat ve stavu, ve kterém se pohybujete v neuchopitelném časoprostoru, jste zaměstnaní objevováním dechberoucích vesmírů a bytostí, setkáváte se s bohem, zažíváte jednotu a kolikrát přestanete i úplně existovat, je docela nářez. Ale prý navzdory náročnosti i velká zábava a navíc možnost absolvovat psychedelickou jízdu v bezpečném, klinickém settingu. „Naopak ve studiích zacílených na léčbu deprese či posttraumatické stresové poruchy už pracujeme s pacienty vybranými podle přísných zařazovacích a vyřazovacích diagnostických kritérií. Tady srovnáváme, jak člověk a jeho mozek vypadá před sezením s psychedelickou látkou a jak po ní. Pracujeme v citlivém terapeutickém kontextu, pečlivě pacienta připravujeme a do samotného zážitku kromě podpory vůbec nezasahujeme. EEG a magnetické rezonance používáme pouze během fáze před psychedelickou zkušeností a po ní,“ vysvětluje Tomáš Páleníček.

Malá lekce neurovědy

Zajímá mě, co všechno badatelé dokážou během takových studií zjistit. „Mozek je obrovský počítač s velkým množstvím různě pospojovaných neuronálních sítí, které mezi sebou interagují. Má v sobě jakousi vnitřní energii, funkční stav, který ho definuje v různých situacích, v nichž se nachází. Dnes předpokládáme, že mozek může mezi těmito stavy – například mezi normální náladou, mánií a depresí – přepínat. Když zkoumáme účinky psychedelik nebo i jiných farmak, pomocí metod analýzy signálu měříme, jak se funkcionalita toho systému mění například na úrovni aktivity těchto sítí, a jestli se přepnul do jiného módu, než byl předtím,“ odpovídá Tomáš. Síla psychedelik spočívá v tom, že se stav celého systému v naší hlavě změní raketovou rychlostí a pacientovi se – na rozdíl od antidepresiv – uleví prakticky okamžitě po odeznění účinků látky. Zkušenost je ale velmi krátká na to, aby se s tímto novým módem mozek skamarádil, a tak nálada „život je krásný“ po určité době obvykle slábne, a drátky v hlavě se vrátí tam, kde původně byly. V případě ketaminu to bývá týden, u psilocybinu je efekt pravděpodobně delší. Mozek se dá ale motivovat, aby v sobě nové neuronální sítě a opravené cestičky mezi neurony, které vznikají na základě neuroplasticity, upevnil a ideálně si je nakonec nadobro přivlastnil. Tomu můžeme pomoci integrací zkušenosti. „Proto ketamin – a do budoucna to budou pro veřejnost doufám také další látky – podáváme v kontextu psychedeliky asistované terapie. Samotný zážitek je jen jedna část, terapeutická sezení mají za cíl nový stav ukotvit. Z mého pohledu je taková psychedelická zkušenost hlavně příležitost k tomu otevřít oči a nahlédnout na život jinak, prostor pro změnu disfunkčních schémat, která mě do deprese dlouhodobě vrací. Když je mi po sezení s látkou dobře, mám sílu začít dělat věci jinak,“ říká Tomáš a pokračuje: „Nemyslím si, že když má někdo opravdu biologickou depresi, že by se mu po tomhle nikdy nevrátila. Ale může se vrátit v jiné podobě, člověk už ví, jak jí předcházet, někteří to zvládnou bez léků a třeba jen budou mít potřebu jednou za čas takové sezení zopakovat. Tím nechci říct, že brát antidepresiva je špatné. Jsou to jen různé úhly pohledu a ani jeden není superiorní. Stejně jako antidepresiva nejsou pro všechny, psychedelika také ne. I když sám za sebe věřím, že kromě psychotických pacientů, kteří by se jim měli vyhýbat obloukem, můžou být psychedelika přínosnou, life-changing zkušeností pro každého, kdo je na sobě ochotný pracovat.

Co bude dál?

Podobné výzkumy jako u nás momentálně probíhají po celém světě, orientují se na léčbu deprese, úzkostných poruch, posttraumatické stresové poruchy a dokonce i závislostí. Jejich výsledky jasně říkají, že máme v rukou nástroj, který může při správním zacházení ohromnému množství lidí vrátit kvalitní život. Abychom ale překročili práh do světa, ve kterém budou psychedelika tradiční součástí péče o duševní zdraví, musí ještě ti, co sedí na nejvlivnějších židlích, ty dveře otevřít. „Jedna věc je účinnost látek prokázat, druhá je jako léčiva registrovat. Všechny země jsou vázané Úmluvou o omamných a psychotropních látkách při OSN, tam jsou psychedelika stále ve skupině nejnebezpečnějších drog. V první řadě tedy musí proběhnout změna na globální úrovni. Je pravda, že Amerika si už teď dělá, co chce, a jednotlivé státy některá psychedelika dekriminalizují. V Evropě to ale tak jednoduché není a u nás už vůbec ne. Nadějná je skutečnost, že naše generace, která má často s psychedeliky zkušenosti, zastává nějaké hodnoty a chce měnit svět, se dostává do pozic opinion leaderů. Věřím, že když se efektivita pro léčbu potvrdí, opatrnými kroky do toho bodu zásadního obratu dojdeme. Dávám tomu pět, maximálně deset let.“