Cítíte zášť nebo nenávist ke svým rodičům? Tyto cesty vedou k odpuštění

Chtít se na druhého zlobit, nebo ho dokonce nenávidět, je lidské. Z hlediska moderní neurobiologie to znamená vlastně jen to, že je to pro vás energeticky nejvýhodnější varianta postoje k tomuto člověku. Zkrátka nemáte mentální mapy ani psychickou kapacitu cítit se v určité situaci nebo s určitým člověkem klidně a brát věci, které se mezi vámi staly, jako fakt. Jako výsledek složité rovnice, kde jste oba z 95 procent ovládáni podvědomím.

Odpustit druhému jeho povahové rysy nebo činy je proto možné až poté, co jsme si rozšířili mentální mapy (proč se určité situace dějí a jaký na tom mám podíl) i pásmo své osobní síly a dostupné energie a vnímáme, že stavy hněvu nebo sebelítosti nejsou jediným řešením. Že jsme zkrátka vystoupali k větší zralosti a umíme zaujmout vnitřní postoje, které nám dávají lepší pocit než pocity křivdy nebo hněvu. Odpuštění tedy není čin. Je to cesta dozrávání osobnosti a zaujímání výhodnějších postojů k životu. Opouštění nízkých pater emočních vzorců a stoupání k vyšším patrům, která jsou energeticky silnější a pocitově příjemnější. Tady je moje neumělá kresbička krásné emoční škály Davida Hawkinse.

Odpuštění rodičům Je tou nejtěžší disciplínou ze všech. V naší psychice existují ostrůvky, taková zamrzlá jezírka starých emocí, které jsme v různých situacích v dětství vůči rodičům cítili. Je tam jezero studu a jezero viny, jezírka smutku, zklamané touhy i hněvu. Ale taky jezírka lásky a radosti (radost je na Hawkinsově škále ještě nad láskou). A taky je tam jezero života uvnitř mámy, nitkami tělesného spojení protkaná jednota s ní. A zároveň je v oněch jezerech potopena spousta zklamání a bolesti, způsobených zkrátka jen tím faktem, že jsme byli v dětství na rodičích závislí a bezmocní vůči jejich nezralostem a výkyvům nálad. Rodiče, a hlavně máma, jsou tudíž v naší psychice vždy postavami životodárnými i ohrožujícími.

A nad všemi těmito jezery se klene obloha vesmírné pravdy, že totiž řádem přírody je být s rodiči v souladu. Je to prastarý archetyp, alespoň u nás savců. Proto není možné jen tak zapomenout, odložit rodiče navždy do šuplíčku zapomnění a prostě jít dál. Proto nás to stále nutí vymýšlet, jak být s rodiči zadobře, nebo jak se na ně zlobit. Prostě stále oscilujeme kolem tématu, které se nedá z psychiky vymazat. To, co nemůžeme odpustit, jsou ona zamrzlá jezírka vzpomínek. Vzpomínek na nepříjemné pocity, které nám život po boku rodičů způsoboval. Některé jsou vědomé, jiné podvědomé, uložené v takzvaných implicitních knihovnách mozku (ve třinácté komnatě zamknuté na sedm západů). V neurobiologii to ovšem nejsou jezírka, ale přetížené nebo oslabené okruhy nervových spojení a spousta zadrženého energetického náboje, který je potřeba z organismu odstranit. Odstranit ho můžeme v terapii na transformačním kurzu anebo odvážným činem, který nás vyvede z onoho okruhu dětské bezmoci. Odvaha je na Hawkinsově škále na energetickém stupni 200 a po cestě k ní je nutné projít fází hněvu.

Pozor na sladké strategie přežití

 A pozor na jednu z největších pastí psychiky. Většinou je pro nás mnohem těžší odpustit tomu z rodičů, kdo s námi trávil víc času. Kdo se o nás staral, pečoval o nás. S tímto člověkem totiž máme v psychice „zadrátkováno“ mnoho jezírek. Naopak třeba s tátou, který trávil hodně času pracovně mimo domov, anebo dokonce v rodině vůbec nebyl, můžeme mít spojenou spoustu „sladkých“ představ – že totiž, kdyby s námi mohl být, bylo by to určitě krásné. Neuvědomujeme si, že onen člověk se často vzdaloval právě proto, že neměl ani základní kapacitu pro to, být s námi v delším, nepřerušeném kontaktu. Oceňme naše mámy. Oceňme každého, kdo se nám snažil, přes všechny své nezralosti a nedostatečnosti, dát svou přítomnost, dát, co měl. Hledejme cesty ke svým rodičům. A snažme se vyrůst, chápat a proměnit další vztahy, které zatím nefungují, anebo tyto další lidi s pochopením propusťme ze svého života. A když nám to třeba zatím nepůjde, je to taky v pořádku.

Cesty k odpuštění

Odstraňovat ze svého života bezmoc

Pracovat na těch oblastech, kde se stále cítíme bezmocní. Tím oslabujeme celkově nervové okruhy bezmoci, včetně těch, které souvisejí s rodiči či jinými zdrojovými osobami z dětství.

Pracovat na zlepšení sebeobrazu

Jeden chytrý a učený pán kdysi řekl přibližně toto: Lepší je být hříšníkem ve vesmíru, kde je přítomen Bůh, než být světcem ve vesmíru, kde Bůh chybí… Přežití dítěte je zcela závislé na rodičích. A proto až do určitého věku bere dítě vinu za veškeré konflikty s rodiči na sebe. Táta odešel, protože jsem špatný… Maminka je unavená, protože jsem zlobivý… Tyto study a viny byly možná později překryty kamuflážní vrstvou hněvu na rodiče, ale nenechme se mýlit. Tento hněv jede na podvozku zamrzlého studu nebo zamrzlé viny, které jsme vytěsnili. A každý kousek vnitřní práce na zlepšení svého sebeobrazu opět odejme část síly našemu hněvu a přiblíží nás k odpuštění.

Hledat zdroje citového sycení i zralé seberealizace

V jádru našich méně příjemných zážitků z dětství jsou různé citové deprivace a také nemožnost dělat to, po čem toužíme. A znovu, čím více oslabíme prožívání těchto paměťových stop v našem dnešním životě, tím uvolněnější, spokojenější a připravenější k odpuštění budeme.

Rozšiřovat si kognitivní mapy

Číst si knihy o mezigeneračním přenosu traumatu, o zralé výchově dětí, o podstatě emocí… A postupně pochopit, že jak my, tak naši rodiče jsou z 95 procent ovlivněni svými prenatálními zážitky, okolnostmi svého porodu, ranou výchovou a že rozsah jejich možností a svobodné vůle je velmi omezený. S dalšími a dalšími načtenými knihami budete chápat, že v oblasti komunikace byli rodiče třeba na úrovni tříletých dětí. V oblasti vlastní autonomie na úrovni čtyřletých dětí. V oblasti procítění identity a seberealizace zůstali třeba v odporu náctiletých. A pochopíte, že cokoliv, pro co neměli mapy a neuměli dát sobě, nemohli dát ani vám.

 

Mgr. Iveta Havlová 

Vede transformační kurzy v oblasti vztahů a zralé komunikace. Bádá si a vynalézá metody pro zrychlené přepisy vzorců chování, „autopilotů“ v naší psychice.