Svatou Anežku nebo Věru Čáslavskou zná snad každý. Ale víte, kdo byla Anna Honzáková? Irena Sendlerowa? Nebo třeba Artemisia Gentileschi? Odvážné a aktivní ženy z historie vyzdvihuje projekt Jsem žena, Jsem Evropa a stejnojmenná kniha, která vyšla v březnu.
Jsem žena, jsem Evropa navazuje na projekt Jsem žena, jsem bohyně, který oslavoval ženskost a slovanskou mytologii v příbězích o archetypech slovanských bohyň. Kniha stejného názvu doplněná rozhovory s osobitými Češkami například z oblasti kultury či filantropie, které bohyním propůjčily svou podobu, vyšla před pěti lety.
Už tehdy byl představen také kalendář Jsem žena, jsem Evropa, pro který Ivy E. Morwen nafotila Annu Polívkovou, Lucii van Koten, Lenny Trčkovou či třeba Patricii Pagáčovou jako význačné Češky a Evropanky. Letos v březnu pak za podpory Nadačního fondu Propolis33 vyšla publikace, na níž se podílely Lilia Khousnoutdinova, Michaela Šedo, Milada Kadeřábková a Klára Ponczová. Shrnuje osudy, činy a myšlenky žen, které v naší historii zanechaly výraznou stopu. Přesto se o řadě z nich v hodinách dějepisu nemluvilo. Pojďme si některé z nich připomenout.
Irena Sendlerowa
Narodila se roku 1910 ve Varšavě do rodiny politické aktivistky a váženého lékaře, k jehož pacientům patřilo mnoho polských židů. Rodiče ji vychovávali k solidaritě a ochotě pomáhat každému, bez ohledu na vyznání. Chtěla být učitelkou, kvůli politickému přesvědčení ale nemohla za války získat zaměstnání v oboru, proto začala pracovat na sociálním odboru města.
Zprvu falšovala dokumenty, aby zajistila sociální podporu židovským rodinám, které na ni dle německých nařízení neměly nárok. Postupně svoji činnost rozšiřovala, až se stala jednou z hlavních postav protinacistického odboje. Pašovala léky a jídlo do ghetta a poté z něj začala zachraňovat děti, aby se vyhly jisté smrti. S kolegyněmi je odváděly podzemními chodbami, tajně vozily ven schované v odpadcích nebo dokonce v rakvích coby domnělé oběti nemocí. Dětem pomáhala se změnou dokladů a hledáním úkrytu v klášterech, sirotčincích a později i v nových rodinách.
V říjnu 1943 padla do rukou Gestapa, navzdory krutému mučení ale nic neprozradila. Dostala trest smrti, její spolupracovníci ale podplatili dozorce a Ireně se podařilo utéct. O mučení a pobytu ve vězení nikdy s nikým nemluvila. Její organizace během války zachránila dva a půl tisíce židovských dětí. Po válce byla pronásledovaná komunistickým režimem a nedostala povolení vycestova ze země, ani když jí v roce 1965 izraelský památník obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem udělil titul Spravedlivá mezi národy. V roce 2003 získala nejvyšší civilní polské vyznamenání Řád bílého orla a byla také nominovaná na Nobelovu cenu míru.
Artemisia Gentileschi
Caravaggio, van Dyck, Rubens… S těmito jmény barokních malířů se určitě nesetkáváte poprvé. Ale slyšeli jste někdy o malířce Artemissi Gentileschi? Přitom patřila k nejuznávanějším umělcům první poloviny 17. století.
Přišla na svět koncem 16. století, a přestože se rychle rozkoukala v malířském ateliéru svého otce a prokazovala, že podědila více talentu než její sourozenci, cesta k vysněné profesi pro ni nebyla snadná. Bylo neslýchané, aby žena studovala výtvarné umění. Muži na akademii v Římě ji mezi sebe nepřijali, otec jí tedy domluvil soukromé lekce u kolegy Agostina Tassiho. Učitel však svoji žákyni znásilnil. Soudní proces odhalil Tassiho násilnické sklony, přiměřený trest a spravedlivý verdikt nicméně nepřišel. Artemisia musela podstoupit ponižující vyšetření, hraničící s mučením, aby prokázala svoji verzi události, což poznamenalo její postoje i tvorbu, do níž promítla svůj vzdor proti mužské nadvládě.
Postupně získala uznání a stala se první ženou, která nastoupila na Akademii umění ve Florencii. Podporovali ji Medicejové, setkávala se s významnými osobnostmi, přátelila se s Galileem Galileim. Vdala se, měla děti, ale jelikož manžel rozhazoval její peníze, odešla od něj. Žila v Římě, Neapoli i Londýně. Proslavila se obrazy biblických hrdinek, vytvořila ale také třeba nástropní malby v Michelangelově muzeu – Casa Buonarroti, podílela se na výzdobě neapolské katedrály Pozzuoli a pomáhala malovat otci na dvoře anglického krále Karla I. Její dílo se znovu dočkalo zasloužené pozornosti až ve 20. a 21. století.
Anna Honzáková
Narodila se v době, kdy bylo ženám studium medicíny odepřeno, a bylo to právě ona, kdo systémovou bariéru pomohl odstranit. Vzor měla v osvíceném otci-lékaři i v sourozencích, kteří byli stejně jako ona cílevědomí a pracovití.
Anna s vyznamenáním absolvovala nově otevřené dívčí gymnázium Minerva, v další studijní cestě jí ovšem ležely zákony. Mohla docházet na přednášky z medicíny, ke zkouškám ale ženy nesměly. Několikrát se osobně i písemně na vyšších místech dožadovala změny řádu a i díky jejím skvělým studijním výsledkům se ledy pohnuly. Anna Honzáková se v roce 1902 stala první promovanou doktorkou na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a pomáhala měnit i pohled odborníků na ženy-lékařky. Byla první soukromou českou gynekoložkou, chodily k ní divadelní hvězdy a nakonec i rodinné příslušnice mužských lékařů, které jí původně nedůvěřovaly. Zastávala se svobodných matek a chudým pacientkám poskytovala péči zdarma. Stavěla se proti potratům, které v té době pro ženy znamenaly výrazné zdravotní i morální problémy, a zdůrazňovala potřebu osvěty. Jinak ale bojovala za emancipaci žen. Po vzoru své přítelkyně Františky Plamínkové se angažovala v iniciativách a spolcích na podporu žen. Byla například členkou Výboru pro volební právo žen, spoluzakládala Sdružení československých lékařek. Přezdívalo se jí Matka matek.
