Prázdniny se odjakživa dělí na povedené a ostatní. Nudné, děsné, propršené, promaroděné. Zajímavé je, že se ty průšvihové časem stávají v našem muzeu vzpomínek nejzajímavějšími exponáty. Nevypelichávají, nedrolí se, nedávají se do nich moli tuctovosti. Zachovají si i po letech mnohem ostřejší kontury a barvy než ty vydařené.
Co také s cestou, kdy všechno klaplo. Letadlo letělo, moře šplouchalo, slunce svítilo a na pláži se ten rok pohybovala spousta mnohem obéznějších žen než my, takže jsme si i v plavkách připadaly jako víly. Zato výprava, kdy vám nejdřív téměř uletí a pak s vaším boeingem zmítají turbulence, jako když žralok divoce třepe svojí kořistí, to je hned jinak šťavnatá story. Půlka letadla zvrací, půlka se modlí a před vámi si stokilový dvoumetrový muž urputně sklápí sedačku, takže si po celý let připadáte jako hadí žena skrčená v malé bedně.
Kamarádka si v touze splnit si sen a vidět katedrálu Santa Maria del Fiore a sochu Michelangelova Davida vyrazila do Florencie. Jenže když se pak blaženě procházela městem a kochala, bum. Z nebe na ni skoro spadl klavír. Minul ji o centimetr. Jakási rozvádějící se dvojice po italsku si začala, za asistence rodinných příslušníků, vyhazovat z okna věci, na kterých tomu druhému záleželo. Kdo by si po téhle příhodě vzpomněl na sochu nebo katedrálu.
Všichni už byli na Fidži
Když projedete sociální sítě, nutně si musíte připadat, že něco děláte blbě. Krize, inflace, ale všichni dovolenkují jak o život. Ne jako vy na umrněném Slovensku nebo autem s polívkami v pytlíku a těstovinami v Chorvatsku. Maledivy, New York, Machu Picchu, Fidži. Na tom Slovensku jste si sice příjemně odfrkli, jenže, když „všichni byli na Fidži“, do vaší pohodičky to nakape trochu jedu pocitu méněcennosti. Na otázku: „Jaká byla dovča?“ Jen zamumláte: „Dobrá.“
Na sítě pak místo fotek z Popradu radši dáte citát: „Přirozenost chudoby je nebýt spoután věcmi.“ Když už za blbce, tak oduševnělého, že jo. V duchu u toho přemýšlíte, jak si mohla kamarádka Maruška s plus minus stejným příjmem jako vy a nezafixovanou hypotékou našetřit, když evidentně nežije z prány. Maruška na sítích pochopitelně nevyklopí, že jí cestu zaplatili rodiče, kteří jí to budou příštích deset let neustále připomínat.
Nová doba s novými výzvami a očekáváními si žádá nové kategorie. A tak máme dovolené, kterými se veřejně chlubíme, a pak ty, které si sice užijeme, ale navenek nic moc. Takže o nich buď mlčíme, anebo je trochu vylepšíme k vyššímu lesku. Co není vidět, jako by nebylo. I na kamarádku trefenou klavírem po návratu domů na letišti čekala rodina i s vnučkou. Její první dotaz zněl: „Máš to natočené na mobilu? Néé? Babi, lol!“
Who is who?
Ještěže existují lidé, kteří se báječně zrekreují i poleháváním na dece v parku s detektivkou, čajem v termosce a balíčkem sušenek v kabelce. Na víc nemají peníze, ale už jen to, že „nic nemusí“, je naplňuje blahem. Ti ale většinou moc na sítích neexhibují. Zmínit je ale musím.
Na sítích také skoro nenajdete ty, kteří na to Fidži opravdu mají. Jeli si tam splnit svůj sen, projeli ho křížem krážem a víc Fidži žili než postovali. Jak že to napsal Karel Čapek? „Radost z malých věcí, láska k malým věcem je důležitá, ale ať dovedeš milovat také ty veliké! Malé věci bez měřítka zadního plánu velikosti nemají než všední, nicotný, a hlavně lhostejný rozměr.“
Když jsme u té prezentace: na sociálních sítích nemusí vždy jít jen o snobismus a vytahování se. Rozjuchaným, skupinovým fotem z jógového pobytu s partou kamarádek na řeckých plážích zase Barborka fixuje dlahami kašírovaného štěstí zlomeninu srdce. Vzkazuje svému „nebožtíkovi“, že už ji jejich rozchod přebolel. Už je za ním. Posílená a lepší než dřív. Může a nemusí to tak být, ale rozhodně nestojí za to se s těmito fotkami srovnávat. Jsou víc než o dovolené o představě, jak chceme být vnímáni, i o tom, jací bychom chtěli být. Upřímnost není povinná, a tak to tak prostě berme.
Jistoty jsou dobré, nejistoty přitažlivé, tajemství vyzývavá! A nejlepší dovolená je stejně vždycky ta, kdy si opravdu odpočineme, ať je to kdekoliv a jakýmkoliv způsobem.
