„Jsem váš strýc Baloun, mám vás všechny rád a budu u vás žít.“ Nedávno jsem narazila na tenhle úryvek ze slavné povídky Šimka a Grossmanna a přivedlo mě to na myšlenku, zdali máme opravdu dokonalý přehled o veškerém svém příbuzenstvu. Známe je skutečně všechny?
Možná i vaše rodina oplývá mýty opředenými postavami z pátého kolene, které jste v životě neviděli, ale kolují o nich zábavné, děsivé nebo prostě podivné historky. To platí jak pro živé příbuzné, tak i pro ty zesnulé (právě o nich koluje nejvíce příběhů, což je pochopitelné – nemohou se již bránit).
Aby bylo jasno, své příbuzné miluju. I díky tomu, že pocházím z malé vesnice, jsem v dětství a dospívání žila ve velmi blízkém propojení s babičkami a dědečky, s tetami a strýci. Se sestřenicemi jsme si kdysi dokonce naplánovaly, že až se vdáme, postavíme si domy blízko sebe, abychom se mohly kdykoliv navštěvovat. Babiččin dům nebo jídelnu tety Maruš jsem znala tak důvěrně, že jsem si tam připadala skoro jako doma a brala jsem si jídlo z kredence či ledničky. Bylo to milé a důvěrné.
Jak plynou roky, s příbuznými se vídáme už méně. Rozprskli jsme se do světa, máme hodně starostí a málo času. Sem tam se ale nějaká příležitost k setkání naštěstí najde. Většinou jde o větší akce. Nebudu teď psát o pohřbech, protože ty jsou smutné, ale o svatbách či oslavách kulatých výročí, kdy se kvůli velkému počtu návštěvníků musí pronajmout restaurace, někdy dokonce i živá kapela.
Ivuška z Prahy
Ačkoliv se veselím ráda, při těchto akcích bývám lehce nervózní. Vždy se totiž najde postava, která se ke mně – v nejlepších svátečních šatech – řítí a už zdálky volá: „Jé, ahoj, Ivuško! To je dost, že tě zase vidím! Co vy tam v tý Praze pořád děláte?“
V duchu kalkuluji a zároveň panikařím. Hledám ve veselé tváři rysy typické pro tátovu, či naopak máminu rodinu. Tápu.
„Jé, ahoj!“ říkám statečně. „Jak se máš?“
„Dobře se mám! Představ si, náš Ferda se konečně dostal na tu techniku!“
Ferda?! Bože na nebi, kdo jen může být Ferda? Rozhlédnu se. Který z přítomných mladíků to jen může být?
„To je paráda, gratuluju,“ vysoukám ze sebe, vděčná, že naše konverzace byla přerušena zacinkáním na skleničku, ohlašujícím slavnostní řeč.
Michal Tučný a tombola
Další perné chvilky nastávají u stolu. Náhoda tomu většinou tak chce, že sedím v obklopení velmi vzdálenými příbuznými, o kterých vím pouze několik zajímavostí: například teta z Písku je velmi srdečná žena, ale její charakter kazí nevysvětlitelná závist vůči lidem, kteří cokoliv vyhrají. Z tohoto důvodu není schopna dívat se v televizi na soutěže typu Riskuj nebo AZ-kvíz. Tombola naštěstí naše rodinné akce nedoprovází, a tak může teta zůstat v klidu a usmívat se.
Pak tu sedí jakýsi starší, šedivý pán, o kterém vím jenom to, že hraje na lesní roh. Koukáme se na sebe a občas se usmějeme. Jak jen začít konverzaci o lesním rohu? Nebo to byl pozoun?! Moc dobře vím, že i tento „strýc“, či kdo to vlastně je, usilovně hledá témata k rozhovoru.
„Ta omáčka je dobrá, že?“ nadhodí.
„Moc dobrá. Taková… výrazná,“ snažím se.
„Ano, to je to slovo. Výrazná!“ řekne strýc a bodne do vzduchu vidličkou.
A vůbec, o čem si povídat s lidmi, které jsme neviděli snad sto let a se kterými ve skutečnosti máte společného jen to, že vám v krvi kolují nějaké ty společné molekuly DNA?
Dobrá zpráva je, že rozpaky zachrání dobrá nálada. Veselení. Muzika, pár štamprlí griotky, tanec a písničky Michala Tučného. A další griotka.
Teprve pak nastávají ty vzácné a nezapomenutelné okamžiky skutečného spříznění. Díky za ně.
Iva Hadj Moussa
Píšu, někdy i kreslím. Knížky, reklamní texty i vtipy. Snažím se vychovávat pubertálního syna. Ve volném čase venčím psa nebo se různě povaluji po kavárnách – anebo se kývám do rytmu na metalovém koncertu. Před pár měsíci vyšla zatím má poslední kniha, román Havířovina.
