Myslím, že je právě teď čas na jedno pěkné, ekologické retro. Bylo nebylo, kdysi dávno, pro dnešní dvacetileté tedy rozhodně, jsem byla malou občankou socialistické vesnice. Pět set obyvatel, na návsi hejna hus, jedna hospoda, malý kostelík. Do Prahy daleko, do nebe vysoko a všude bláto.
Místní dress code pro muže obnášel gumáky, montérky nebo hnědé manžestráky s vytahanými „sloními zadky“. Pro ženy gumáky, tepláky, přes ně šatová zástěra a na hlavě šátek nebo trvalá. My děti jsme lítaly celý rok v teplákách a gumákách a dospělí nám podle pohlaví říkali smradi nebo žáby.
Ve vsi fungovala detašovaná špionážní centrála s krycím názvem konzum. Agentky v gumákách a zástěrách si do něj chodily pro chleba, mléko, droždí a vyměňovat žhavé drby. My, žáby a smradi, kupovat želé hady a Vitacit. Pro ne pamětníky: neperlivý nápoj v prášku, který se sypal do dlaně a při lízání barvil jazyk na oranžovo.
Zaseknutá paměť
Ale jo, bylo to hezké dětství plné lítání po venku, v zimě plné ladovského sněhu, ze kterého šly na zahradách stavět iglú, ve kterých se dalo tančit. V létě v lesích rostly hřiby velké jako pes. Nebo možná jako pes ne, ale rozhodně nám připadaly obří.
Nostalgie je totiž něco jako smart vysavač. Luxuje z mozku dočista do čista smetí negativních vzpomínek a všechno, co v něm nechá, je nějak hezčí, větší a čistší, než ve skutečnosti bylo. U mě se ten chytrý vysavač značky Nostalgie bohužel zasekl. Možná, že za to může Marcel, který se v něm vzpříčil, a možná je na nostalgii ještě brzy.
Mlsná Kabrhelka
Do Marcela jsem se zamilovala, když mi bylo asi pět. Bydlel u sousedů, byl hebký, bílý, chytrý, nesmrděl a mečel tenkým hláskem. Měl stejně roztomilou sestřičku s kreativním jménem Lollobrigida. Matka obou kůzlat slyšela na Kabrhelku. Pro mladší ročníky, které tento fór nedocení – soudružka Marie Kabrhelová byla v normalizačních sedmdesátých letech předsedkyní Československého svazu žen a členkou Ústřední kontrolní komise KSČ. Dát její jméno koze byl underground jak řemen.
Kromě koz měli sousedi slepice, králíky, prase a tři děti, a právě s jejich nejmladší Ilonkou jsem se pragmaticky skamarádila. Byla sice úplně blbá, ale Marcel bydlel u nich, a ne u nás, a já si ho chtěla chodit hladit.
Kabrhelka měla jedno hobby, u koz prý ne neobvyklé: žrala papíry. Jednou si pošťačka, kterou pozvala sousedka „na kafe a kus řeči“, odložila kabelu plnou dopisů do chodby. Koza prostrčila hlavu oknem a sežrala z tašky půlku korespondence, včetně pár stovek z důchodů. Pošťačka ječela, sousedka honila Marii Kabrhelovou s nožem v ruce a vyhrožovala jí, že půjde okamžitě. Jenže život není fér, a tak místo ní jednoho dne zmizel Marcel.
Slepičí peklo
Tady bych asi měla začít tvrdit, jak jsme my děti Marcelovu vraždu oplakaly. Ve skutečnosti kus kozlíka na ochutnání donesla sousedka i k nám domů a babička ho upekla se slaninou. Snědli jsme ho se špenátem. Když se mě maminka zeptala, jestli mi není Marcela alespoň trochu líto, utřela jsem si mastnou pusu a řekla upřímně: „Je.“
Chci tím říct, že na vsi se „to tak prostě nebralo“ a vztah ke zvířatům byl hodně pragmatický. Půlka obyvatel pracovala v příšerném jezeďáckém koncentráku pro slepice, zvaném drůbežárna. Slepičí peklo nikoho moc nevzrušovalo. Jenom se všichni širokým obloukem vyhýbali kupovaným vejcím a jedli jen ta od svých, na dvoře se na čerstvém vzduchu prohánějících Kvokalek. Vajíčka s vycmrdlými žloutky od družstevních chudinek byla opět dost dobrá leda pro „Pražáky“.
Líp (ne)bylo
Psem na venkově byste taky moc být nechtěli. Model: celý život na krátkém řetěze, spát ve vedrech i mrazech jen v boudě, protože „čokl do baráku nepatří“, a jíst jen zbytky od stolu, vám dnes každý veterinář klasifikuje jako týrání zvířat.
Pole se tehdy vesele práškovala chemicky, během žní umírala v kolech kombajnů různá lesní mláďata a na podzim při vypalování trávy umíral vzácný hmyz. V zimě z některých komínů čoudil kouř temný jak dnešní duše exekutorů a nechtějte vědět, čím jejich majitelé topili. Plastové lahve patřily ještě k tomu lepšímu. Ekologie zkrátka dostávala těžce na zadek, a i ten potok, který vsí protékal, se čas od času zbarvil do lososové růžové nebo jedovaté fialové, to podle toho, jaký odstín vypouštěla v noci do vody deset kilometrů vzdálená fabrika na textil.
A proč vám to všechno vyprávím? Nevěřte nostalgikům starší generace, že líp už bylo. Nebylo, planetu musíte zachraňovat vy.
Denisa Prošková
Ilustrátorka, spisovatelka, publicistka. Napsala a ilustrovala přes třicet knížek pro děti i dospělé (mimo jiné Velké ženy z malé země a Kde rostou peníze). V tuto chvíli připravuje knihu o malířkách z celého světa. Miluje svoji rodinu, hory (kdekoliv), Portugalsko, zvídavé lidi a mrkvový dort.
