Moudří toho namluví o ozdravném účinku dechových cvičení, zaručených koučinků a příruček osobního růstu, ale pravda je, že člověka neposune v životě nic tak jako pořádný průšvih. Jestli se zrovna vezete na životní skluzavce hlavou dolů, nepropadejte panice. Místo toho hrdě vykřikněte: Katastrofy, pojďte do mě!
Každý několikrát za život zažije den blbec, který začíná ukopnutím palce o křeslo v ranním stadiu před prvním kafem, pokračuje našlápnutím psí hromádky při vykročení levou nohou ze dveří a končí vyhazovem v práci nebo rozchodem. A to ještě za pár dní přijde pokuta za špatné parkování, protože jste v tom naštvání přehlédli jakousi veledůležitou značku! Někdy se to ale v životě semele ještě blběji a z jednoho dne se stane období. Jak má člověk překonat týdny nebo měsíce životních šikan, kdy se nic nedaří, jen se člověku před nohama hromadí jedna překážka za druhou?
Nakopávací fuck-ups
Spousta známých osobností baví svoje příznivce historkami o tom, jak se jim v začátcích něco nepovedlo. Známý chirurg něco přeřízl, slavný spisovatel nabízel svůj první román pět let, a když byl konečně pozván na pohovor do nakladatelství, v rozrušení a trémě svůj rukopis rozsypal po celé vstupní hale. Nepříjemnosti se dějí, v tom jsou přírodní zákony, a zvláště ten Murphyho, neoblomné. Cokoliv se může pokazit, to se opravdu může pokazit, a vyšší moc u toho bude mnohdy vynalézavější, než by jeden čekal.
Někdy to může dopadnout nad očekávání dobře. Alexandr Flemming by nikdy neobjevil penicilin, kdyby si byl pořádně myl laboratorní misky. Vynálezce požárních detektorů byl nezískal světový patent, kdyby v laboratoři nehulil jak fabrika, takže detektor, který měl původně hlásit přítomnost jedovatých plynů, začal signalizovat aspoň oheň v domě. Suchý zip byl zase vynalezen jedním Švýcarem, který se vrátil z procházky se psem tak pokrytý bodláky, až v amoku při jejich odstraňování z kalhot a psí srsti vymyslel systém zapínání fungující na podobném principu, jako mají ty zatracené pichlavé koule.
Někdy se ale stane, že místo překvapivého štěstí v neštěstí zůstane jen ta nepříjemnost. Člověk se sice ještě rozhlédne kolem dokola, jestli přece jen čirou náhodou nepřehlédl nějaký ten šťastný zvrat osudu, ale pak se s nastalou situací musí nějak srovnat.
Katastrofy jako prostředek osobního růstu
Miluju ten vtip o Kohnovi, který přijde do synagogy a dlouze si stěžuje Bohu. „Žena je na mě zlá, děti mě jen využívají jako pokladničku, obchody nejdou, milenka mě opustila a boty mě tlačí. Proč jen jsi, Bože, na mě tak zlý?“ A shora se ozve dunivé: „Já ti nevím, Kohn, ale poslední dobou už mě nějak moc štveš.“
Je spíše pravděpodobné, že by se shora ozvalo mírnější: „Protože se ti snažím už nějakou dobu naznačit, že by sis měl svoje věci uspořádat jinak.“ Ozdravné účinky průšvihů na život zasypaný balastem špatných rozhodnutí a utopený ve stereotypu jsou totiž značné. Ne, že by je člověk vítal nebo si je přál, jen není potřeba se zhroutit na víc než pár dní. Katastrofy jsou totiž ideální příležitost pro pálení mostů, čisté řezy a další radikální rozhodnutí, kterých by se člověk v jinak vybalancovaném životním módu bál. Ale v situaci, kdy sedíte po čerstvém nečekaném vyhazovu v tom špatně zaparkované autě, s ukopnutým palcem sevřeným v botě, která ještě pořád smrdí po ranním setkání se psí nadílkou, se jich člověk tak nějak obává méně.
Jednou jsem takhle po skončení životního vztahu stála před novými dveřmi dočasného podnájmu, jen se dvěma batohy a silničním kolem. Nevěděla jsem, co bude zítra nebo za týden a jak vyjdu se svým omezeným rozpočtem. Ta změna životního prostoru a ztráta najednou způsobily, že jsem se na svůj život dokázala podívat s nadhledem a z úplně jiných úhlů. Nutnost přivydělat si, abych měla na nájem, mi do života přivedla úplně nový obor působnosti, který se pak stal mojí prací i vášní. Krize mě donutila vydat ze sebe maximum a nakonec mi otevřela spoustu nových dveří, ke kterým bych ve svém starém životě z pohodlnosti nikdy nedošla.
Vím, že podobné proklamace znějí jako laciné těšení pozůstalých na pohřbech. Zvlášť když si člověk ten palec ráno pravděpodobně zlomil a živí se jako poštovní doručovatel. Nicméně je dobré si občas připomenout, v časech tučných i komplikovaných, že není třeba se bát občas shořet a pak znovu vstát z vlastního popela.