Zasadila se o zrušení celibátu učitelek, otevřela ženám přístup ke vzdělání a vybojovala pro ně volební právo. Jenže neměla děti. A tak její poprava nevzbudila tolik emocí jako poprava Milady Horákové a téměř se na ni zapomnělo. Neprávem. Připomeňme si její dramatický život a zásluhy.
Představte si, že se narodíte ještě za Rakouska-Uherska, v časech, kdy jsou ženy právně vnímány jako méněcenný poddruh. Vyroste z vás osobnost světového formátu, uznávaná v Evropě i v Americe. Změníte o tisíc procent život k lepšímu ženám i dětem v celém Československu. Stanete se senátorkou, přednášíte po celé Evropě a jako první Češka v historii vystoupíte s projevem před Spojenými národy, kdy vás s velkým respektem přijme budoucí prezident USA Franklin Delano Roosevelt. Za druhé světové války si s plným vědomím, že s nejvyšší pravděpodobností zemřete, odmítnete zachránit kůži odchodem do exilu. Během heydrichiády po vás coby vlivné osobě nacisté chtějí veřejné odsouzení atentátu. Raději se necháte popravit. Místo poct a čestného místa ve školních učebnicích se však za vámi po válce zavře studna zapomnění. Některé vaše výroky a zásluhy začnou historici dokonce nepřesně připisovat jiné výjimečné osobnosti – Miladě Horákové popravené komunisty v padesátých letech. Té Horákové, která o Plamínkové mluvila jako o své nedostižné inspiraci a „mateřském“ vzoru.
Mlčení jako trest za odlišnost
Za neviditelností ženy, která nosila křestní jméno po obou rodičích (otec byl František a maminka Františka), nevězí jen účelové přepisování historie minulým režimem. Senátorka, učitelka, spisovatelka a vizionářka zemřela svobodná a bezdětná. Zásluhy a přednosti u úspěšných žen bez vlastní rodiny jsou bagatelizovány a snižovány u řady lidí dodnes. Neprovdanost v časech, kdy působila, bylo stigma obřích rozměrů. Protivníci její statut „staré panny“ využívali k zesměšňování a urážkám, aniž by jim vadilo, že se neprovdala především kvůli jejich pokryteckým pravidlům. Stala se jednou z mnoha ženských obětí dobových pravidel, která stavěla vzdělané ženy před kruté ultimátum: buď manželství a zahodit roky studií, nebo pracovní seberealizace. Nic mezi. I proto, že i ji tato šikanozní volba připravila o životní lásku, věnovala spoustu úsilí a energie tomu, aby už jiné ženy nemusely.
Bezdětnost s sebou nesla i další důsledky. Potomci slavných mají většinou mnohem větší chuť a potřebu oprášit a vyzdvihnout jejich odkaz než cizí lidé. Poprava matky malého dítěte, jako to bylo v případě Milady Horákové vzbuzuje mnohem víc emocí, soucitu a odporu než poprava osmašedesátileté ženy, u které se to bralo, že už je stejně na konci své cesty.
Maminko, proč nejsou všichni muži jako tatínek
Vlaštovka v křesťansví symbolizuje štěstí a naději. Františka přišla na svět v domě U tří vlaštovek na Karlově náměstí v Praze. Shodou okolností na rohu náměstí bydlel její pozdější velký vzor Karolína Světlá, předsedkyně ženského hnutí. Naproti kostelu sídlil dům ženského výrobního svazu Minerva, kde v roce 1891, kdy bylo Františce šestnáct let, Eliška Krásnohorská otevřela první dívčí gymnázium v Evropě. Františka jako dítě samozřejmě neměla tušení, jaká energie ženského vzdoru proudí v okolí jejího bydliště.
Její vnímavou dětskou duši, jak později vzpomínala, výrazně zasáhla smutná scéna, kterou viděla, když procházela s rodiči kolem Černého pivovaru. Vyděšeně sledovala, jak podnapilí muži nadávají a někdy i bijí své manželky, které jim k hospodě přicházely zoufale naproti, a snažily se jim zabránit, aby celou svoji výplatu, na které byly s dětmi závislé, nepropili nebo neprohráli v kartách.
Františka hrubé chování otce k mamince z domova neznala. Později si sice uvědomovala, že matka hrála doma obvyklou hru, kdy je muž vždy ten nejchytřejší, a pokud chce žena něco prosadit, musí jednat diplomaticky. Přesto cítila u rodičů vzájemný, ne úplně běžný respekt, a pochopila, že manželství nemusí být pro ženu otroctvím.
Do první třídy k zápisu vedl Františku tatínek, protože podpisové právo měli tehdy u dětí pouze muži. Navíc nastoupila do školy dívčí, která se od té chlapecké lišila nejen kvalitou výuky, ale i neustálým připomínáním holčičkám už od nejútlejšího věku, že jsou na světě proto, aby sloužily a ve všem se podřizovaly mužům. Aby byly tiché, pokorné, a pokud jsou chytré, nikdy to nevystavovaly na odiv, protože je to zošklivuje.
Jak Františka vyrůstala, zjišťovala, že jde v rodinách, kde není peněz nazbyt, vždycky studovat syn, i když má mnohem chytřejší a schopnější sestry. Že o věnu, které pracně dívce našetří její rodina, pak rozhoduje muž. Že pokud manželství skončí skandálně rozvodem, žena má navždy zničenou pověst a navíc přichází o děti. Synové od čtyř let a dcery od sedmi let zůstaly u otce, i když pil nebo je týral. Navíc, pokud si nepřál, aby je matka vídala, neměla dovolání. Nepoučené, svedené ženy rodily nemanželské děti s tím, že když se k otcovsví muž odmítl hlásit, nemusel. Naopak svobodná matka s dítětem hanlivě nazývaným parchant žila na okraji společnosti. Muži, který přivedl ženu a své dítě do neštěstí, to pověst nijak nekazilo. Zatímco většina jiných dívek ovlivněná výchovou tato fakta přijímala jako boží danost, Františka se vnitřně bouřila.
Láska, vzdělání, zklamání
V době, kdy končila základní školu, už v Praze působilo dívčí gymnázium Minerva. Františka chvíli váhala, ale nakonec s rodiči došli k názoru, že jde zatím o nejistý podnik a tak vsadilli na jistotu. Po obecné měšťanské škole byla napoprvé přijata do Ústavu pro vzdělání učitelek. Přesto že doma nikdy neotevřela učebnici, procházela celé čtyři roky se samými jedničkami. Jen jednou měla průšvih. Kritickou, tvůrčí a pohotovou Františku nebavilo opakovat naučené fráze bez přemýšlení. Když ve škole probírali téma Jan Hus, ač vyznáním katolička, oponovala učiteli tak vášnivě, že ji málem ze školy vyhodili.
Jednou z mála šancí legáně se potkávat s chlapci byly tehdy taneční. Krásná Františka, které vlasy po rozpuštění sahaly až pod zadek, se v tanečních na Žofíně seznámila s medikem Vilémem Freyerem. Dva chytří, i když povahově odlišní mladí lidé se do sebe už při prvním tanci zamilovali. Chodili spolu bruslit, do divadel a kaváren, kde s ostatními studenty vedli debaty. Vilém se jako tichý introvert vždycky spíš držel zpátky. Zato Františka v debatách excelovala. Na rozdíl od ostatních dívek, které se styděly vyjadřovat názory, aby nevyděsily případné ženichy, jí vůbec nevadilo, když přítomné muže argumentačně „umlátila“. I proto ji plašší Vilém obdivoval a romanticky si společně plánovali budoucnost. On bude lékař, ona učitelka. V tu chvíli si neuvědomovali, že pro učitelky platí celibát. Pokud se vdají, musí ihned ze školy odejít. Sen o společné rodině se ovšem v teoretické rovině nejevil úplně nesplnitelný a Františka byla šťastná.
Zasnoubená a s vědomím, že se přece situace musí změnit, po skončení studií začala učit. Praha nepřipadala pro čerstvě vystudované učitelky v úvahu. Po maturitě sbírala praxi v Táboře a Soběslavi, kde se cítila osamělá. Čím dál víc si uvědomovala nespravedlnosti páchané na učitelkách. Když si pak konečně „zasloužila“ návrat do Prahy, nastoupila v sedmadvaceti letech do měšťanské školy ve Vinařské ulici v Bubenči. Žákyně mladou učitelku dle dochovaných vzpomínek milovaly. Nedělala rozdíly mezi chudými a bohatými dětmi, což nebývalo úplně běžné. Byla citlivá i spravedlivá a říkávala dívkám: „Učte se cizím jazykům. Nikdy nevíte, kdy je budete v radosti i strasti potřebovat.“
Vztah s Vilémem narušila tragická událost. Nečekaně mu zemřel otec a Vilém se jako jediný muž v rodině musel vrátit z Prahy domů na Moravu, aby se postaral o maminku a sourozence, a s Františkou si jen dopisovali. Korespondenční láska nadálku postupně vychládala.
Jak se rodí rebelka
Františka se za pouhé čtyři roky po maturitě vypracovala z podučitelky na takzvanou definitivní učitelkou. V pouhých čtyřiadvaceti letech se z ní stala odborná učitelka matematiky, fyziky, kreslení a krasopisu. Kromě toho brilantně ovládala němčinu, francouzštinu a angličtinu a hru na klavír a housle.
Práci s dětmi zbožňovala, ale bolestně prožívala, že po ní stát chce, aby veškeré předchozí úsilí a znalosti zahodila, pokud si vezme muže svého srdce. U kamarádek viděla, jak kdysi bystré a veselé mladé ženy po sňatku mentálně zakrňují, ztrácejí schopnost mít vlastní názor, protože jsou nucené papouškovat postoje svých mužů. A nakonec podpoří názory mužů, že je studií pro dívek škoda. I proto v novinách Učitel z roku 1903 najdeme články Plamínkové, v nichž proti této kruté volbě bojuje.
Přes veškeré snahy dobová pravidla i vzpurnou Františku doběhla. Nakonec se i ona podvolila a zvolila učitelskou kariéru, zvlášť když necítila ve svém snoubenci takovou oporu, jakou by si představovala. Veškerou energii vrhla do práce ve škole, ženských spolcích a pak i v politice. Za tím se skrývá strhující objem práce i výsledků, kterým se nemohl pochlubit skoro žádný její mužský kolega. Krásná, oduševnělá a pak už i mezinárodně respektovaná a finančně zajištěná Františka Plamínková v průběhu života dostala několik nabídek k sňatku. Něco se v ní ale „zaseklo“ a definitivně se rozhodla, že se „provdá“ už jedině za službu lidem, především ženám.
Ženské spolky, kde se měnil svět
Plamínková logicky jako první vstoupila do Spolku českých učitelek, s jehož záštitou v zádech mohla lépe brojit proti jejich celibátu. K tomu se přidalo členství v Ženském klubu českém, ve Výboru pro volební právo žen a Ženské národní radě, kterou založila v roce 1923.
Spolky z doby Plamínkové si nepředstavujme jako klábosení u kafíčka, kde se jako vrchol aktivity řeší šití kabátků pro sirotky. Plamínková a její vzdělané kolegyně si uvědomily sílu více hlasů oproti jednomu. Františka se s podporou spolků zasazovala o rozšíření dívčích škol. Postupně žádala pro dívky otevření vysokých škol se zaměřením na právo, techniku i umělecké obory. Kritizovala, že učitelky nejsou vybírané na ředitelská místa, i když schopnostmi převyšují mužské kolegy. Vadilo jí, že středoškolské profesorky nemohou vyučovat na chlapeckých gymnáziích. Dívčí, s výjimkou Minervy, neexistovala.
Ženské spolky se ale nevěnovaly jen vzdělání. Ženský klub bojoval i za ženy, které žádaly o licenci na provozování kina. Právně to sice bylo možné, ale úřady žádosti žen a priori odmítaly.
Klubům se také nelíbilo, že ženy v humanitárních ústavech pro chudé pracují zadarmo jako dobrovolnice. U mužů, kteří dělali totéž, byla úřednická funkce spojená s platem.
Obrovské množství času strávila Františka Plamínková lobbováním na ministerstvu vnitra za to, aby ženy v trestním řízení, zvlášť v tak citlivém případě, jako je znásilnění, měly vedle sebe policistku. Povolání policistky se jí ale v meziválečném období prosadit nepovedlo.
Paní radní
Vznik republiky ji zastihl na pražském magistrátě jako uvolněnou městskou radní. Ke konci roku 1924 dala ze školství výpověď, aby po skončení mandátu nastoupila předčasnou penzi a mohla se už naplno věnovat ženám a politice. V listopadu 1925 se stala senátorkou. Svůj vliv využila k otevření dívčí zahradnické školy v Praze-Krči. Věděla, že je to pro dívky jediná šance, aby jim v tomto oboru muži nepřenechávali jen mizerně placenou manuální práci, ale vyšvihly se i na posty aranžérek nebo zahradních architektek. Vymohla přijímání právniček do státní veřejné správy a soudnictví, do té doby přísně uzavřeného mužského klubu. Otevřela otázku přijímání žen do diplomacie a možnost stát se řádnou delegátkou ve Společnosti národů v Ženevě. Jen díky ní získala zaměstnání adekvátní svému vzdělání například Milada Horáková v Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. Do zásahu Františky Plamínkové sem v roli zamětnkyně nevstoupila ženská noha.
O nás bez nás
„Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.“ Tyto řádky se v Ústavní listině Československé republiky objevily 29. února 1920 a znamenaly Františčino obrovské vítězství. Volební právo ženám. (Pro srovnání: Švýcarky si jej vybojovaly až v roce 1971.) Předcházela tomu spousta neúnavné mravenčí práce.
Od roku 1903 se vehementně zasazovala o zrušení celibátu učitelek. Za zdánlivou péčí o křehkou psychiku učitelek, které se potřebují plně soustředit na své poslaní, se skrývala hamižnost. Zřizovatelům škol – městům, obcím a církvím – se nechtělo dávat peníze ženám, které by zároveň živil manžel. Učitelkami, zavislými na jejich pracovním milosrdenství, protože nic jiného neměly, se i dobře manipulovalo. Plamínková sepisovala petice, aby učitelky nemusely, když zestárnou, končit bez vlastní rodiny, chudé a opuštěné. Díky své neústupnosti, často i proti oponentkám z řad učitelek, které nesnesly vědomí, že by jejich následovnice už kráčely snazší cestou, po šestnáctiletém úsilí uspěla. V roce 1919 padesát let starý zákon, podle nějž sňatek znamenal definitivní odchod ze školství, konečně padl.
Jak si Františka Plamínková představovala domácnost vdané učitelky s vlastními dětmi? Bylo běžné, že středostavovské domácnosti měly služky, i když manželky nechodily do práce. Plamínková navrhovala stejné řešení zaměstnaným učitelkám. Našla by se díky tomu práce pro mnoho dalších žen. Sociálně důležitý moment.
Stejně vehementně se vyjadřovala proti propouštění jiných zaměstnankyň státu. Úřednic poštovních drah, zdravotních sester a vůbec všech žen s vyšší průpravou všeobecného i odborného vzdělání. „Považme, co tu ztrácí náš národ inteligentních matek, které prošly školou samostatnosti, zodpovědnosti, na něž působila více méně plně atmosféra dnešního života,“ upozorňovala nadčasově.
Rodina je základ státu
I prvorepublikové oblíbené heslo, kterému se nedá nic vytknout, trochu páchlo. Psal se rok 1924 a Františka byla svědkem toho, že návrh rodinného práva zformulovali opět pouze muži. Tedy ze svého tradičního pohledu pána a vládce, kterého opečovává a bezmezně obdivuje manželka, a oni doma nemusí hnout prstem. Senátorka to k nelibosti mnohých kolegů jen tak nepřešla. Poukázala na to, že už má republika k dispozici vystudované právničky. Jejich nepřizvání se tak jevilo v lepším případě jako pohodlnost, v horším jako schválnost. Bez servítků napadla teze o neomylné „hlavě rodiny“, bez jejichž rad se žena sama ani nevysmrká. „Celý návrh znamená v podstatě toto: Muž, manžel a otec jest vždy moudrý. Nemusí se vůbec s nikým – ani s matkou – poradit o dítěti. Vždy dobře hospodaří s věnem a podobně,“ nechala se slyšet s neskrývanou ironií. „Ale žena? Ta musí vždy být hlídána a držena pod mocí otcovou nebo manželovou. Ta nerozumí svému dítěti, nedovedla by hájit jeho zájmů. Je to kdosi cizí, kdo nesmí být příliš blízko připuštěn ani k vlastnímu dítěti!“
V roce 1935 ji zpovídala redaktorka časopisu Žena a domov. Na otázku, zda veřejně nebo výdělečně činné ženy zvládnou uspokojit členy své rodiny ve všech ohledech, mimo jiné odpověděla: „Hospodářská práce ženina je nejhlubší tůň, kde se potápí síla milionů žen, aby se nikdy víc světu nezjevila. Že není ženských géniů? Ženských tvůrců v umění, vědě a jinde v poměru k počtu žen, které se vůbec mohly věnovat ať vědě, ať umění? Vše je zaviněno nemožností ženy se soustřediti. Na její denní neodbytné a drobné péči hospodyně závisí spokojenost její rodiny, ale i její vlastní. Nic není dáno zadarmo. Ten krb platí ženy svou roztříštěností vnitřní nebo aspoň velkým snížením svých možností soustředění.“
První zatčení
„Jako poctivá demokratka považuji za povinnost napsat vám, že i proti vojenské přesile pravda vítězí.“ Těmito slovy končil otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se zastávala prezidenta Edvarda Beneše a odmítla přijmout jeho dehonestující tvrzení o českém národě. Odvážná pisatelka Františka Pamínková se jako jediná ze všech politiků tehdejšího Československa neskrývala za diplomatické fráze a Hitler na její dopis ze 14. září 1938 nikdy nezapomněl.
O šest měsíců později, 8. března 1939, označil na shromáždění všech nacistických špiček situaci v Praze za „nesnesitelnou“. Oznámil, že 15. března musí německá armáda „Tschechei“ obsadit.
Františka Plamínková v té době legálně pobývala v Dánsku, Švédsku a Norsku. Návrh, aby se do okupovaného Československa raději nevracela, odmítla. „V těžkých chvílích musím být se svým národem,“ argumentovala a to i s vědomím, že jí po návratu do milované vlasti nic dobrého nečeká. Gestapo ji poprvé zatklo 1. září 1939, v den kdy děti nastupují do školy. Tehdy jedné spoluvězenkyni řekla: „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy. Ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byli kdysi na svobodě.“ Vzhledem k jejímu postavení a mezinárodnímu věhlasu ji gestapo po šesti týdnech propustilo. Plamínková si byla dobře vědoma, že ji nacisté sledují a číhají na každou její chybu. Přesto se nevzdala činnosti v Ženské národní radě.
V květnu 1942 přišel atentát na říškého kancléře Reinharda Heydricha. Následovala odveta, série zatýkání a poprav. Jména popravených hlásil pro výstrahu ostatních obyvatel veřejně rozhlas.
Druhé zatčení
„Potkala jsem paní Plamínkovou náhodou v Klimentské čtvrti a běžela jsem k ní jako k majáku,“ vzpomínala po válce předsedkyně Spolku sociálních pracovnic Věra Vostřebalová. Dle jejích slov vypadala ustaraně. „Než se se mnou zastavila,“ bere si opět slovo Vostřebalová, „rozhlédla se, zda není sledována. Tolik měla ohledu. Mluvily jsme o situaci v Čechách pod Heydrichem, bylo úzko, byl už hlad a plno násilností. ,Hlady neumřeme,‘ řekla. ,Máme dost brambor. A to ostatní se musí vydržet.‘ Na rozloučenou mne objala a políbila, což nikdy před tím neudělala. Otřesný dojem toho polibku jsem pocítila, až když jsem se dozvěděla, že brzy na to byla zatčena.“
Je pravděpodobné, že se už v tuto chvíli Plamínková loučila s životem. Proslula nesmírnou pracovitosti, humorem a vždy přátelským tónem, ale také pro ni byla typická určitá rezervovanost a bariéry, za které nikoho nepouštěla. Nikdy nevstupovala do intimní zóny svých přítelkyň. Neobjímala se s nimi, nedotýkala se jich. Teď udělala výjimku.
Poprava
Ve středu 10. června Němci vypálili Lidice. Františka Plamínková opět udělala něco netradičního. Mohla se pohodlně svézt vlakem podél Berounky. Přesto se z Dolních Mokropes vydala pěšky do Dobřichovic za dlouholetou přítelkyní Albínou Honzákovou pěšky. Jako by si chtěla naposledy užít zdejší krásnou krajinu. „Nejsi unavena?“ ptala se Albína. „Ani nevím, že jsem šla,“ odpověděla Františka vesele. „Měla jsem o tebe hroznou úzkost, bála jsem se podívat do novin, nejsi-li mezi zastřelenými,“ hlesla úlevně Albína. „No a vidíš, jsem tu,“ řekla prostě. Během povídání jen tak prohodila, že čeká, jestli pro ni přijde gestapo. „Náhle jí vyrazily rudé skvrny na obličeji, tvář ztvrdla odhodláním do hrozivé podoby, jakou jsem u ní před tím nikdy neviděla. Ale jen na chvíli. Pak jsme si prohlížely růže,“ vzpomínala Honzáková na jejich poslední setkání.
Hned druhý den, 11. června se v pět hodin odpoledne u branky plotu před domem Plamínkové objevilo gestapo. Odvezlo ji do Prahy a v osm večer už seděla v cele na Pankráci. Byla tam také otřesená mladá žena. Vyděšeně vzdychala, že už se se svojí rodinou asi nikdy nesejde. Plamínková ji uklidňovala. „Ty ano, ale já už ne. Uvidíš, že mě popraví. Až tě propustí, vyhledej mé spolupracovnice a vyřiď jim, aby pracovaly na společném díle dále, že lituji, že už nedodělám to, co jsem si předsevzala udělat.“ Aspoň takto to líčila její spoluvězenkyně, Zdenka Nedvědová-Nejedlá (dcera pozdějšího ministra a akademika Zdeňka Nejedlého). Plamínková dle jejích slov nelitovala sebe, ale toho, že se nedočká toho, až Němci odtáhnou, a že nebude u obnovy republiky po válce.
V cele strávily společně tři dny. Pak pro ni přišla dozorkyně, aby se ihned sbalila a připravila na transport. „Vidíš, jak pospíchají, aby to se mnou skoncovali. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a bez soudu!“ objala Zdenku.
V nevlídných podmínkách terezínské Malé pevnosti čekala Františka Plamínková čtrnáct dní. Spolu s ní tam byly i některé její přítelkyně z Ženské národní rady. Mimo jiné i Milada Horáková. „A tak v těchto chvílích, kdy jsme každou minutu a vteřinu oceňovaly jako nesmírné dary a štěstí osudu, vyslovovala paní Plamínková hluboké pravdy,“ vzpomínala na ni v roce 1946. „Pravdy, které utvářela její vznešená duše a její moudrá mysl ze zjevů a událostí, které se jí náhle staly jasnějšími, než kdy předtím. Pravdy, které v té chvíli všeobecné vichřice, vyvracející z kořenů celý svět, viděla ona klidně, neosobně, odpoutána od velkých malicherností…“
Pro Františku Plamínkovou si 28. června 1942 osobně přijel velitel pankrácké věznice. Spoluvězeňkyně už věděly, co bude následovat. Tento důstojník SS se zde zjevoval pouze tehdy, když si šel pro někoho odsouzeného k popravě. Za Plamínkovou se přimlouval prezident Emil Hácha, ale vdova po Heydrichovi žádala nekompromisně smrt. V podvečer 30. června 1942 byla Františka Plamínková zastřelena v kobyliském lesíku.
Co dokázala v politice
Během 45 let působení v politice za sebou nechala Františka Plamínková obrovskou stopu nejen v legislativě, ale i v sociální sféře. Nejen ve prospěch žen, ale i dalších oslabených členů společnosti.
Ochrana nájemníků
Za první republiky bydleli ve městech ve vlastním jen ti nejsolventnější. Plamínková se jako senátorka přimlouvala za ochranu nájemníků. Na ulici končily nejčastěji vdovy s dětmi, manželky násilníků neschopné dále snášet jejich tyranii, sirotci, přestárlí a nemocní.
Zlepšení podmínek porodu
Vysvětlovala, proč je to nutné, a usilovala, ač sama bezdětná, za lepší životní a pracovní podmínky porodních asistentek, aby se mohly dovzdělávat a lékaři, tedy převážně muži, je respektovali jako k ženám citlivé průvodkyně porodem.
Boj se zdražováním potravin
Hlasovala proti agrárním clům, kvůli kterým se zdražovaly potraviny. Vedlejším efektem tohoto jednání bylo zvýšení podvýživy u dětí z nejchudších vrstev nebo jen s jedním rodičem.
Podpora „fabriček“, které nikoho nezajímaly
Z titulu svých funkcí v mezinárodních organizacích se zajímala o ochranné zákonodárství dělnic a jejich pojištění. O poměry v ženských věznicích (kde docházelo ke znásilňování) a sirotčincích, kde byly děti týrány.
Zastání se nevidomých a žen a dětí z okraje společnosti
V sociální komisi Společnosti národů v Ženevě v únoru 1932, kde reprezentovala Československo, rozebírala problémy nevidomých, soudů pro nezletilé, ochrany nemanželských dětí, zjišťování otcovství, obchodu se ženami a dětmi. Kuplíři a kuplířky se často zaměřovali na naivní venkovské dívky, přicházející do měst za prací.
Pomoc ženám během hospodářské krize třicátých let
Při prvních známkách nástupu hospodářské krize v Ženské národní radě založila Fond pro nezaměstnanou ženskou inteligenci, protože věděla, že první, koho se zaměstnavatelé začnou zbavovat, jsou právě ony. Rozjela akci na sběr šatstva a nabádala ženy, aby v těžké hospodářské situaci odložily soupeření a navzájem si pomáhaly.
Očitá svědectví ze zašlých časů
Očima nadšené členky Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen
Maria Tumlířová, první zemědělská inženýrka a první doktorka technických věd (1889- 1973): „Odcházejíc ze schůze, říkala jsem si, že si paní řečnice velmi dobře volila svůj pseudonym, Plamínková, neboť byla celým svým zjevem a vystoupením nejen plamínek, ale plamen, plný strhující síly. Již bohaté zlaté vlasy, tvořící nezapomenutelný rámec pravidelné energické tváři, byly jak v denním světle, tak i ke konci odpolední přednášky při umělém světle, plny zářivých jisker a ještě zápalněji šlehaly jiskry z nadšení oka a přesvědčivosti slov. Dlouho jsem nechtěla věřit, že jméno Plamínková není jen dobře voleným pseudonymem.“
Očima muže na její roli moderní feministky
František Žilka, evangelický teolog a pedagog (1871 – 1944): „Když jsme na menším venkovském městě pořádali v místním sdružení pokrokové, realistické strany přednášku o ženské otázce, pozvali jsme si tedy Plamínkovou. Přijela a překvapila všecky. Učitelka a průkopnice ženské otázky – a neměla na sobě nic typicky a karikaturně feministického; ani tvář fanatického zaujatce, ani výraz pedantické kantorky, ani přirozený nebo naučený okázalý nevkus v oděvu, ani hranaté vystupování, ani suchý, dogmatický způsob přednášení – zkrátka nic z tradiční a legendární ,modré punčochy.‘ Pěkný, mladistvý zjev, vkusný ústroj, plynnost řeči, pohotovost v debatě, vyrovnanost v názorech – to obklopovalo řečnici jímavým půvabem.“
Očima dcery prezidenta T. G. Masaryka
Alice Masaryková, veřejná činitelka, zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže (1879- 1966): „Krásná byla na pohled. Tvář pravidelná, životná, v záplavě hnědých vlasů, oko zářící. Rozumná, praktická, dobrého srdce. Zanechala po sobě dílo jedinečné. Česká a slovenská žena byly svobodny a rovny ve všem svým mužům, bratřím, synům. Ale že dovedla vykonat tak mnoho, plynulo z její zbožné víry v lidskou důstojnost ženy. Vídala jsem ji občas. Rodiče ji měli rádi, byla u nás vítaná. S ní vždycky jako by proud čerstvého vzduchu osvěžil myšlenky a city naše.“
Co znamená v jejím jméně druhé F?
Na počátku dvacátých let 20. století si senátorka začala připojovat za křestní jméno písmenko F. Tedy Františka F. Plamínková. Tento tvar je i na pamětní desce na Staroměstském náměstí. Eva Uhrová, která zkoumala život této političky, se snažila vyvrátit některé „fámy“, které dodnes žijí svým životem.
Verze 1: F jako Feyrer
Snoubenec Františky Plamínkové se jmenoval Vilém Feyrer. Po šestnácti letech známosti si Františka musela vybrat, jak žádal zákon: buď profese učitelky, anebo láska a rodina. Upřednostnila práci, evidentně ale s bolavým srdcem. Fotografii Viléma Feyrera nosila u sebe pečlivě uloženou až do své smrti.
Verze 2: F jako Francie
Františka Plamínková patřila k velkým frankofilům, jako velká část vzdělaných lidí v době první republiky. Kvůli této lásce získala mezi přítelkyněmi z mládí přezdívku Francie. Oslovovaly ji tak kolegyně ve škole či ve spolcích.
Verze 3: F jako Ferdinanda
Teorie, že druhé F znamená jméno Ferdinanda, které dostává dítě při křtu po své kmotře, začala kolovat až v 90. letech minulého století. Objevuje se v současné historické literatuře i v různých teoretických pracích studentek, které ji opisují bez ověřování. Protože nikde nejsou k dispozici fotografie křestního listu nebo záznamy v matrice, jde s největší pravděpodobností o výmysl. Světlo do problému nevnesly totiž ani vězeňské zápisy o Plamínkové z druhé světové války. Němci byli puntičkáři. Pokud by něco našli, zaznamenali by Ferdinandu do kartotéky. Historička Eva Uhrová otevřela na webu Národního archivu digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství z let 1850-1914. Všechny členy Františčiny rodiny zde našla, o Ferdinandě ale nikde nebyla ani zmínka.
Zdroje:
Zapomenutá Františka Plamínková (film ČT 2019, režie Zuzana Zemanová)
Eva Uhrová: Radostná i hořká Františka Plamínková (2014)
Pavel Kosatík: Česká inteligence (2011)
Milan Hanzl: Publicistická činnost Františky F. Plamínkové (diplomová práce 2015, Univerzita Hradec Králové)
Eva Uhrová: Česká politička známá v celém civilizovaném světě (Lidové noviny, 2002)
