Zahide Senterzi je ředitelka české pobočky Greenpeace. Mluvily jsme spolu o její životní cestě, hodnotách i o tom, jak vypadá život ekologické organizace, která už půl století dýchá pro planetu a lepší svět. Realita možná leckoho překvapí.
Kde se ve vás vzala touha zlepšovat svět?
Vyrůstala jsem v Česku a v Turecku. V Česku jsem byla ta z Turecka a pociťovala, že jsem menšina. Zároveň jsem ale byla konfrontovaná s tím, jak zacházíme s menšinami v Turecku. To mě na střední škole dovedlo ke studiu kurdské otázky a na univerzitě ke spolupráci s Tureckou nadací pro lidská práva, která poskytovala mimo jiné lékařskou pomoc obětem mučení. Když jsem se poprvé osobně setkala s člověkem, který to zažil, a na vlastní oči viděla, jaké to na něm zanechalo psychické následky, cítila jsem se zodpovědná za to, co se stalo. Byla jsem součástí společnosti, která to dopustila. To byl moment, kdy jsem se rozhodla, že všechno, co v životě budu dělat, musí mít přidanou hodnotu, a i když některé věci nezměním, nechci se nikdy stydět za to, čím přispívám společnosti a planetě. Vydala jsem se proto na cestu lidských práv v neziskovém sektoru a odtud do politiky a diplomacie, v tureckém parlamentu jsem se věnovala ženským právům a ochraně dětí.
Jak jste se odtud dostala ke Greenpeace?
Nejdřív jsem musela vyhořet a dopřát si několik let v oblasti, která nebyla tak emočně a psychicky vyčerpávající – v soukromém sektoru. Právě v době mého působení v korporaci jsem začala procházet velkými změnami ve způsobu života a ve vztahu k planetě. Od antropocentrismu jsem se posunula ke komplexnějšímu, holistickému pohledu na svět. Takže když jsem měla zpět svoji sílu a rovnováhu a přišel čas se vrátit do nezisku, dávalo obrovský smysl spojit můj proces právě s Greenpeace.
Co pro vás dnes Greenpeace znamenají?
Úžasnou komunitu plnou profesionálů, vědců, dobrovolníků a dárců, lidí se srdcem na správném místě. Nepřestává mě fascinovat, jak si dokážeme udržovat naději v budoucnost a bez přestávky pracovat na tom, aby to pro budoucí generace dopadlo co nejlépe. Jde o velmi profesionální organizaci. Až mě na začátku překvapilo, jak moc je její způsob práce vzdálený od obrazu, který mezi lidmi má.
Je leadership v této organizaci něčím specifický?
Greenpeace Česká republika funguje na principech tealového modelu, to znamená, že u nás neexistuje hierarchická struktura ani řízení lidí. Tento model je postavený na samostatnosti, svobodě, vzájemné spolupráci, obrovské důvěře, otevřenosti a sdílené odpovědnosti. Moje role je tak především o hlídání celkové integrity, strategie a směru, a o vytváření prostoru pro všechny, aby se mohli sami rozhodovat a byli za svá rozhodnutí a výsledky práce zodpovědní. Znamená to velkou výzvu pro mě i pro ostatní, je ale úžasné sledovat, jak lidi v takovém prostředí dokážou růst a kvést, jak se v něm probouzejí přirození týmoví leadeři bez ohledu na věk nebo zkušenosti. Uvědomuju si zároveň křehkost, která je toho součástí – zatímco v soukromých firmách jsou lidi většinou motivováni penězi, v Greenpeace jsou jejich motivací vášeň, láska ke všemu živému, chuť zachránit svět, nejlépe hned druhý den. S touto podstatou si obzvlášť v naší struktuře hůře hlídají objem práce a hranice, hrozí větší riziko, že je to pohltí. Moje úloha tak není chtít po členech našeho týmu vyšší výkon, ale naopak je spíš brzdit a připomínat jim, že nesmí zapomínat sami na sebe.
Greenpeace vnímají někteří lidé jako extremisty, kteří se někam přivazují, realita je přitom hodně odlišná. Čím to podle vás je?
Jsme organizace, která se mimo jiné snaží kreativním způsobem a nenásilnou přímou akcí konfrontovat korporace a vlády s určitými tématy, jež je potřeba řešit. Chceme, aby se nad nimi zamyslely, začaly vnímat jejich důležitost, změnily své strategie, učinily rozhodnutí prospěšná pro životní prostředí, pro životy nás všech. Tyto aktivity jsou prostředkem, jak naše témata zviditelnit, jsou mediálně atraktivní. A to je důvod, proč nás má někdo za extremisty. Skutečnost je ovšem taková, že za Greenpeace je práce spousty vědců z celého světa, provádíme výzkumy, na nichž stavíme kampaně, taky vytváříme a vedeme celou řadu vzdělávacích projektů, poskytujeme advokační činnost, jsme zkrátka jeden z dílků celého hnutí.
Jak v Greenpeace vybíráte témata, kterým se věnujete?
Prioritou jsou největší problémy, které ohrožují existenci lidstva či planety – změna klimatu, úbytek biodiverzity, kácení lesů a devastace oceánů. Rozhodujícím faktorem je věda, ta určuje, co je důležité. Mezinárodní problémy mají své lokální důvody a na těch pracujeme v konkrétním místě. Ty nejaktuálnější jsou odlesňování původních bukových lesů v Krušných horách, odčerpávání vody z českého území pro provoz dolu Turow, financování uhelného průmyslu, spravedlivý odklon od uhlí a mnoho dalších. To, že většina našich kampaní a jejich úspěchů je výsledkem spolupráce s dobrovolníky, místními komunitami, které se za tu otázku postaví, a s dalšími organizacemi, mi dává naději – že jsme společnost schopná spolupracovat na tématech, kterým věříme a který nám dávají smysl.
Musí být člověk, který pro takovou společnost pracuje, odvážný?
Rozhodně. Pro mě osobně znamená odvaha upřímnost. Sama k sobě i navenek. Schopnost postavit se za své hodnoty a žít v souladu s nimi. V Greenpeace máme set hodnot, mezi něž odvaha patří. Definujeme ji jako sdělování pravdy, která může být nepříjemná, vyžaduje konfrontaci a osobní odvahu každého z nás i jako celku. Jsme ochotni a připraveni čelit silnějším protivníkům, podstoupit fyzická, sociální i právní rizika. Nebojíme se chyb a nehrajeme na jistotu. Využíváme k tomu různé prostředky, a to od soudních sporů, k přinášení svědectví, občanské neposlušnosti až k nenásilné přímé akci.
Co byste doporučila lidem, kteří chtějí něco dělat pro ochranu životního prostředí a moc nevědí, jak na to?
Můžou být sami občansky aktivní – letos je navíc výjimečná příležitost, protože jsou volby – a můžou být odpovědní spotřebitelé. Změna vlastních zvyků a návyků v každodenním životě dává obrovský smysl. Víme, že to nestačí, ale někde se začít musí. Změna samotná začíná od nás. Musíme se naučit koexistovat s přírodou a vážit si života jako takového víc než osobního růstu a růstu ekonomiky. Všichni v Greenpeace si ale dobře uvědomujeme, že každý má svoji cestu a své aktuální možnosti. Sami rozhodně nejsme žádní hippies s nulovou uhlíkovou stopou, to ostatně ani není v současné situaci reálné. To, na čem záleží, je opravdová snaha pracovat na sobě a vzájemný respekt.
Greenpeace letos slaví 50. výročí. Z čeho máte největší radost?
Je to velký úspěch hrstky odhodlaných aktivistů a aktivistek, kteří se v roce 1971 snažili zabránit jadernému testování u ostrova Amchitka, na západním pobřeží Aljašky. Tato hrstka lidí inspirovala spoustu dalších, vznikla mezinárodní organizace s mnoha tisíci zaměstnanci v pětapadesáti zemích. Všichni jsme propojení a všichni máme jediný cíl – zdravější přírodu a lepší zítřky pro příští generace. Za ta léta jsme dokázali odvrátit či odkrýt mnoho ekologických katastrof, přesvědčit mnoho korporací a vlád ke změně k lepšímu. Dokázali jsme inspirovat a mobilizovat ohromné množství lidí, kteří se snaží různými způsoby životnímu prostředí pomáhat se stejným zápalem jako my. Věřím tedy, že máme důvod k oslavám, které nám dodají energii do dalších let. Zatím totiž zdaleka nemáme vyhráno.
