Moderátorka a aktivistka Lejla Abbasová má kořeny v Súdánu, ale zamilovala se do Keni, kde už přes dvacet let působí se svým nadačním fondem Asante Kenya. V prosinci se jako reportérka zúčastnila závodu East African Safari Rally, což spojila s pomocí masajským ženám. Lejla Keňu poprvé navštívila ve 14 letech a první, co si po výstupu z letadla uvědomila, byla vůně. „Ta země prostě voní jinak a přiznám se, že i teď mě to pokaždé překvapí,“ vyprávěla nám. „Bylo to moje první setkání s černou Afrikou a tehdy jsem si uvědomila, jak moc do toho prostředí patřím. Slíbila jsem si, že se sem jednou vrátím.“
Podruhé jsem se tam vydala jako koordinátorka programu Adopce na dálku. Vnitřně jsem sbírala odvahu založit si vlastní nadační fond a věnovat se v Keni projektům, které mi budou blízké, ať už z oblasti školství, nebo třeba zemědělství.
Odvaha přišla, až když jsem dostala nabídku moderovat show Big Brother. Řekla jsem si, že potenciální sláva může být odrazovým můstkem k založení Asante Kenya. A to se stalo.
V polovině prosince jsem skončila natáčení, v lednu už jsem letěla do Keni vybírat projekty pro svůj nadační fond a od podzimu jsem s nimi začala aktivně spolupracovat. Chtěla jsem pomáhat místním institucím s financováním nebo zprostředkovat základní manažerské principy vedení projektů.
Bílá mentalita
Neměla jsem snadnou pozici. Představa, že k nim mám blíž, protože jsem tmavá, byla úplně mylná, na což jsem velmi záhy přišla. Vyrůstala jsem v bílém světě, měla jsem bílou mentalitu, neměla jsem zkušenosti s žádnou rozvojovou zemí. Bylo mi 26, nebyla jsem vdaná, neměla jsem kluka, kouřila jsem, nebyla jsem věřící… Moje sociální nastavení bylo pro místní nečitelné. To, že jsem nevěřící, už bych dnes nehlásala do světa tolik na první dobrou, což jsem dělávala dřív. Byl to zbytečný otřes v jejich důvěře vůči mně.
Posledních deset let působím u Masajů, kde zažívám „rozvojový sen“, a spolupráce s nimi je pro mě opravdu za odměnu. V masajské oblasti Olorte kooperuju s neziskovou organizací RedTribe, kterou založil bílý pár Hennie a Becca. Jejich přístup je naprosto úchvatný. Není to nějaká nekontrolovaná humanitární činnost, která by překračovala mentální, finanční nebo faktické kapacity komunity, což se jinde bohužel často děje. Projekty dávali dohromady s tamější komunitou tak, aby odpovídaly jejím potřebám. Díky tomu jsou trvalé, stabilní a funkční.
V rámci RedTribe založili školu Masaai Academy a z ní začaly organicky růst další projekty na základě dalších potřeb komunity. Tak vznikl například šperkařský projekt nejen pro mámy dětí z Masaai Academy, který je natolik úspěšný, že se z výdělků platí část učitelů i další aktivity organizace.
Čistá voda
Další výbušné téma bylo zdraví. Když vám polovina dětí nechodí do školy, protože je nemocná, musíte to začít řešit. Ukázalo se, že děti jsou nemocné především kvůli špinavé vodě. Jeden z dobrovolníků vymyslel, jak z protějšího kopce přivést krystalicky čistou vodu. Komunita se dala dohromady, chlapi kopali tratě pro trubky, ženy vařily, děti fungovaly jako spojka a po relativně krátké době jsme mohli v jedné z nejzalidněnějších částí otevřít kohoutek, ze kterého tekla úplně čistá voda. Teď je tam těch kohoutků asi dvanáct a projekt už spádově pokrývá čtyři nebo pět tisíc lidí.
Velmi úspěšným a potřebným projektem je také klinika, kde dlouho ordinovala pouze naše zdravotní světice Florence, původně porodní bába, která se vypracovala tak, že zvládne ošetřit různé zákroky i vytrhnout zub. Teď už jí tam pomáhá lékař John. Jak se klinika dostávala do povědomí lidí, začaly za Florence chodit také holky s rozjetými rizikovými porody, které nemohly odrodit v tradičních chýších.
Rizikové porody kvůli obřízce
Protože místní ženy mají kvůli ženské obřízce velmi těžké, komplikované porody, rozhodli jsme se, že to je další oblast, v níž je potřeba pomoct. Nejbližší spádová porodnice je totiž přes hodinu cesty v příšerných podmínkách na motorce, protože auto je drahé nebo nepoužitelné kvůli stavu cest zvlášť po období dešťů.
Celý život žen je ovlivněný rituálem obřízky. Masajové z valné části provádějí faraonskou obřízku, což je ten nejbrutálnější způsob. Ženám jsou odříznuty veškeré vnější pohlavní znaky, tedy velké a malé stydké pysky a klitoris, a pak se jim v tříslech nařezává kůže, která se přehrne přes ránu a zašije se. Dole se nechá jen malá dírka na odtok moči a menstruační krve. Ženy kvůli tomu mají často infekce a srůsty, protože jsou při každém styku natrhávány, a celoživotně vykazují syndrom posttraumatického šoku.
Z toho důvodu se snaží porodit dítě pokud možno co nejmenší. Kolem sedmého měsíce omezují vodu a přísun jídla, aby porodily co nejdřív. Role ženy je starat se komplet o rodinu, o dům, nosit vodu a dříví a bývají velmi vyčerpané. Nerodí přirozeně vertikálním způsobem, jak bychom asi čekali, ale horizontálně. Tradiční porodní báby jim často doslova skáčou na břicho, proto dochází k natrhávání. Navíc kvůli nekvalitní stravě ženy ztrácejí mléko, děti brzo odstavují, a aby děti byly tlusté, někdy kolem čtvrtého měsíce už je krmí kravským lojem a podobnými nesmysly, což je zátež na játra a na ledviny.
Naším cílem bylo představit jim možnosti, jak se připravit na komplikovaný porod a usnadnit si ho. Chtěly jsme je motivovat, aby nezapomínaly samy na sebe přísunem živin a ulehčily si péči o dítě tím, že nepřestanou kojit. Tím také oddalují nemoci dětí, které vyrůstají v nehygienických podmínkách. Jejich chýše mají velmi malá okna, uvnitř se vaří na dřevě a Masajové mívají z kouře respirační choroby a záněty očí. V chýších žijí i se svým dobytkem a infekce a paraziti jsou tam na denním pořádku.
Překonávat pověry
Vybudovali jsme tedy porodní křídlo kliniky RedTribe, ale už jsme neměli finance na vybavení. Díky štědré pomoci všech přispěvatelů ve sbírce Porodní rallye a Lilii, která se rozhodla cílovou částku navýšit o třetinu, se ho podařilo vybavit. Lilie přivezla instrumenty k porodu, které jsme nakoupili ze sbírky nebo jsme je dostali od center porodní asistence na Bulovce a v Litoměřicích. Linet nám věnoval moderní gynekologické lůžko Gracie, máme tam taky nafukovací míče, závěs usnadňující vertikální porod a našeho truhláře jsme nechali vyrobit porodní stoličku.
Díky prostředkům ze sbírky na místo dorazila i porodní asistentka Veronika Štěchovská, která společně s Lilií vedla workshop pro tradiční porodní báby i místní ženy. Přiznám se, že jsem z toho měla trochu obavy. Komunita sice bělochům důvěřuje, ale porody jsou tak citlivé téma, že jsem se bála, jestli vůbec někdo dorazí. Ale dorazily a velmi dobře reagovaly.
Komunita díky dlouhodobé práci Hennieho a Becky postupně mění i pohled na ženskou obřízku a některé ženy už se rozhodly, že své dcery nenechají obřezat. Jsou vděčné, že mají vůbec možnost přemýšlet nad tím, že obřízka nebyla vůči nim správná a existuje i jiná zkušenost. Když jako cizinec někam přijedete, něco někomu direktivně zakážete a ještě mu řeknete, že je de facto hloupý, každý se postaví na zadní, ať je to Masaj, nebo běloch. Ale už jen to, že tam Becca s Henniem žili, je způsob, jak nenásilnou formou měnit smýšlení místních. Becca není obřezaná, přitom má tři děti, neměla zkyslé mléko, nenarodilo se jí hydrocefalické dítě, s partnerem, který nepřišel o erekci, dál sexuálně žije a na její rodinu nepřišla kletba. Příkladem dobré praxe je možné vyvrátit pověry, kterými místní žijí.
Reportérkou na East African Classic Safari Rally
Olga Lounová a Lilia Khousnoutdinova se zúčastnily rally jako jediná ženská posádka. Rozhodly se svoji jízdu propojit s osvětou a pomocí, týkající se porodů a zdravotní péče o ženy. Spojily jsme síly a prostřednictvím sbírky je do poloviny února možné přispět na vybavení a provoz kliniky RedTribe.
Nejdřív mě kontaktovala Olga s otázkou, jestli si myslím, že je dobrý nápad, aby se do Keni vydala se svou tehdy roční dcerou. Říkala jsem jí, že Keňa je v tomto ohledu nejbezpečnější zemí Afriky. A protože jsem kdysi jezdila rally jako navigátor, hned jsem jí také říkala, že kdyby tam potřebovala nějakou podržtašku, jsem tu pro ni. O tři týdny později se ozval Vojta Štajf, spolumajitel stáje, pod kterou Olga s Lilií jely, s tím, že hledají reportéra. Zaplesala jsem, ale řekla jsem, že bohužel nemůžu. Odjet na tři týdny před Vánocemi a nechat tady svého partnera se čtyřmi dětmi podle mě nepřicházelo v úvahu. Partner mě ale podpořil, za což mu nesmírně děkuju.
V místě to fungovalo úplně jinak, než si kdokoli z nás představoval. Bylo nás hodně – média, mechanici, piloti, rodina Olgy – a logistika skupin byla náročná. Postovala jsem z akce instastories a potřebovala jsem bezprostřední reakce, to znamenalo být vždy včas v místě, kde Olga s Lili dojíždějí. Vstávalo se hodně brzo, dojíždělo se pozdě večer, do toho bylo období dešťů, které komplikovalo cesty pro závodníky i pro nás. Vrátila jsem se domů po těch třech týdnech úplně vyřízená. Přídomek „nejtěžší rally světa pro klasická auta“ je na místě. Ale celkově to byl neuvěřitelný zážitek a strašně jsem to holkám záviděla v tom nejlepším slova smyslu. Někdy bych si to taky chtěla prožít. Dostat se tam, kam se dostaly ony a Vojta Štajf s Honzou Bejvlem, se jen tak někomu nepoštěstí.
