Se mi ty holky smály od začátku. Koupaly se ve výpusti rybníka a já tam přišel chytat, poprvé v životě, s vypůjčeným prutem.
Prej: „Tady se nechytá.“ Mám jít na rybník. Ale já šel sem dolů, k výpusti, nahoře hrozila bouřka. O rybolovu jsem nevěděl nic.
Říkaly mi: „Ryby se bojej blesků, musíš na rybník, ale stejně budou u dna, se bojej, ne?“ I já se bál, stejně jako ryby, a tak jsem zůstal pěkně pod hrází. Opatrně jsem nažmoulal housku na háček a spustil ji do vody. Pět vteřin, a záběr. Vytáhl jsem kapra, nuda, povídám, chtěl jsem štiku, ale stejně na to koukaly jak z jara. S odporem jsem kapra sundal z háčku, připravil druhou housku, a jen ji ponořil, už se to opakovalo.
Pak ještě desetkrát. Nejmíň. Samí kapři za blížící se bouřky. Pěkně pod hrází, v bezpečí výpustě, guerilla fishing. Lístek jsem neměl, ale to jsem neřešil, nedělal by to ani porybný asi, vždyť jsem tahal jednoho za druhým a ukládal do kýble. Pak začalo lejt a já je odnesl do chatové osady.
Velké haló, byl jsem za hrdinu. Akorát že očistit a vyvrhnout ty macky jsem nedokázal. Udělali to ostatní. Druhý den mě tam poslali znova. Ani ťuk. Už nikdy. Z toho mi vychází, že kapři mají před bouřkou ukrutný hlad a nechají se krmit od začátečníků.
