„Co záleží na strachu z odmítnutí, na odkládání nějakého činu na jindy, když nejdůležitější ze všeho je žít naplno a s radostí? Teď jsem zavřený v rakvi a je příliš pozdě vrátit se zpátky a prokazovat odvahu, kterou jsem neměl.“
Ve třinácti jsem ještě neznala knihy Paula Coelha, ze kterých je citát uvádějící článek, zato jsem děsně milovala spolužáka z 8. A. Měl blond vlasy, báječně kreslil, hodlal se stát architektem a tvářil se, že neexistuju. Tento detail jsem se sebevědomím mládí považovala za panickou plachost a rozhodla se na něj jít ztečí plavmo. Hormon mi velel, že strach je jen pocit, kdežto odvaha je rozhodnutí, a tak jsem přešla rovnou k činu. Mohla jsem samozřejmě vzít do ruky pero a napsat mu dopis jako Taťána Oněginovi (mimochodem, ta holka měla fakt kuráž!), ale rozhodla jsem se být ještě odvážnější. A vzhledem ke svému věku naivně rafinovaná. Poslala jsem mu ručně psanou sbírku svých textů s tím, zda by mi do nich nenakreslil pár úžasných obrázků.
Násobné využití kosočtverce ve 3D
Měsíc se nic nedělo, jen mě mládenec na chodbách při povinné přestávkové procházce míjel s mírným ruměncem ve tváři. Žádná z mých naivních povídek neměla ani náznakem košilatý obsah, takže jsem to brala jako příjemný příslib, že plachý zajíc na moji genialitu zabral a pilně na obrázcích pracuje. Ha.
Pak mi jeho kamarádi přinesli můj spisek zpátky. Jestli tam doteď nebyl ani náznak čehokoliv neslušného, pak v nové verzi, na které evidentně pracoval celý pánský klub základní školy Kladno – Sítná, převážila lidová slovesnost zcela jasně. Stránky byly kompletně zaplněny pouličními veršovánkami o tom, co visí na Engrtě na špagátě, vše doplněno kresbami z pravěké jeskynní tvořivosti. Jen na straně šest někdo narýsoval geometrickou úlohu na téma „násobné využití kosočtverce ve 3D“, což byla rozhodně práce hodná architekta.
A můj blonďatý idol dál proplouval chodbami vzdělávacího ústavu s výrazem plachého zajíce až do konce školní docházky, aniž bychom si na toto téma řekli jediné slovo.
Koupel ve vlastní trapnosti
Kdybych tehdy byla opravdu odvážná a napřímo ho někde na chodbě pozvala na rande, mohla jsem si podobný zážitek ušetřit? Nebo by to dopadlo stejně, jen bez zničení prvního svazku mých povídek? A kdyby on byl odvážný, mohl mi rovnou říct „ne“ a ušetřit mě potupy před celým ročníkem, který upřeně sledoval, jak upraveným svazečkem lačně listuji a postupně mi u toho tuhne výraz? Těžko říct, ale o odvaze ve vztazích jsme se do budoucna poučili oba.
Bylo by snadné prohlásit, že doba se změnila a v neosobním prostoru sociálních sítí má člověk daleko menší šanci, že ho někdo vykoupe v jeho vlastní trapnosti. Ano, můžete napsat zprávu, na kterou váš idol nemusí reagovat. Ticho je taky odpověď. Nebo si s vámi může pohrát, a pak print screen plný vašich nejapných vyznání poslat všem svým kamarádům a ještě ho před hodinou češtiny promítnout na tabuli a vyzvat přítomné k opravě hrubek a stylistiky. V lásce prostě člověk riskuje debakl v přímém přenosu v každém věku i období. Nicméně pořád to beru jako dobrou investici vzhledem k tomu, že odvážného smělce nemusí čekat jen studená sprcha, ale třeba taky rande a nějaká pusa k tomu.
Vyšší dívčí
Tento text měl být o odvaze pozvat někoho na rande, ale v rámci pěstování mezilidských vztahů je třeba zmínit i vyšší stupně kuráže. V průběhu dospělých zkušeností jsem totiž zjistila, že rozhodnutí vyznat někomu city je vlastně jenom čajíček pro puberťáky. Ještě nic nezačalo, nevíte, zda a o co přicházíte, a případné chvilkové pošramocení ega se na rozdíl od srdce rozbitého na kousky velice rychle spraví. Ale našli jste v sobě někdy odvahu nechat odejít někoho, koho milujete, ale víte, že tohle dál fungovat nebude? Dokážete si představit, že ještě v zajetí největší zamilovanosti hrdinně opustíte muže, na kterého prasklo, že má rodinu, od níž nechce odejít? A nemyslím tím bouchnutí dveřmi po dvou letech plných trápení, nebo po pěti letech, kdy už je celkem jasné, že jste byla jen zamilovaná a hloupá, ale hned, jakmile zjistíte pravdu? Přes všechnu bolest jen kvůli tomu, že to považujete za fér řešení?
Nekonečný strach ze ztráty
Buddha říkal, že láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě. Ve skutečnosti se láska vždycky tak trochu třese strachy, a to sama o sebe. Pokud milujete, zákonitě se bojíte ztráty. Nebo toho, že zraníte někoho, kdo miluje vás. Našli jste v sobě někdy odvahu dát někomu druhou šanci i přesto, že vás zklamal? Nebo vyjádřit náklonnost člověku, který je nedostupný, ale vy jste chtěli, aby o vašich citech věděl bez nároku na věci budoucí?
Chce to kuráž, po deseti letech vztahu, který se najednou někam vytratil, vyslovit nahlas slova rozvod, rozchod nebo odluka. A pak prokázat další odvahu, a i přes neshody pro dobro svých blízkých nežít spolu, ale přesto blízko sebe tak, aby ostatní vaším rozhodnutím trpěli co nejméně?
Zbabělí hrdinové
Dospělá odvaha má v lásce hodně podob a upřímně – málokdo je v tomhle frajer, ty na první pohled odvážné nevyjímaje. Poznala jsem v životě několik mužů, kteří ji měli přímo v popisu práce. Riskovali život a zdraví pod palbou, při požárech, za kniplem letadla nebo ve visu za dva namrzlé prsty nad himálajskou propastí. Ani jeden z nich nebyl schopný na férovku říct, že je konec. Že má někoho jiného. Nebo že žádný závazek vlastně nechce, že mu jde jenom o sex.
Odvaha milovat nahlas, nebo naopak nemilovat a přiznat to, odvaha zamilovat se, i když vám někdo před chvílí zlomil srdce, nebo naopak odvaha lásku odmítnout, protože se objevila v situaci, která není fér, to je ctnost vzácná jak borovice kanadská uprostřed pouště.
Ten pokreslený spisek z osmé třídy mám pořád doma v šuplíku. Hned nad ním leží tenoučké album nahých fotek, které pro mě nafotilo sedm spolužáků v prvním ročníku na univerzitě. Nebylo to od nich pozvání na rande, jen báječné vyjádření zájmu. Kluci se nafotili s pivním sudem, který během tvůrčí seance evidentně vypili, s geologickými kladivy i balalajkou, ležérně položenou tak, aby nezakryla nic z dobrého výhledu. Měli obrovskou odvahu říct mi něco hezkého, bez naděje na věci příští, a já si toho narozeninového dárku nikdy nepřestanu cenit. Vždycky, když na něj kouknu, mi dojde, že přes drobné nezdary je fajn mít odvahu se druhému vyjádřit, i když z toho možná bude jen hezká vzpomínka. Díky tomu v sobě ani okolo sebe nemáme jen poušť.
