Jsou otázky, na které se většina lidí bojí zeptat. A pak jsou odpovědi, které se většina lidí bojí vyslovit nahlas. Jednou z nich je ta, že přes romantickou představu o usínání v láskyplném obejmutí bývá nejtajnějším ložnicovým přáním většiny lidí… mít tu ložnici jen pro sebe.
„Láska se neprojevuje touhou po styku, což zahrnuje nekonečné množství žen, ale touhu po sdíleném spánku; to je touha omezená na jednu ženu.“ Milan Kundera, který je autorem tohoto citátu, zřejmě nikdy nesdílel postel s osobou, která scrollovala krátkými videi přes půlnoc a pak si ještě šla mlsnout sušenku do kuchyně, aby se následně přitulila pod deku vybavena ledovýma nohama a tajícími kousky čokolády.
Mívala jsem muže, který chrápal tak, že ho bylo slyšet na protilehlé straně hotelu. O patro níž. Mívala jsem milence, který kradl peřinu takovým způsobem, že mu v několika státech hrozilo okamžité zatčení. Zažila jsem muže, který mě vzrušoval tolik, že jsem vedle něj nemohla pořádně usnout. (Opravdu!) Zažila jsem muže, který se i ve spánku věnoval bojovému umění, takže jsem po dvou nocích a třech přesných zásazích doprostřed čela velela odstěhovat postele od sebe. S neskromnou blažeností jsem si pak užívala samotu pod peřinou dva krát dva metry, usínajíc však i nadále v přesvědčení, že bych si svůj spánkový egoismus měla jít někam léčit. Než jsem opatrnou sondáží ve svém okolí zjistila, že podobné spády má spousta mých známých. A kdo ještě sám nespí, ten o tom každou noc sní, utlačován chrápalem, vrtilem, ledonožcem nebo hráčem noční kopané.
Konec utrpení, ne vztahu
Američané, kteří mají na každý fenomén lidského bytí speciální název i výzkum, tomu říkají sleeping divorce (spánkový rozvod). Dvacet procent z nich přiznává oddělené ložnice (říkají američtí statistici), zbylých osmdesát procent populace pravděpodobně nevlastní dům s dostatečným počtem místností. A protože evropské byty i domy bývají ještě méně prostorově velkorysé, spát v jedné posteli (a pod jednou dekou) se pro nás zdá být samozřejmé. Bohužel, to, že si s partnerem sednete ve výběru filmu na večer a omáčky na těstoviny (a samozřejmě v posteli předtím, než se uložíte ke spánku), ještě neznamená, že se spolu dobře vyspíte. Především ženy jsou na jakákoliv noční vyrušení v podobě hluku nebo hemžení citlivější, ale díky přetrvávajícímu společenskému úzu, který praví, že oddělené spaní znamená konec vztahu, raději dál tiše trpí.
Jenže, jak v roce 1929 krásně formulovala Virginia Woolf, žena pro svoje kvalitní fungování potřebuje mít svůj pokoj (a malý příjem). Spisovatelka to samozřejmě myslela v rovině sociální a pracovní, ale z mého pohledu je pro zachování výkonnosti a práceschopnosti pořádné vyspání se klíčové. Paradoxem při tom je, že zatímco na chrápajícího partnera začneme mlaskat dvě mikrosekundy poté, kdy s koncertováním začne, chrápání psa nebo dětí nám přijde spíš roztomilé. Několik mých známých takto přišlo k vlastní ložnici řkouce, že se obětují, a zůstanou na noc s dětmi nebo starým nemocným psem. Zůstali dvacet let.
Ne že bych vás tímto chtěla navádět k odluce od stolu a lože. Tedy od polštáře a peřiny. Ale i diplomatické možnosti tu jsou. Konec vztahu to většinou neznamenalo, mimochodem. Jen spoustu zajímavých nočních návštěv v pánské ložnici.
Ideální partnerství je prý typické tím, že si ti dva umí dát pokoj. Obrazně i prostorově. Nemusí to přitom rovnou být jako v tom otřepaném vtipu, kdy mají manželé oddělené ložnice, z nichž jedna se nachází v Praze a druhá v Timbuktoo. Moje známá si například nemůže vynachválit oddělené koupelny. Jednak je přesvědčena o tom, že ji v jejím „určitém věku“ nikdo před devátou ranní a jistou mírou kosmetických úprav vidět nemusí. Druhak si je naprosto jistá, že ve svém „určitém věku“ už nemá zapotřebí každé ráno padat do mdlob při výhledu na bažinu, ve kterou její koupelnu dokáže proměnit zbytek rodiny.
Dnešní doba bourá spoustu zásadních tabu stran volnosti, rovnosti, svobody a genderu. Je tedy na čase přiznat všem i obyčejné, ale prozatím opomíjené právo na vlastní pokoj. Ať už se bude jednat o jakoukoliv zašívárnu, trucovnu, samostatnou malinkatou koupelnu s tajnými zásuvkami a podlahou nablýskanou tak, že by se na ní dalo operovat, nebo konečně tu vysněnou oddělenou ložnici, u prosazování práva na vlastní pokoj je třeba přestat se cítit provinile. A protože je dnes čtrnáctého ledna, což znamená, že jsem už nebyla třikrát cvičit, zato jsem z roztržitosti (a nevyspání) vypila několik sklenic vína, budiž tohle mým novoročním předsevzetím, kterého se hodlám opravdu poctivě držet.
