Jarmila Dunděrová sice vystudovala grafiku, ale vždycky měla blízko k módě. V posledních letech získala renomé jako kostýmní návrhářka pro film a televizi. Za kostýmy k historickému dramatu Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka byla nominována na Českého lva. Se stejným týmem pracovala i na seriálu Iveta, sci-fi z období komunismu To se vysvětlí, soudruzi! a také na koprodukční minisérii Dcera národa o Zdeňce Havlíčkové, dceři obrozence Karla Havlíčka Borovského, s Antonií Formanovou v titulní roli.
Naše rodina byla zahlcená „hadrama“. Jsem 70. ročník, v té době oblečení v obchodech nebylo nic moc, ale měla jsem úžasnou mámu, která nám upletla a ušila všechno od košilek, svetrů, kabátů až po boty. Bavilo mě na ni koukat a pomáhat jí. A pak jsem měla dvě babičky, švadleny. Jedna byla akurátní a ta druhá neskutečně nepořádná. Její malinký byt byl plný krabic s látkami a odstřižky a já jsem to tam strašně milovala. Babička Řepková pro mě byla modla, ale na rozdíl od ní jsem velký systematik a mám ráda všechno v pořádku. To platí i u mne doma. Potřebuju mít kolem sebe lad, abych se mohla soustředit na práci.
Jako malá jsem měla ráda pohádky, milovala jsem Libušku Šafránkovou jako Popelku, ta byla přenádherná. Když se mi v nějaké pohádce v televizi nelíbila princezna, ani mě nebavilo se na to dívat. Zároveň pro mě bylo velmi důležité, jak byly postavy oblečené.
Moc ráda jsem kreslila, tatínek byl výtvarník. Když se v neděli odpoledne na Českém rozhlase vysílala pohádka, sedly jsme se ségrou ke stolu, dostaly jsme velké papíry a podle příběhu jsme kreslily. Tenkrát to byly klasické pohádky o princích a princeznách, vymýšlela jsem si, jak vypadají a jaké mají šaty. To všechno byl možná prvopočátek mé budoucí práce.
Cesta k filmu
S kamarádkou jsem měla v 90. letech výtvarný ateliér s ručním sítotiskem, kde se tiskly věci převážně do interiéru, později i móda. Moje kamarádka kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková v té době pracovala v divadle Na zábradlí a domluvila nám malou výstavu ve foyer.
Pár let nato mě Katka oslovila, jestli bych s ní udělala reklamu s Alicí Nellis. Poprvé jsem se ocitla na place jako kostymérka. Vůbec jsem nevěděla, jak to v tomto oboru chodí, ale nebála jsem se toho. Můj muž také pracuje ve filmovém prostředí a později mě seznámil s kostýmní výtvarnicí Janou Haresovou, která hledala asistentku. S Janou jsme si sedly a pracovaly jsme spolu několik let. Hodně mě toho naučila.
Dělala jsem na dobovkách i věcech ze současnosti a baví mě všechno. Seriál Dcera národa pro mě byl obrovská výzva, protože jsem předtím žádnou podobnou zkušenost neměla. Stejně tak to bylo i se seriálem To se vysvětlí, soudruzi! Říkala jsem si, jejda, tuhle dobu nemám moc ráda, co s tím? Ale jakmile se do toho člověk ponoří, je to zábava. Když mě někdo osloví s nabídkou dobovky, v prvopočátku se toho leknu, ale z jediného důvodu: nemám školy na oděvy, vystudovala jsem grafiku. O to pečlivější jsem při rešerších a dávám si pozor, aby prvky použité na kostýmech opravdu odpovídaly dané době. Když se tam objeví něco stylizovaného, je to vždy záměr.
Zahraniční fundusy
Práce na Dceři národa byla úžasná, protože jsem dostala příležitost odjet vybírat kostýmy do zahraničních fundusů. Se dvěma asistentkami jsme vyrazily do Lambert Hoferu ve Vídni a pak do Madridu do fundusů Cornejo a Peris. Byly jsme tam jako v Jiříkově vidění. Každému, kdo v této profesi pracuje, bych to přála vidět.
Peris sídlí na periferii města v několika budovách. V nedohledných halách nad sebou visí čtyři patra štendrů sladěných podle barev a všechno je třeba z jednoho historického období. Každý klient dostane přidělený pokoj se zrcadlovou zdí, kde jsou připravené krejčovské panny a štendry, kam si vozíte vybrané kostýmy a můžete si je tam v klidu přebrat.
Na Barrandově jsme pak měli pronajaté tři obrovské místnosti jako kostymérny, a ty praskaly ve švech. Kdybych nepočítala klobouky, rukavičky, kabelky, šperky a další nejrůznější doplňky, myslím, že kostýmů bylo minimálně pět set.
Trocha stylizace neškodí
Jsem ráda, když oblečení dotváří charakter postavy, a tyhle malinko vybočující detaily mě moc baví. Ve filmu Úsvit nosila Eliška Křenková, představitelka hlavní hrdinky, jako jediná z žen modrou barvu coby symbol emancipace. Osobnost Zdeňky Havlíčkové v Dceři národa jsme podpořili pomocí korzetů. Producentka Maja Hamplová navrhla, aby Zdeňka nosila korzety na šaty – v té době bylo běžné utahovat se do spodního prádla, zároveň se však korzety objevovaly jako součást vnější garderoby. Taky jsme si dovolili ušít jí bundičku se šikmým zapínáním, které jsem začala říkat křivák. Byl to jeden z nápadů, jak co nejlépe dokreslit odlišnost její postavy od ostatních rolí.
Na výrobu šatů pro hlavní hrdinku přizvali producenti návrhářku Zuzanu Kubíčkovou. Seznámila jsem se s ní na filmu Úsvit a opět to byla báječná spolupráce. Zuzka je velká perfekcionalistka jako já, má neuvěřitelný přehled a cit pro látky. I když je to Paní návrhářka, naslouchá mým představám a nevstupuje do toho slovy: „Jarmi, tohle nejde.“
Nikdy nic nevyhodím
Dřív jsem šila na sebe a na své tři děti, ale ta doba už je pryč, není na to ani čas. První věc, kterou jsem si kdy „spíchla“, byla asi sukně. Když jsem byla na střední, máma mi pomohla ušít trenčkot. Byl z prostěradla obarveného na khaki zelenou. Tenkrát se těžko sháněly zahraniční časopisy jako Neue Mode a Burda, a když vyšly, stávala jsem fronty v Jungmannově ulici u prodejny zahraničního tisku. Přesně podle střihu v časopise jsme s mámou vytvořily dokonalý trenčkot, což bylo nesmírně těžké. Vždycky jsem na něj byla pyšná. Mám ho dodnes. I když už je ošklivý, je pro mě prostě nezapomenutelný.
Při práci se soustředím mimo jiné na udržitelnost. Pokud mám něco ušít, nekoukám po drahých látkách, když vím, že už je pak nikdy nepoužiju. Vždycky mám radost, když se kostýmy z jednoho projektu uplatní znovu. Mám to stejně jako babička Řepková, která nikdy nic nevyhodila. Kdybyste věděli, kolik já mám knoflíků, prýmek, stužek…! Když vím, že šaty z nějaké reklamy už nikdy nepoužiju, celé je rozpářu, vytahám z toho nitky a látky schovám.
Mám svůj fundus, kde schraňuju hromadu „hadrů“. Vždycky si totiž říkám: Co když se to ještě bude hodit? Můj asistent se pokaždé směje, když to vidí. Ale našli jsme tam spoustu věcí do nového filmu Petra Kolečka a Vladimíra Skórky Kouzlo derby, který jsem dodělala na začátku léta. Z doby národního obrození u Dcery národa jsem skočila rovnou do světa sparťanských hooligans. Zase to bylo něco, co jsem nikdy netočila. S fotbalem a se Spartou mám společné jen to, že bydlím na Letné. Ale opět to bylo moc zajímavé a hodně jsem se toho při rešerších dozvěděla.
V roce 2025 mě čeká mimo jiné práce s režisérem Janem Švejkarem. Oslovil mě, jestli bych nechtěla obléknout jeho první celovečerní film, který se odehrává v roce 1935. Moc se na to těším. Tentokrát to nebude stylizované, ale zase jsem si u návrhů kostýmů hrála s tím, že nechci, aby to byla obyčejná „zatuchlá“ dobovka.