Life koučka Erika Bach začala psát v době covidu humorně laděné povídky, aby sobě i ostatním zlepšila náladu. Každý měsíc si na našich stránkách budete moct přečíst jednu z jejích pozitivních covídek, jak je nazvala. Tady je další z nich.
Čert v ložnici
V dětství jsem se čerta příšerně bála. Přestože k nám chodili jen přestrojení známí, které jsem skoro vždy poznala, stejně jsem většinou řvala jako tur. Pokaždé, když se jako rodina sejdeme v tomto ročním období, vzpomínáme na mikulášské historky s úsměvem. K úsměvu přispívá i fakt, že se moji rodiče jmenují Josef a Marie. Nicméně ke svaté rodině se rozhodně jejich fungování přirovnat nedá.
Většina tradičních historek je o tom, že táta na Mikuláše nepřišel domů vůbec, nebo přišel na mol a máma ho s žehličkou v ruce vyhazovala z baráku. Nejvíc se to asi vyhrotilo v den, kdy si podnapilej táta, ve snaze zachránil svůj holý život před dalším úderem čímkoliv, co měla máma po ruce, šel sednout v ponožkách do auta zaparkovaného v garáži. Jelikož byl prosinec a mrzlo, sedl si na mokré ponožky a zapnul motor, aby si zatopil. Našli ho až známí, kteří šli zrovna kolem. Když viděli, že se nám kouří z garáže, zazvonili na mámu.
Moje matka, stále ještě rozzuřená, neváhala využít síly okamžiku. Převlečená za anděla vypnula tátovi motor a zazvonila mu u hlavy zvonečkem se slovy: „Josko, vstávej, už seš v nebi.“ Táta se probral v domnění, že už opravdu klepe svatému Petrovi na bránu.
V mé rodině se za Mikuláše převléká můj muž Adam se svojí partou tradičně již 20 let. Naštěstí je jako Mikuláš poněkud spolehlivější, než býval kdysi můj otec. Nejprve tedy poctivě, ještě poměrně střízlivý, obejde se svou družinou celé naše malé městečko a postraší nespočet malých dětí. Až pak vypije pár panáků, přičemž svou túru pravidelně zakončí v hospodě, kde s čerty a andělem ještě v převlečení tuto událost řádně zapíjí. Návraty domů jsou pak již o trochu složitější a o něco málo střízlivější. Psychologové tvrdí, že si ženy podvědomě vybírají za partnery muže podobné jejich otcům. V mém případě mohu tuto skutečnost jen potvrdit.
Neobvyklý budíček
Ani poslední předcovidový rok, kdy se ještě žilo normálně, tomu nebylo jinak.
Je 5. prosince 2019 a nastává čas, kdy se sčítají všechny hříchy do mikulášské knihy. Sedíme v jídelně s mámou, bratrem a dětmi, které již netrpělivě a s nacvičenou básničkou vyhlíží Mikuláše. Hodiny odbíjí devatenáctou hodinu a Mikuláš, ještě zcela střízlivý, vstupuje do dveří se dvěma čerty a andělem. Trochu vyděšené děti si vyslechnou své hříchy a pochvaly, a když pak přijde čas na básničku, můj starší syn završí celé to divadlo veršem, který ho naučil můj bratr: „Máme doma kohouta, ten nám sere do kouta. Já mu říkám ty vole, jdi se vysrat na pole.“ Mikuláš, nevěda, zda chlapečka pochválit, nebo ho raději vzít rovnou do pekla, se nakonec slituje a rozdá nadílku. Děti spokojeně rozbalují dárky a slibují, že se do příštího roku polepší. Pro mě ovšem nastávají ty nejhorší chvíle večera, a to očekávání, s jakou, a zda vůbec, se nám tatínek vrátí domů.
Dvě hodiny po půlnoci slyším kroky po schodech a Mikuláš, opilý jako mužik, uléhá vedle mě. Dbajíc rad mé babičky: „S opilým se, děvenko, nehádej!“ předstírám, že spím. Asi o hodinu později mě probudí zvonek. Vstávám se slovy: „Koho to k nám čerti nesou?“ a jdu otevřít s obavou, aby dotyčný nevzbudil celý barák. Tím myslím mámu a děti, protože Mikuláš si spokojeně chrápe jako dudek. Říkám si, že to bude asi brácha, který šel s mikulášskou družinou na pivo a ještě nedorazil. Rychle a pokud možno potichu se ženu dolů otevřít, přičemž míjím i pokoj matky, který je dole pod schody. Otevřu dveře a za nimi stojí čert, že chce mluvit s Mikulášem. Stále ještě mám na paměti slova své babičky, ať se s opilým nehádám, a jdu nahoru pro muže. „Adame, vstávej! Máš tady návštěvu,“ říkám a jelikož je v totálním kómatu, nesu ho dolů ze schodů skoro na zádech.
Pak nechávám Mikuláše i s čertem, ať si vyřídí, co je třeba, a se slovy: „Moc tu neřvěte, ať nevzbudíte děti!“ si jdu lehnout. Zanedlouho přijde i Adam a usíná. Pokládám situaci za vyřešenou a snažím se znovu zabrat. Když se mi to už skoro začne dařit, slyším zezdola volání. Nejprve mužský hlas a pak ženský. V ženském hlasu poznávám zoufalý tón mé matky, která volá o pomoc. A tak zase mažu dolů po schodech, zjistit, co se děje. Adam se totiž opět spokojeně odebral do kómatu.
V temném obýváku nacházím matku v noční košili a čerta, který se, chudák, totálně dezorientovaný, pokouší vloupat do její ložnice. Matka, k smrti vyděšená, se ho snaží nasměrovat ven, protože takovouto návštěvu ve tři ráno opravdu nečekala. Pomohla jsem čertovi najít východ a matku odvedla zpátky do postele. Poté, co do třetice uléhám s radostí, že jsme nevzbudili děti, mi dochází, že Adam zapomněl čerta na záchodě. Ten pak, po vykonání potřeby, hledal marně východ a skončil u mámy v ložnici.
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
