Life koučka Erika Bach začala psát v době covidu povídky, aby sobě i ostatním zlepšila náladu. Každý měsíc si na našich stránkách můžete přečíst jednu z jejích pozitivních covídek, jak je nazvala.
Kočičí život
„Kluci, pojďte na kočičky,“ říkám dětem jednu březnovou neděli. „Nám se nechce, mami,“ kňourají. Oba mají, jak už to po nedělním obědě bývá, očka přilepená k monitorům. „Pojďte kluci, alespoň se projdeme,“ snažím se je namotivovat.
Nakonec se zadařilo. Pomalu se oblékáme a najednou mladší Matouš začne natahovat. „Co je, Maty?“ ptám se vystrašeně. „Mami, ale já ty kočičky nechci trhat,“ vzlyká stále víc a víc. „Pročpak?“ ptám se udiveně. „Já jim nechci trhat hlavičky.“ „Ježíš, Maty,“ pochopila jsem jeho vnímání a došlo mi, že si myslí, že budeme trhat hlavičky živým kočičkám. „Kočičky jsou takové větvičky, které mají na sobě hebounké malé výrostky,“ snažím se mu rychle vysvětlit podstatu věci, aby se uklidnil.
„Aha, mně by jich bylo líto, mami.“ „No to mně taky přece, to bychom nedělali.“ Po hodině obouvání jsme vylezli ven a slunko už bylo skoro pryč. Tak se alespoň nadýcháme čerstvého vzduchu, říkám si v duchu. Po chvilce procházení na mě Maty nadšeně vyhrkne. „Mami, já bych chtěl kočičku.“ Kiki se hned přidává a oba řvou na celou ulici: „My chceme koťátko, mami. Prosím!“ A tak to celé naše zvířecí dobrodružství začalo.
Po rodinné poradě jsme se shodli na tom, že bychom si do domečku kočku pořídit mohli. Je to nenáročné zvíře, říkala jsem si. Když jsem byla malá, taky jsme jednu měli. Alespoň nám bude chytat myši. Na jaře není o koťátka nouze, rozhodila jsem tedy sítě a zanedlouho už jsme vyrazili ke kamarádce k Nymburku na statek.
Nabídla nám fakt krásného zrzavého kocourka. Kluci si ho hned zamilovali, a tak jsme ho vzali do auta a jeli domů. Nedošlo mi ovšem, že v krabici, ve které mi ho kamarádka dala, kocourek dlouho nevydrží. Zanedlouho už zvíře lítalo po celém autě a já se jen modlila, ať mi nevběhne pod pedály. Kluci byli ještě malí na to, aby ho udrželi.
Po hrůzostrašné cestě jsme se přeci jen nakonec ve zdraví dostali domů a já byla snad ještě víc vystresovaná než ta kočka. Kocourek byl moc roztomilý. Pojmenovali jsme ho Garfield. Jeho kočičí život byl ovšem krátký. Po několika týdnech, když jsme se s klukama vraceli z nákupu, jsem uviděla chudáka Garfielda přejetého na silnici. Rychle jsem dala auto do garáže a než jsem kluky vyndala ze sedaček, šla jsem ho uklidit, aby ho neviděli. Honem mě nenapadlo, kam ho mám dát, tak jsem ho prozatím šoupla do popelnice.
„Mami, co se stalo?“ ptal se starší Kiki, který už mi četl ve tváři. „Nic, Kiki, všechno je ok,“ odpovídám. „Ale mami, kde je Garfield?“ Musela jsem s pravdou ven. „Víš, Kiki, přejelo ho auto.“ „Mami, já ho chci vidět.“ „To není nic na koukání.“ „Ukaž nám ho.“ „No dobře,“ vytáhla jsem kocourka z popelnice, už pěkně tuhého. „Mami, toho oživíme,“ naivně věřili kluci. „Toho už ne, kluci, ale vykopeme mu pěknej hrobeček a pořídíme novou kočičku.“
Pro kočičku číslo dvě jsme jeli zanedlouho do Radotína. Opět autem, opět bez přepravky. Tentokrát jsme si vzali černé koťátko. Dali jsme ho do auta a koťátko se nám v něm hned posralo. Byl to smrad, že by jeden pad. Koťátko jsem vyndala ven z auta, ale než jsem setřela sedačku, mezitím zdrhlo. „Kluci, tahle kočka mi moc sympatická není,“ říkám dětem. „Mami, musíme ji najít,“ natahují kluci. „No jo, musíme,“ sedám do auta a jezdíme po okolí. Když už bylo jasné, že kočku nenajdeme, oznamuji klukům, že se vracíme domů. Upřímně se mi celkem ulevilo, protože jsem cítila, že s touhle kočkou bude problém.
Na přechodu pro chodce mi div nevběhl pod kola chlap, který v ruce držel naše koťáko. „Paní, já našel to kotě, co jste hledali. Tady ho máte.“ „Jéé, děkuji, to jste hodný, my už byli smutní, že ho nenajdeme,“ zalhala jsem a vzala kočku zpátky do auta. Dovezli jsme koťátko domů a mé tušení se vyplnilo. Kočka nám doslova srala po celém baráku. Záchod jí nic neříkal. Nicméně sympatie, jak to tak bývá, byly asi oboustranné a kočka za pár týdnů utekla. Kluci samozřejmě chtěli další, ale já jsem rozhodla, že si dáme na zimu pohov.
S dalším jarem ovšem kluci pookřáli a začali opět otravovat. Tentokrát nám kočičku číslo tři našel Adam od kamarádky veterinářky. Kočička byla krásná, mourovatá, moc milá a vyvoněná, opečovaná, odčervená. Přivezla nám ji jeden letní den domů. Všichni jsme měli radost. Kočičku jsme pojmenovali Kitty. Kitty byla moc přítulná a hodná.
Bohužel netrvalo dlouho a Kitty jeden den přišla domů a bylo vidět, že jí není dobře. Zavolala jsem proto naši sousedku veterinářku a museli jsme Kitty léčit. Pravděpodobně dostala někde ránu elektrickým proudem do ocásku. Denně jsme ji ošetřovali a ocásek převazovali, dávali jsme jí léky, až se z toho po čase dostala a zase byla jako rybička.
Pak jsme ale odjeli na letní dovolenou s tím, že se nám o Kitty bude starat babička. Na noc jsme ji ještě nechávali doma, aby si zvykla a neutekla nám. Už jsme měli přece jen zkušenosti z minula. Na dovolené jsme tehdy byli v Orlických horách. Jeden den, kdy jsme zrovna s Kikim rybařili, mi babička volala: „Musim ti říct blbou zprávu, Kitty umřela.“ „Co se proboha stalo?“ ptám se. „No víš, já ji šla večer nakrmit, ale nechala jsem přes noc otevřenou větračku, aby jí nebylo horko a ona se v ní chudák zasekla.“ „Ježiši marja, my máme fakt smůlu,“ začala jsem brečet tentokrát já. Kiki mě utěšoval slovy: „Nebreč, mami, hlavně, že se nám neoběsila babička.“ „No, to máš pravdu, Kiki,“ začala jsem se přes slzy smát nad tím, co jsou malé děti schopné vymyslet.
Šiška s mákem
Kočku číslo čtyři jsme pořídili hned na podzim od mého bratra. Také mourovanou, podobnou jako Kitty. Maty ji pojmenoval Kočí. Kočí stále žije, už ji máme přes dva roky. Je celkem bez problémů. Až na to, že nám zase žere křečky, které si kluci také vymodlili a já jim je ve slabé chvilce koupila. U křečků už máme taky tak čtyři kola za sebou. Kočka je prostě lovec a je jí jedno, jestli je to křeček nebo myš. Koloběh života.
Myslela jsem si, že náš kočičí příběh je vyřešen, ale na naší dovolené letos v Maďarsku mě osud přesvědčil o opaku. Při zpáteční cestě z maďarských lázní a tobogánů jsme zastavili u silnice, protože děti potřebovaly na malou. V okolí několika kilometrů kolem nic nebylo, ani noha, ani dům, jen pole a les. Hned poté, co jsem došlápla z auta na zem, ke mně přišla doslova odnikud dvě malá roztomilá koťátka. „No to už se mi snad jen zdá,“ říkám si v duchu. „Jéé, mami, podívej, koťátka,“ řvou děti nadšením. „Ty musíme zachránit.“ „No, to asi musíme,“ říkám rezignovaně.
Dali jsme jim šunku a naložili je do auta. Po cestě jsme ještě v chabé naději zkusili zajet na první statek, jestli kočky nejsou jejich. Prý ne. Ok, tak máme kočku číslo pět a šest. Super. Jsem zvědavá, jak je dopravíme domů. Ještě v Maďarsku jsme koupili proutěný koš na piknik a já kočky do něj naskládala. Naštěstí celou cestu dlouhou šest hodin spaly a probudily se až u Říčan. Fakt šikovné kočičky a moc hezké, kocourek a kočička. Děti si je zamilovaly a hned je táhly domů. „Do baráku mi je ale nedávejte,“ říkám. Kromě kočky a křečků jsme si totiž stihli v mezičase ještě pořídit také psa, králíka a morče. To už bychom tady měli zoo. „Necháme je v boudě na zahradě, uděláme jim pelíšek, než jim někoho najdeme.“ „Mami, my si je chceme nechat,“ prosily děti. „To ještě uvidíme,“ odvětila jsem.
Kočičky byly moc hodné, šikovné a společenské. Nechali jsme je v boudě, chodili je krmit, mrkla nám na ně opět veterinářka a prohlásila, že jsou v pořádku. Ovšem, zanedlouho jsme měli namířeno do Anglie na plánovaný víkend a kočky jsme museli nechat doma s tím, že nám je bude chodit opět krmit babička. Odletěli jsme a v sobotu ráno mi Adam ukazuje fotku našich koček ve skupině našeho města na facebooku s popiskem: „Našli jsme dvě krásná milá a osamocená koťátka, nejsou někoho?“ „To jsou naše kočky,“ vyhrknu na Adama. „Já vim.“ „Prosím tě, zavolej těm lidem, ať si je nechají do zítra, než se vrátíme domů.“
Kočičky jsme sice v neděli večer převzali zpět do péče. Nicméně osud chtěl jinak a naši sousedi, kteří je našli, si nakonec obě nechali. Pojmenovali je Šiška s Mákem. A tak si říkám, že všechno zlé je pro něco dobré a hřeje mě na srdci, že přesto přeze všechno jsme za dva ztracené kočičí životy dva nové zachránili. A ten jeden černej nám tu občas přeběhne přes zahradu.
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
