Life koučka Erika Bach začala psát v době covidu humorně laděné povídky, aby sobě i ostatním zlepšila náladu. Každý měsíc si na našich stránkách můžete přečíst jednu z jejích pozitivních covídek, jak je nazvala.
Stěhovací mánie
Když mi bylo sedmnáct a prožívala jsem svou první velkou lásku, popadla mou máti jedna z jejích stěhovacích mánií. A tak pokaždé, když za mnou můj milý elektrikář Vítek dorazil až z Nymburka, neopomenula zmínit, že by nutně potřebovala něco přestěhovat. Chudák Vítek tedy u nás vždycky strávil alespoň dvě hodiny nošením nábytku z bodu A do bodu B a při tom poslouchal, že by si měl udělat alespoň maturitu, pokud se mnou chce chodit. Já v té době studovala prestižní francouzské gymnázium v Liberci a máti mě přece nevychovala proto, abych si vzala elektrikáře a nastěhovala se, nedej bože, k němu na vesnici. To ještě samozřejmě netušila, jaké jsou v současné době světové krize a Putinovy války elektrikáři terno. Kde já mohla bejt…
Stěhování mě z velké části i kvůli mé matce provází celý život. Hned několikrát jsem se stěhovala nejen v rámci našeho domu v Mladé Boleslavi, ale i v rámci měst, podle toho, kde jsem zrovna studovala.
Dá se říct, že mládí jsem strávila na stavbě. Když se po rozpadu komunistického režimu rozhodla má máti začít s podnikáním a otevřela si Módní salón Švih, potřebovala náš dům v Erbenově ulici tomuto účelu přizpůsobit. Z původního malého dvojdomku, který postavil můj praděd, je dnes, po třiceti letech rekonstrukcí, veledílo o šesti bytech, kde moje matka stále žije.
Začalo to ale nenápadně. V přízemí našeho domu se původně nacházela kuchyň s jídelnou, koupelna, ložnice a obývák, v horním patře byly dva dětské pokoje a pokoj s kuchyní, kde bydlela prateta Marie, původně zdravotní sestra, kterou máti po emigraci jejích rodičů zdědila spolu s domem.
Nejprve se z domu odstěhoval můj bratr Radovan a já zdědila jeho pokoj. Máti zavětřila příležitost, vystěhovala tetu do mého pokoje a z jejího si udělala ložnici. Do svého v přízemí pak nastěhovala čtyři šicí stroje i se švadlenami a z obýváku udělala přijímací místnost pro zkoušení šatů. Postupem času začal mamce módní salón celkem slušně vydělávat, takže zákonitě potřebovala rozšířit výrobu a přijmout nové švadleny, aby uspokojila poptávku.
Do původní ložnice se už ale nic dalšího nevtěsnalo, a tak máti nezbývalo nic jiného, než přistavět. Tentokrát byl zásah do domu větší. Mamka se rozhodla rozšířit zadní trakt na úkor naší zahrady, kde prateta Marie pěstovala zeleninu, byly zde ovocné stromy a dokonce i malé makové pole, které jsem velmi ocenila již jako starší a zkušenější.
V době největšího stavebního rozpuku jsem nicméně ještě navštěvovala základní školu a každý den jsem musela přiložit ruku k dílu. Buď jsem přehazovala písek skrz prohazovačku, nebo podávala zedníkům cihly či jsem jezdila s kolečkem naloženým vším možným. Když jsem měla chvíli volno, skákala jsem mezi vším tím bordelem na zahradě, jež se proměnila ve staveniště, gumu navlečenou mezi stavební kozy.
Po skončení rekonstrukce vznikla v novém salonu dílna pro deset švadlen a dokonce i střihárna. Všem se ulevilo a doma konečně zavládl klid. Ne ovšem na dlouho.
V roce 1993, když mi bylo dvanáct, prateta Marie zemřela. Máti neváhala využít situace a rozhodla se celé horní patro zušlechtit. Jelikož jediný, kdo po smrti pratety v horním patře zůstal bydlet, jsem byla já, rozhodla se, že mě přestěhuje dolů. Nebylo ovšem kam, a tak máti po bezesných nocích, kdy vymýšlela novou podobu našeho horního bytu, vymyslela i nové místo pro mě.
Pro můj pobyt nakonec zvolila zadní trakt domu. Přepažila střihárnu dvěma skříněmi, čímž vznikl prostor 3×4 metry. Tam mi přestěhovala postel, malý stolek a já měla nový pokojík, dokonce i s oknem. Jediný háček byl v tom, že jsem měla hlavu hned vedle dílny, která svůj provoz spouštěla v šest hodin ráno, což znamenalo, že deset švadlen zapnulo své průmyslové stroje a já mohla vstávat. Mezitím nahoře probíhala další velká rekonstrukce a vznikal nám krásný nový byt. Moc jsem se tam těšila.
Krásné sklepní bydlení
Bohužel v té době se již začínali rozpínat Němci ve Škodovce, kterou dva roky před tím koupil Volkswagen, a tudíž máti zavětřila příležitost. „Peníze ležej na ulici,“ říkala vždy s úsměvem. „Peníze se musej točit,“ říkala také a jak řekla, tak i udělala. Náš krásný nový byt, který vybavila i starodávným nábytkem a v jehož obýváku by se dalo bruslit, okamžitě po dokončení pronajala. „Alespoň budeš mít zdarma německou konverzaci,“ snažila se mě povzbudit, poněvadž jsem studovala jazykovou základní školu s rozšířenou výukou němčiny a angličtiny. Nicméně mě to moc neutěšilo a místo toho jsem se dále budila v šest ráno s příchodem švadlen. Dva roky nato jsem naštěstí pádila na internát do Liberce a jezdila domů už jen na víkendy, kdy se nepracovalo.
Během studií v Liberci jsem se za těch šest let stěhovala hned několikrát, doma konkrétně ještě dvakrát a v Liberci celkem čtyřikrát. Od osmnácti let jsem naštěstí bydlela již v pronájmu a tak jsem měla klid alespoň přes týden. Když později Němci objevili kouzlo Prahy a poptávka tak v Mladé Boleslavi opadla, rozhodla se máti velkoryse, že se nastěhujeme nahoru a budeme žít jako normální lidi.
Samozřejmě jsem byla neskutečně šťastná, protože jsem zase měla svůj pokojíček. Spodní byt ale máti nenechala dlouho ladem. „Zaslouží si renovaci,“ rozhodla a pustila se do stavebních prací. Opět nám tedy visela v okně cedule „stavba povolena“ a v původní spodní ložnici přehazovali Ukrajinci cement. Po rekonstrukci mamka byt znovu úspěšně pronajala. Díky poloze našeho domu, který je pěšky nedaleko od sídla vedení Škodovky, se našemu novému nájemníkovi u nás velmi zalíbilo. Bohužel pro mě a bohudík pro mámu se u nás zalíbilo i jeho kamarádovi Jürgenovi. A tak se stalo, že máti opět využila svého obchodního ducha a nelenila nás po roce přestěhovat opět dolů a hořejšek pronajmout oběma Němcům. Zapomněla ovšem na to, že když přijedu domů z internátu, tak dole nemám místo.
Spát s Němci v ložnici jsem nemohla, a tak jsem se jednou po příjezdu domů z Liberce nestačila divit. Můj pokojíček maminka přestěhovala do sklepa. Krásně mi vymalovala jednu sklepní kóji, dala postel a skříň a dokonce vylepila i plakát Brada Pitta. „Máš tam i vlastní sprchu a záchod. Prosim tě, ukaž mi, kdo z tvých kamarádů tohle má,“ podotkla mamka a měla tím na mysli sociálky pro švadleny, které mi v době prázdnin chodily od šesti od rána na záchod kolem postele. „Mami, já ve sklepě bydlet nechci,“ zkusila jsem to. „Jestli se ti tam nelíbí, můžu tě šoupnout ještě do zahradního domku. Vždycky jsi přece chtěla chalupu, tak bys to měla místo toho,“ pobaveně utřela veškeré mé pokusy o revoltu.
„Buď v pohodě, ségra,“ uklidňoval mě můj bratr Radovan, který přijel na návštěvu z Německa, kde zrovna pracoval. „To jsi na tom ještě dobře. Mně máti pronajala celej barák, co jsem byl pryč.“
Bratr vlastnil dům v Kosmonosích, a jelikož byl skoro rok v Německu, máti nelenila a v mezičase, kdy jsme zrovna nerekonstruovali náš dům, se pustila do jeho. Dokonce se jí podařilo sehnat i tam slušné nájemníky z řad jejích německých známých. A tak můj bratr, který přijel z Německa a marně se snažil dostat do svého domu, skončil v pronajatém bytě se dvěma Ukrajinci, kteří u nás pracovali. Ty pak máti přestěhovala do sklepa místo mě, když jsem uvolnila místo a šla na studie do Prahy.
Potom, co máti zavřela svůj módní salón, udělala z dílny ještě další byt. Poslední rekonstrukci zvládla ve věku 75 let, a dokonce i bez stavebního povolení. Když k nám na udání sousedů zazvonily úřednice ze stavebního úřadu, máti jim otevřela v noční košili a v ruce si nesla cévku. „Promiňte, akorát jsem se vrátila z nemocnice. To víte, rakovina si nevybírá, pojďte dál,“ pozvala úřednice do domu s úsměvem. „Nelekejte se, mám tady na návštěvě přítele-právníka, ale toho si vůbec nevšímejte,“ odzbrojila je úplně.
Potom, co se ve Škodovce změnila situace a začali se nabírat ve velkém Ukrajinci, Poláci a jiné národnosti, máti dům přizpůsobila trhu a rozporcovala slona z původních třech bytů na šest menších. A já jí v tomto směru vděčím minimálně za jedno. To časté stěhování mě vyškolilo natolik, že se dnes dokážu rychle přizpůsobit jakékoli změně.
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
