Life koučka Erika Bach začala psát v době covidu humorně laděné povídky, aby sobě i ostatním zlepšila náladu. Každý měsíc si na našich stránkách můžete přečíst jednu z jejích pozitivních covídek, jak je nazvala.
Zmrzlá děloha
Je úterý 29. 6. 1999. Náš rodinný módní salon Švih, který si máma otevřela hned po sametové revoluci a který nás celkem dobře živil až do doby, kdy do Čech přišli Vietnamci s tepláky Adihash, má právě zkouškový den.
„Někdo zvoní!“ vykřikla jsem nadšeně. Návštěvy jsem k smrti milovala, protože pak jsem mohla poslouchat zábavné historky, kterých u nás v rodině nikdy nebylo dost. Letím otevřít a u branky stojí Anina, mámina spolužačka ze střední oděvní průmyslovky, která za mámou od revoluce pravidelně rok co rok jezdí na návštěvu ze Švýcarska, kam emigrovala v šedesátým osmým. Pokaždé přiveze švýcarské sýry a manžela se třemi dětmi a je u nás týden zadarmo.
Návštěvu vítám s největším nadšení já, jelikož máma, ověšená metrem a propíchaná špendlíkama, právě v salónu zkouší jednu zákaznici za druhou. Přijde asi po hodině se slovy: „Tak vás tady vítám, jaká byla cesta?“ a unaveně padá do křesla. „Co novýho ve Švýcarsku?“ ptá se. Anina pracuje jako pomocnice v domově důchodců a máma ji vždy nezapomene připomenout, že se musela vdát až do Švýcarska, ještě za Araba, aby mohla starejm Švýcarům utírat zadky.
„Ále, stejská se mi po Čechách. Přemýšleli jsme s Mohamedem, že bychom tu rádi koupili dům a usadili se tu na důchod.“ „A nepovídej,“ zajásala máma, která okamžitě zavětřila příležitost, že nebude muset každý rok za tři švýcarský sýry hostit celou početnou arabskou rodinu. „Já o jednom baráku vím, je hned tady vedle v ulici.“ Slovo dalo slovo a do půl roku byl barák koupenej. Máma vše zařídila, udělala se rekonstrukce. Ale pokaždé, když Anina přijela a mohla bydlet ve vlastním domě, se stejně nakvartýrovala k nám. Možná jí to už za ta léta bylo blbý, a tak nás jednou pozvala na Vánoce k nim do Švýcarska.
Kapsy plné masa
Nastal den odjezdu, a protože nikdy nikam nejezdíme s prázdnou a máma ví, že je ve Švýcarsku drahé maso, koupila svíčkovou, kotlety, klobásy, uzené a další masové výrobky. Vše pečlivě zabalila, maso zamrazila, řízky nasmažila a pak jsme se s naším favoritem vydali na dlouhou cestu. Na hraničním přechodu se Švýcarskem nás už vyhlíželi dvoumetroví celníci a se slovy: „Máte něco k proclení?“ nám zvědavě nakukovali do auta. Máma s upřímným výrazem ve tváři řekla, že ne, na což reagovali suchým gestem, ať tedy ukážeme kufr. Kufr byl samozřejmě plný masa, které celníci hodili na váhu a řekli: „Jeďte zpátky do Německa a tam to dejte do hospody, jestli si to od vás koupí, sem to nesmí!“
Tak se máma s tátou poslušně sebrali a s taškama plnýma masa pochodovali zpátky do Německa. Máma, která za maso dala dva tisíce, po cestě zavelela tátovi: „Josko, zastav, přece jim to tady nenecháme.“ A začala rvát tátovi do zimní bundy kotlety. Sobě pak vyštosovala do spodních kalhot svíčkovou. Jak je malá, maso jí končilo až u krku, div, že jí nevypíchlo ohryzek. Do kapes si nacpala klobásy a uzený a zbytek dali do hospody. Samozřejmě za to nedostali ani fenik.
Po této akci se vydali takto vycpaní zpátky na švýcarskou stranu přechodu. Už po pár krocích začala ledová svíčková na mámině holém těle dost studit. Sice zmrzlí, ale prošli. Sotva dosedli do auta, máma jektajíc zuby, zavelela: „Josko, šlápni na to, nebo mi ta Božka zmrzne!“ A otec uháněl, vědomý si možné další kontroly pár kilometrů za hranicemi. Po těch pár kilometrech se zmrzlou svíčkovou v kalhotkách už máma čekala, že dostane zánět děložního čípku. Nicméně další kontrola již neproběhla a my šťastně dojeli až k tetě Anině, která nás přivítala krůtou. Máma hned vyndala na stůl svíčkovou a povídá: „Doufám, že nám z ní uděláš aspoň bifteky, když už jsem si kvůli tomu nechala málem zmrznout dělohu.“
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
