Life koučka Erika Bach začala psát v době covidu humorně laděné povídky, aby sobě i ostatním zlepšila náladu. Každý měsíc si na našich stránkách budete moct přečíst jednu z jejích pozitivních covídek, jak je nazvala. Tady je první z nich.
Bahenní žena
Kdo zažil dovolené autobusem v devadesátých letech nebo případně viděl film Účastníci zájezdu, jistě se mnou v tuto chvíli s úsměvem zavzpomíná na dobu, kdy jsme si cestování ještě vážili. Tehdy si výjezdy do zahraničí dokázal jen málokdo představit bez hliníkové pixly plné řízků, piva a termosky na čaj.
I já měla, jakožto Husákovo dítě, možnost zažít jednu takovou báječnou dovolenou k moři s mojí vtipnou rodinou. Psal se rok 96 a začaly prázdniny, po kterých jsem měla nastoupit na střední školu do Liberce.
Pro tentokrát se rodiče rozhodli vyrazit na dovolenou na Sicílii, už tradičně s CK Kormidlo. Máti zavřela krám, napekla řízky a sbalila kufry. Na cestu jsme vyráželi začátkem července, v době svátků Jana Husa, kdy jsou dva dny volna. Silnice praskaly ve švech. Sotva jsme nastoupili do autobusu, zasedla matka dvousedačku. Koupili jsme si totiž jedno extra sedadlo navíc, aby si mohla natáhnout nohy, které měla vždy z autobusu nateklé jako konve. Já s tátou jsme seděli za ní. V noci se otec natáhl do uličky a spolu s dalšími účastníky v ní vytvořil hada, kterého sem tam někdo přišlápl cestou na provizorní toaletu. Cesta trvala dva dny. Vůbec nechápu, jak jsme ji mohli přežít.
Na místo do stanového tábora poblíž městečka Taormina jsme dorazili brzy ráno. Ubytovali jsme se v rodinných stanech ve stráni s polopenzí, která byla ve společném vojenském stanu. Moře krásné, zato vedro příšerné. Máti v přechodu si to opravdu užívala plnými doušky.
Zabydleli jsme se a 14 dní si užívali krás ostrova, kam jsme každý druhý den podnikali organizované výlety. Navštívili jsme například městečko Palermo a jeho věhlasné kapucínské katakomby, ve kterých je podél stěn vystaveno přes osm tisíc mumií, někdy i ve dvouřadě. Pamatuji si, že některé mumie měly kolem sebe mříže, aby jim jednotlivé části těl neodpadávaly na zem. Vyřádil se na nich nějaký bláznivý nekrofilní doktor. Nutno říct, že na tenhle morbidní výlet hned tak nezapomenu.
Mezi další sérii výletů patřila návštěva okolních sopek, kterých je v této oblasti požehnaně. Měli jsme tu čest vidět snad všechny – Etnu, Stromboli i Vesuv. Nejvíce jsme se však těšili na výlet na ostrov Vulcano, který je součástí Liparského souostroví a na němž se nachází nejaktivnější sopka na světě. Na místo jsme dorazili v pravé poledne. Máti své těšení přehodnotila ve chvíli, kdy spatřila kopec, na který jsme se měli vysápat. Povídá: „Tam se nepohrabu, to bych se dřív upekla, než by tam došla. Počkám na vás v bahně.“ A vyrazila směr lázně. Já s tátou jsme se vydali nahoru. Vypadalo to tam jako v pekle a i to tam od těch sirných výparů tak smrdělo. „Pojď, jdeme dolů, než to bouchne,“ zavelel otec, jakoby věděl, že po našem odjezdu sopka opravdu bouchla.
Zahájili jsme tedy sestup. Po příchodu do lázní nás již zdaleka zaujala tančící postava na břehu, celá od bahna, která se opravdu velmi zvláštně pohybovala. Povídám tátovi: „Co to je za divnej národní tanec? To má někdo fakt odvahu, tancovat jen takhle bez hudby.“
Sotva jsme přišli blíž, úsměv na tváři nám ztuhl. Byla to naše máti. Chudák si namazala sirným léčivým bahnem nejen celé tělo, ale i obličej, a omylem si ho dala i do očí, které ji začaly nesnesitelně pálit. Vylezla proto z bazénu a chtěla se jít namočit do moře. Jenže jakmile vylezla na břeh, podlaha ji začala tak moc pálit do chodidel, že začala skákat z nohy na nohu. To už se jí ujal otec se slovy: „Prosím tě, co tady jančíš?“ a odvedl ji do moře.
Máti se chtěla opláchnout, jenže v moři také vyvěraly sirné prameny, které samozřejmě trefila svým pozadím. To už na ni bylo příliš, a tak na celou pláž rozhořčeně zařvala: „Já se na to tady už vyseru!“ A to ještě nevěděla, že jí od té síry zčernaly všechny šperky. Po náročné koupeli, kdy jsme ji s tátou omývali jako Šeherezádu, jsme se vydali najít nějakou restauraci, kde by si odpočinula. Já se bála, že oslepne, protože nic neviděla a my ji vedli jako nevidomou. V restauraci jsme jí objednali espresso a vodu, kam si namáčela kapesník, aby si vypláchla oči. Číšník na nás koukal jako na zjevení.
Spor o sedadlo
Dovolená uplynula jako voda a nastal čas odjezdu. Při zpáteční cestě jsme navštívili ještě Vesuv a Pompeje, kde máti prohlásila: „Zlatý Čechy!“ Už jsme se těšili domů. Večer jsme nasedli do autobusu, máti zasedla jako obvykle dvousedačku a ještě jsme posbírali pár lidí z jiných ubikací.
Bohužel se ukázalo, že lidí je pomalu více než sedaček, a tak bylo naše extra sedadlo v ohrožení. Máti ho hájila celkem statečně, dokonce nechala nějakého pána stát celou hodinu, než ji celý rudý vyřval: „To mě necháte stát až do Čech?“
To ovšem byla voda na mámin mlejn, a tak také celá rudá nechala zastavit autobus. „Víte co? Uděláme to jinak. Když jste nám prodali sedadlo navíc, tak tady nechám holku ještě dalších 14 dní na prázdniny a domů pojede až s příštím turnusem.“ Dalším turnusem totiž přijela Maruška, což byla střihačka z mámina módního salónu Švih, která na Sicílii jela se svou rodinou na střídačku s mamkou, aby se v salónu zastoupily. Ta bohužel o ničem nevěděla a bylo by pro ni velké překvapení, kdybych jí o půlnoci zaklepala s kufrem na stan, že u ní budu bydlet.
„Já tady, mami, zůstat nechci,“ začala jsem. „Ale, nebuď blbá. Máš jedinečnou šanci zůstat ještě u moře. Co by za to jiný dali?“ odbyla mě máti. A to by nebyla ona, aby věci nedotáhla do konce. A tak v deset večer celý autobus lidí čekal kvůli mně na dálnici na auto, které pro mě jelo, abychom dostali adekvátní kompenzaci za obsazené sedadlo.
Už v tu chvíli jsem s kufrem stála u silnice a z celé té situace mě jímala hrůza. Nedlouho poté delegátka oznámila cestujícím, aby se připravili k odjezdu, že přece nebudou zdržovat celý zájezd, když čekat na auto zvládnu i sama. To už jsem se klepala strachy a při představě, že stojím uprostřed noci v Itálii a čekám na nějaké auto plné mafiánů, až mě znásilní, jsem dostala hysterický záchvat. Když už i účastníci zájezdu začali mámu přemlouvat, ať neblbne, vrazila mě naštvaně zpátky do autobusu, a tím to divadlo skončilo. Auto, které pro mě jelo, odvolali z půli cesty a my se vydali na cestu k domovu. „Všude dobře, doma nejlíp,“ pomyslela jsem si.
Erika Bach
Life coach, business mentorka a marketing managerka s vášní odemykat potenciál svých klientů a nakopnout je k tomu, aby žili své sny v podnikání i dalších oblastech. Autorka motivačního zápisníku Můj deník vděčnosti, který je průvodcem na cestě k pozitivnějšímu vnímání sebe sama i okolí. Pozitivní covídky začala psát v době pandemie za podobným účelem – pobavit a naladit čtenáře na pozitivnější vlnu. „Mám ráda sdílení příběhů, radost, smích. A tak pro ty, kteří ještě nezapomněli žít, nebo pro ty, kteří si na to znovu chtějí vzpomenout, píšu tyto historky z mé rodiny. Historky, které se opravdu staly,“ říká Erika.
