„Člověk je přirozeně nastaven na emoční vazbu milovat a být milován. Pokud je mu tato přirozenost odejmuta, často hledá extrémní výkon či rychlá potěšení. Takový způsob života vede do záhuby. Ze života se stává lov. Lov na lásku,“ říká Andrea Považanová.
Láska není vztah, ale stav
Ten mladý pár jsem zahlédla při obědě v restauraci. Zaujala mě ženina výrazná rudá rtěnka. Jako by nekorespondovala s jejím stylem. Mezi ní a mužem byla ta svěží energie růžových brýlí, první nebo druhé setkání. Vše je v pořádku. Vše je zářivé. Vpodvečer mě vyhnala zcela nečekaně do mé oblíbené kavárny na druhém konci města chuť na kávu a dort.
„Zavíráme za deset minut,“ hlásila dívka ode dveří se zjevným zděšením v očích, že by měla ještě cokoliv hostům po náročném dni poskytnout.
„Jedno latte,“ pronesla jsem s úsměvem a jemným argumentem, že zavírají přece až v šest. Do dveří vstoupila žena a za ní muž. Byli to opět oni. Náhody prý neexistují. Žena objednala kávu pro oba a hlasitě oznámila, že platí. Muž se ohradil, že platí on. Najednou se dvě platební karty setkaly nad platebním terminálem a žena byla ve svém vítězství nadmíru spokojená. Muž jen pokýval hlavou.
„Nekažte nám prosím muže,“ vypadlo ze mě mimoděk.“
Žena se na mě udiveně podívala: „Jak to myslíte?“
Muž na mě naopak upřel zrak s neskrývanou vděčností. Žena vyhrála svůj malý souboj. Rudou rtěnku už na rtech neměla. Je slíbaná, napadlo mě. Ale za to přece platit nemusíme. Proč tolik touží ženy vyhrát nad muži, proč jim nedovolí pečovat? Proč jim nedovolí cítit se jako muži? A obecně vzato opět jsem si uvědomila, že červené rty ještě Ženu od muže vůbec nerozlišují.
Sebeláska je úcta k sobě samé
„Nemohu dýchat, jíst ani spát. Stále jen pláču a myslím na něj. Život pro mě ztratil smysl.“ Krásná žena s výraznýma modrýma očima a nenápadným líčením to na mě chrlí už ode dveří mé kanceláře, ještě jsem jí ani nestačila podat ruku a pokynout, aby se posadila.
„Co pro vás mohu udělat?“
„Byla to láska na první pohled, všechno zapadalo, scházeli jsme se rok. Najednou je pryč, zmizel. Nevím, kde je, nekomunikuje. Zlomil mi srdce.“
Překotně vypráví a já se zvedám, abych ze skříně přinesla další krabici papírových kapesníků. Žena propuká v další nekontrolovaný záchvat pláče a já se rozhoduji přistoupit rovnou k podstatě věci.
„Co je pro vás na tom celém nejhorší?“
„Je mi fyzicky zle. Jako by moje tělo cítilo abstinenční příznaky a nevím, jak to řešit. Nemůžu nic, jsem úplně paralyzovaná.“
„Zažila jste už někdy ten pocit?“
Na pár okamžiků se mi vybavil chemický vzorec lásky C8H11N. Kdysi jsem studovala, co vše se vlastně v mozku a těle děje, když zažíváme tento stav tolik chtěného sladkého poblouznění.
Vlastně kdykoliv se u mých klientů objevuje stav velmi hlubokých negativních pocitů, první, co kromě jasných postupů dělám, je teoretické nastudování faktů, co je za tím z hlediska fyzické reality. Tak třeba jak moc je obava z turbulencí v letadle podložena neznalostmi z reálií, jako je hustota vzduchu konzistencí podobná želé, které drží letadlo jako v peřině, co ho velmi bezpečně obklopuje a vlastně velmi pomalu nese, i když to zvenčí vypadá jako velké dramatické dobrodružství, velmi zjednodušeně řečeno. A podobně je tomu i s láskou. Spousta iluzí, představ, projekcí. Často přímá cesta do zklamání a závislosti. Žádné bezpečnostní pásy.
Najednou mi prolítlo hlavou, ano, milovala jsem tak moc. Tak moc, abych jí dokázala dokonale porozumět, o čem mluví, tak moc, že existuje jen My, slovo, co nejde rozdělit tak, aby dávalo smysl. Tak moc, abych věděla, že jí mohu pomoci najít znovu samu sebe.
Láska jako projekce a závislost
Přímá úměra mezi prožíváním vztahů žen s jejich mužskými protějšky vyplývá z jejich vztahů s otci a podvědomých přesvědčení ve vztahu otec–dcera. Existuje několik základních modelů a ty s téměř danou přesností určují, jak bude vypadat vztah této ženy s mužem v partnerství.
Vlastně se jedná hlavně o vztahy, kdy se žena zamiluje. V těchto vztazích je jedna jasná paralela. Něco se stále opakuje. A to něco vede většinou ke stále stejnému výsledku.
Pozice dcery k jejímu otci určuje její sebevědomí ve vztahu a současně předurčuje její očekávání. Je-li „tatínkova holčička“, která počítá s bezpodmínečnou láskou, málokdy se stane, že se cítí ve vztahu s mužem bezpečně a že jí bude stačit to, co jí muž nabízí. V opačném případě, kdy otec z jakéhokoliv důvodu v jejím dětství nefiguroval, či nefiguroval dostatečně, se bude taková žena uchylovat k závislostním vztahům, jimiž si bude mít podvědomě tendenci tento deficit zaplnit. Dotyčný muž s tím však nemá nic společného a logicky nemůže tak velká ženina očekávání naplnit. Tato varianta je platná i v opačném případě, kdy muž nebyl naplněn v rámci bezpodmínečného přijetí v dětství a v dospělosti si následně projektuje svá dětská očekávání do své partnerky.
Ženy trpí, když prožijí krásné chvíle s mužem, a on se pak v jejich očích promění. Nepíše, nevolá. Tam, kde žena začne mít pocit bezpečí a dobře vykonané práce ve smyslu, že vše došlo do bodu, kdy je spokojená, muž najednou vypne a končí, potřebuje se vzdálit. Ženy to velmi často vnímají jako odmítnutí a nerozumějí, nechápou, co udělaly špatně, co mohly udělat líp. Být milejší, koketnější či se tak jednoduše nepodvolit.
Není to celé jen o jinakosti mužů a žen. To, co hlavně hraje roli ve zklamání žen, je uvěření. Uvěření pocitu, že mohou být opět či konečně malé a odevzdat se plně pocitu bezpečí a přenechání svého štěstí muži. Ne. Je iluzí, že jakýkoliv muž naplní otcovskou lásku, po které ve skrytu duše všechny dospělé ženy zpětně touží.
Je jen jedna cesta k dlouhodobým spokojeným vztahům. Převzít zodpovědnost za své štěstí. Nehledat ho venku. Vyrůst uvnitř sebe. Odpojit svá dětská očekávání od těch dospělých. Rozhlédnout se a objevit partnerství. Rovnocenné partnerství. Vztah třetího stupně. Neprojekční. Nezávislostní. Rovnocenný.
Rovnocenná láska
Marianna navštěvovala mou kancelář tři měsíce. Postupně jsme objevily všechny programy, proč podvědomě vyhledávala muže, na nichž se stávala emočně závislou. Nastavily jsme její respekt a úctu k sobě samé, hranice, schopnost říkat „ne“ i „ano“ a umění otevírat zdravé konflikty. Její ženský i mužský princip byl uvnitř v dokonalé souhře a pochopila sílu zranitelnosti. Stala se z ní Žena ve své síle, která se tak konečně potkala sama se sebou jako s dospělou ženou. Ženou, která se možná poprvé v životě zajímá o to, kdo je a co vlastně potřebuje sama od sebe. Pochopila, že síla ženy je v její slabosti. Ukrývá se v tichu za její mužskou silou a je mocná.
Najednou si uvědomila, že může vkročit do partnerských vztahů jako dospělá žena, podvědomě nehledající otce, ale Muže. A nemusela si už ani takzvaně „vzít za muže svou matku“. Jak moje klientky často pronášejí, když po čase zjistí podobnost svého partnera s chováním své matky. Protože nejvíce jsme z podstaty loajální svým rodinným systémům.
„Už mě nepotřebujete,“ pronesla jsem klidným hlasem.
V té chvíli se žena rozplakala a mezi polykáním tentokrát šťastných slz pronesla: „Bože, tolik ztracených let.“
Usmála jsem se na ni, jak nejněžněji jsem uměla, a vtiskla jí do dlaně papírový kapesník: „Jste skvělá, Marianno. Dělala jste to nejlepší, co jste uměla, a tyto ochranné strategie vám pomáhaly zvládnout mnohé situace, které byste možná bez nich nezvládla. Prostě už jen chcete víc. A to je celé.“
Marianna se vrátila po roce do mé kanceláře a přinesla mi květiny. Bílé lilie. Byla zamilovaná. Byli spolu stále. Ona však byla vnitřně svobodná. A šťastná. Dospěla z ustrašené dívky v dospělou Ženu a vnější svět se poskládal podle jejích představ. Rudá rtěnka, která zdobila její rty, jí moc slušela.
Krásného Valentýna.
S láskou Andrea
Andrea Považanová
Inspirativní leader & speaker pro ženy, CEO strategický poradce
Více než 20 let předává ženám know how, jak obstát ve světě mužů, a přitom neztratit a rozvíjet své ženství. Ve svém projektu SPACE FOR WOMEN poskytuje ženám individuální konzultace a organizuje pro ně kurzy a přednášky zaměřené na work-life balance.
Vystudovala mezinárodní vztahy, diplomacii a psychologii osobního rozvoje. Působila ve vrcholovém managementu firem, kde nyní spolupracuje v roli CEO strategického poradce a supervisora. Působí jako public speaker a pravidelně publikuje v médiích. Svoji vlastní praxi realizuje v Praze i zahraničí.
Více na www.andreapovazanova.cz
