V jakých podmínkách pomáhala Stanisława Leszczyńská na svět dětem v koncentračním táboře v Osvětimi? Jaký měla život Jennifer Worth, autorka knižní předlohy seriálu Zavolejte porodní sestřičky? A kdo byla první česká gynekoložka se soukromou praxí?
V časech, kdy Češka Anna Honzáková, Polka Stanisława Leszczyńská a Angličanka Jenifer Worth působily, se porodům říkalo „těžká hodinka“. Všechny zmíněné ženy spojoval empatický přístup – těhotným i rodičkám nabízely lidskost s velkým L a svou službu vnímaly jako poslání, ve kterém mnohdy šly za hranice sil.
Jennifer Worth: Z kláštera do televize
„Někdy se život během chvilky otřese v základech, a všechny naše jistoty jsou rázem pryč. Našimi zbraněmi se stávají otázky a odpovědi jsou jedinou nadějí. Bez nich nás pohlcuje strach.“ Těmito slovy začíná jeden z dílů britského dobového seriálu BBC Zavolejte porodní sestřičky.
Když se Jennifer Worth, autorka seriálové předlohy rozhodla, že kvůli vnoučatům sepíše své paměti na staré zašlé časy v zaniklé londýnské dělnické čtvrti Poplar v East Endu, netušila, jaký fenomén rozpoutá. Všichni si chtěli číst, že i bez peněz mohou stvořit malé ostrůvky osobního štěstí.
Vtipné a empatické sestry
Sama Jennifer Worth šla pracovat, sotva dokončila základní školu. Nastoupila jako sekretářka ředitele gymnázia Dr. Challonera. Práce ji příšerně nebavila, navíc se zamilovala do ženatého muže. Situaci vyřešila rozhodnutím nechat se vyškolit na zdravotní sestru. Tehdy si sestry svoje první místo samy nevybíraly, a tak se v roce 1950 ocitla na místě, kam nikdo nikdy nechtěl. Komunita klášterních sester sv. Jana Božského, kterou později ve své knize překřtila na klášter sv. Raymunda Nonnata, ji překvapila svojí soudržností, smyslem pro humor i tolerancí. Civilní porodní sestřičky nikdo nenutil k víře, Jennifer tu s úžasem sledovala empatický přístup jeptišek, které se i k nejubožejším matkám chovaly jako ke královnám.
Multi talent Jennifer
V roce 1963 se Jennifer provdala za hudebníka Philipa Wortha, postupně se jim narodily dcery Suzannah a Juliette. O deset let později se osmatřicetiletá Jennifer rozhodla pro kariérní změnu. S postupujícím časem viděla, že rodičky mají v nemocnicích sterilnější prostředí než doma, ale zoufale jí chyběla lidskost a oddanost službě, kterou poznala u jeptišek. Po vzoru manžela se vrhla na studia hudby a svoji životní kapitolu praktikující porodní báby uzavřela.
Začala jezdit se sborem, ve kterém zpívala i sóla po celé Británii. O životě porodní sestry nikdy nemluvila. Jakmile přestal být o její vystupování a lekce klavíru zájem, bez sebeobelhávání si to přiznala a s hudbou raději skončila.
V průběhu nadcházejících let Jennifer Worth opět dokázala, že je multi talent. Když začaly Jennifer kolem šedesátky pronásledovat rozsáhlý bolestivý ekzém a astma, odmítala do sebe ládovat léky po hrstech a vsadila na samoléčbu a celostní přístup. Používala bylinné masti a obklady, chodila plavat a vyrážela na kole do přírody. Ulevilo se jí a léčebnou kúru později popsala v knize Ekzém a potravinová alergie: Skrytá příčina.
Celosvětovou slávu Porodních sestřiček využívala Jennifer Worth při komunikaci témat, která byla ve společnosti tabu. Knihu Uprostřed života psala s vědomím, že má leukemii, dotýkala se v ní důstojnosti při umírání. Zemřela v roce 2011. Bylo jí pětasedmdesát let a ještě se stihla dočkat vydání své poslední knihy. Seriál Zavolejte porodní sestřičky podle jejího bestselleru měl premiéru několik měsíců po její smrti.
Stanisława Lesczczyńská: Poslední naděje matek v Osvětimi
Stanisława byla přesvědčená, že každá žena i novorozeně mají právo na respekt a důstojnost, i kdyby to mělo trvat jen hodinu. I když neměla naprosto žádnou šanci ovlivnit osud novorozenců, na přání matek je křtila a s láskou je vítala na světě.
V září 1939 obsadila Polsko nacistická vojska. Stanisława se okamžitě zapojila do odboje, jako porodní asistentka se směla pohybovat po městě i po setmění v době zákazu vycházení. Spolu s manželem pašovala zoufalým obyvatelům lodžského židovského ghetta falešné doklady i stále vzácnější potraviny a pečovala o těhotné, které nesměly k běžným lékařům ani do porodnic. V únoru 1943 uvízla během zátahu v ghettu v pasti.
S dcerou Sylwií putovaly do Osvětimi, o osudu zbytku rodiny nic nevěděly. Okamžik Stanisławina štěstí nastal ve chvíli, kdy po příjezdu do tábora smrti vytáhla při selekci potvrzení, že je porodní sestra. Obávaný doktor Mengele ji v záblesku zlomyslné blahosklonnosti poslal do takzvaného porodního oddělení.
Bez nástrojů a bez vody
„Třípatrové pryčny, kolem kterých běhaly tučné krysy. V uličkách stály přeplněné kbelíky na moč a výkaly. Po celé délce baráku se táhla kamna, na nich ležely rodící ženy. Tma, zima, špína,“ popisuje osvětimskou porodnici jedna z vězenkyň, která přežila.
Stejně zoufalé bylo i Stanisławino vybavení. Začínala v baráku – štubně, kde po jedné straně kamen, na nichž se rodily děti, ležely vězenkyně s otevřenou tuberkulózou, s břišním tyfem. Rodičky s nimi sdílely místnost, dýchaly stejný vzduch. Veškeré vybavení k porodu se smrsklo na mimořádně vzácnou kovovou zdravotnickou emitní misku, kterou Stanisława chránila jako oko v hlavě, několik hadrů, sloužících jako obvaz, pár kusů buničiny a malé nůžtičky. Sterilizace neexistovala, někdy nebyl k dispozici ani dostatek studené vody.
Těhotné ženy sice končily po selekci na rampě v plynových komorách, do Osvětimi ale přijížděly i vězenkyně, které nevěděly, že jsou gravidní. Jiným se to podařilo zatajit. Další skupinu budoucích rodiček tvořily vězenkyně znásilňované dozorci nebo ženy, které ze zoufalství vyměnily sex za jídlo a léky pro děti.
Jak chutná bezmoc
Nejkrutější osud měla židovská miminka. Kniha Porodní sestra z Osvětimi Magdy Knedler přináší smutné svědectví. „Rytka porodila. Stanisława velmi pozorně prohlíží placentu. Musí být celá, jinak je velké riziko krvácení, a to znamená jistou smrt. Stanisława ani nestihne miminko položit vedle ní, když vejde do štuby německá ošetřovatelka. Rozhovory, šeptání, poplakávání nově narozených dětí, sténání žen, polohlasné zpívání ukolébavek – vše utichá. Co to je? Zeptá se Schwester německy. Pak popadne dítě, vyjde před barák a hodí droboučké plačící tělíčko na hromadu mrtvých těl. Ženy vše sledují záměrně ponechanými otevřenými dveřmi. Těžko říct, co je horší. Aby tam dítě leželo vystaveno útokům lačných krys, nebo aby se dostalo, jako spousta dalších židovských novorozenců, do kýble s výkaly nemocných. Schwester má ten den dobrou náladu. Vytáhne ze zástěry injekční stříkačku. Zvedne dítě a vrazí mu jehlu do srdce.“
Nezešílet, přežít
Pokud přišlo na svět dítě splňující představy nordického zjevu, mělo k přežití jiskřičku naděje. Matky nevěděly, jestli je odnesou, aby bylo odvezeno do Německa k adopci, nebo je doktor Mengele využije na pokusy, mohly aspoň doufat v to první. Těhotné, které viděly vraždy novorozeňat u druhých, své dítě někdy raději samy přitiskly pevně k sobě, omotaly se dekou a zpívaly mu ukolébavku, dokud navždy neutichlo. Někdy prosily Stanisławu, aby to za ně udělala ona. Tohle byl ale limit, který nedokázala překročit.
V roce 1945 se měla spolu s ostatními vězni vydat na „pochod smrti“. Odmítla s tím, že zůstane se zuboženými ženami na porodním oddělení. V táboře se dočkala osvobození.
Z 3000 dětí, kterým Stanisława pomohla na svět, přežilo jen 30. Jako porodní asistentka pracovala i po válce, její kariéra trvala celkem 38 let. V Polsku ji vnímají jako světici.
Anna Honzáková: První česká gynekoložka se soukromou praxí
Dcera uznávaného lékaře Jana Honzáka se chtěla vydat na stejnou profesní dráhu jako otec, jenže přišla na svět v době, kdy dívky na území Rakouska-Uherska neměly šanci ani maturovat, natož studovat medicínu. Anna měla velké štěstí v tom, že se v roce 1890, v době jejího dospívání, podařilo spisovatelce Elišce Krásnohorské a jejím přátelům otevřít první dívčí gymnázium na území Rakouska-Uherska.
Už coby středoškolačka se Anna Honzáková „medicínsky“ proslavila tím, že zachránila před udušením spolužačku, která dostala epileptický záchvat během vyučování.
Honzák v sukních
V roce 1902 odpromovala na Karlo-Ferdinandově univerzitě jako historicky první lékařka. Nadšená a dojatá Eliška Krásnohorská jí k této příležitosti věnovala prsten s opálem, který lékařka uchovávala až do své smrti.
Přes vynikající vysvědčení ale nechtěl žádný špitál Annu Honzákovou přijmout. Nakonec vzdala ponižující hledání uplatnění ve státních službách a zariskovala – v roce 1905 si pronajala na pražské Moráni byt zabírající celé jedno patro. Přestěhovala do něj svoji maminku a sestru a nejprosluněnější pokoj nechala upravit jako gynekologickou ordinaci. Také začala inzerovat v ženských časopisech, aby upozornila na své služby. Lékařská komunita škodolibě očekávala, že za svou drzost zaplatí krachem.
Rozjezd praxe se nakonec nečekaně rychle vydařil, po vydání inzerátu se kartotéka zaplnila během prvního týdne. K Anně Honzákové začala chodit i její velká podpůrkyně Eliška Krásnohorská, která přišla i s nápadem, aby se Anna věnovala studentkám Minervy – stala se historicky první školní lékařkou na českém území. Do její ordinace docházely i hvězdy Národního divadla jako Hana Kvapilová a Leopolda Dostálová. Tato VIP klientela nakonec přitáhla i ženy, které Annu Honzákovou dříve veřejně shazovaly – manželky a dcery lékařů.
Odpůrkyně interrupcí
Zámožnějším pacientkám účtovala Anna poměrně vysoké ceny, chudé léčila zdarma. Ujímala se jich pak i jako praktická lékařka, platila jim ze svého léky a těm nejpodvyživenějším kupovala jídlo. S velkou citlivostí pečovala i o společností vyděděné svobodné matky, kritizovala nelaskavost k rodičkám v porodnicích a proslula empatickým přístupem.
Existovala ale hranice, za kterou nešla. Když v roce 1920 vystoupila poslankyně Luisa Landová-Štychová s návrhem legalizace interrupcí pod lékařským dohledem, protože se tím zamezí životy ohrožujícím pokoutným zákrokům „andělíčkářek“, jindy feministicky orientovaná lékařka bojující za volební práva žen byla proti. Zdůrazňovala, že neomezená možnost potratů by ženám mohla ublížit jak po stránce zdravotní, tak morální. Anna Honzáková ale jedním dechem dodávala, že by se síly měly napřít k osvětě předcházející početí, zdůrazňovala apel na mužskou ohleduplnost.
Do její věhlasné soukromé praxe docházely pacientky celých třicet let. Vysloužila si přezdívku „matka matek“.
Zdroje info:
