Když se Bohuslava Kecková narodila, většinová společnost zastávala názor, že příliš mnoho vědění poškozuje ženám vaječníky. Na předsudky se neohlížela – jako první Češka dosáhla maturity a následně ve Švýcarsku vystudovala medicínu. Díky rodinnému majetku se mohla oddávat medicíně zcela naplno, vrhala se i do bitev, které by osobám bez prostředků neprocházely. Její odkaz v plné míře doceňujeme až dnes.
Když se 18. března 1854 narodila jako nová občanka rakousko-uherské monarchie, neexistovala na českém území jedna jediná maturantka ani vysokoškolačka. Tehdy se běžně věřilo, že menší a lehčí ženské mozky nepojmou bez újmy to co mužský.
O tom ale druhorozená dcera ze tří dívek neměla zatím ani tušení. Na svět přišla ve středočeské vesnici Bukol, kousek od Kralup nad Vltavou, kde její otec zdědil statek. Vesnické dětství ale neprožila. Otec statek prodal a odstěhoval se s rodinou poblíž Prahy do Karlína. Peníze ze statku investoval do stavebnictví a jeho podnikavý duch slavil úspěch. Kromě toho, že rodinu nadosmrti zabezpečil, těšila ho inteligence jeho dcer. Do jejich vzdělání netradičně naléval peníze stejně intenzivně, jako se v jiných rodinách podporovali chlapci.
V roce 1863, kdy bylo Bohuslavě devět let, otevřel pražský magistrát v Praze na Novém Městě Vyšší školu dívčí. Gymnáziím pro chlapce nesahala po kotníky, ale bylo to alespoň „něco“! Otec nezaváhal a Bohuslavu do školy přihlásil.
První česká maturantka
Bohuslava ale pošilhávala po vyšších metách. Když v šestnácti letech složila závěrečné zkoušky s vyznamenáním, přišla za milovaným tatínkem s odvážným nápadem. Poprosila ho, aby pro ni získal zvláštní povolení k pokračování ve studiu na chlapecké střední škole na Malé Straně.
Otec jí tuto výstřednost neodepřel. Žádost byla schválena, ale že by samotná dívka trávila vyučování mezi kluky, pochopitelně nepřipadalo v úvahu. Příští čtyři roky docházela Bohuslava Kecková jen ke zkoušení a podle osnov se učila doma sama nebo s najatými domácími učiteli. Dne 24. července 1874 složila maturitu ze všech předmětů na výbornou.
Bylo jí dvacet let a stala se senzací: první žena maturantka na českém území! Zatímco otec se dmul pýchou, matka smutně předvídala, že dceru čeká v životě hodně osamělosti – muži ji mezi sebe jako sobě rovnou nepřijmou a běžným ženám se vzdálí svým životním stylem.
Nechci být paní doktorová, chci být doktorka
Jako moderně smýšlející mladá žena z lepší rodiny nadšeně navštěvovala emancipační Americký klub dam, kde potkávala i jiné své vrstevnice s vyššími cíli než být manželkou.
Americký klub se scházel v Náprstkově muzeu a dívky se zde z různých zahraničních časopisů dozvídaly, že ve světě působí první lékařky, právničky, v Americe dokonce i starostky.
Pořadatelky klubu zvaly i odborníky z různých oborů na přednášky. Tak se stalo, že si Bohuslava jednoho dne vyposlechla i českého anatoma a zakladatele oboru buněčné biologie Jana Evangelistu Purkyně. Přednášku zhltla jedním dechem, a navíc se během ní seznámila s Annou Bayerovou. Obě dívky si ihned padly do oka, spojoval je výstřední nápad stát se lékařkami.
Netušily, že ani jimi obdivovaný profesor Purkyně v soukromí nepřekročil vlastní stín. Vlastní vnučce, která se mu svěřila, že by jednou chtěla být jako on, odpověděl: „Růženko, když si tě vezme za ženu nějaký pan doktor, tak budeš paní doktorovou!“ Z Růženky Purkyňové se nakonec stala malířka a Bohuslava s Annou právě v Americkém klubu dam zjistily, že na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě sice šanci nemají, ale ve Švýcarsku vysněný obor studovat mohou.
Švýcarský sen i konec přátelství
V jednom ročníku se Bohuslava Kecková setkala se třemi dalšími ženami, Američankami a Ruskou. Náročná studia zvládala Bohuslava díky fotografické paměti a skvělé němčině na výbornou, peněz dostávala z domova dost, a tak ve volných chvílích cestovala.
Příští rok na univerzitu nastoupila i Anna Bayerová, po počátečním nadšení ze setkání se ale mezi přítelkyněmi rozevřela sociální propast. Anna šetřila, kde mohla, omezovala se v jídle, nikam nechodila. I tak po třech semestrech pro ni drahý Curych vzdala a přesunula se do levnějšího Bernu. Vztahy mezi dvěma Češkami ochladly. Bohuslava odmítla pocit viny, že ona na studia prostředky má, finanční nejistotou vystresované Anně připadala zhýčkaná. I když na sebe později už jako lékařky často narážely, vzájemně se respektovaly a obě trápily stejné předsudky mužských kolegů, zklamání z mládí nepřekonaly.
Spory s českými lékaři
Když 4. srpna 1880 Bohuslava Kecková jako první česká lékařka v historii ve svých šestadvaceti letech slavnostně odpromovala, byly toho plné noviny. Ve Švýcarsku se zdržela ještě dva roky a sbírala zkušenosti.
Domů do Prahy se vracela nabitá energií a s jasným plánem v hlavě. Otevře si vlastní praxi, ve které si bude dělat věci po svém a co nejmoderněji. Nečekala potlesk, ale míra nepřátelství mužských kolegů ji zaskočila. Skvělé reference, které si přivezla, pražskou lékařskou společnost nedojímaly. Doktorát ze Švýcarska jí neuznali, nepochodila ani s žádostí o zápis na seznam pražských lékařů k provozování lékařské praxe.
Po vleklých sporech s ministerstvem i s nejvyšším soudním dvorem ve Vídni dorazilo Bohuslavu Keckovou definitivní zamítnutí. Povýšené doporučení, aby se, když chce stůj, co stůj pracovat ve zdravotnictví, vyškolila na porodní asistentku, diplomaticky poslechla. Doplnila si porodnický kurz na vídeňské univerzitě a po návratu do Čech přiváděla několik let na svět děti coby porodní asistentka v Karlíně.
Doktorka na kole
Pak ale zasvitla naděje. V Mostaru, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, vzniklo unikátně místo státní lékařky. Nešlo o žádný projev osvícenosti, jen v této, převážně muslimské, části monarchie, nepřipadalo v úvahu, že by muslimky prohlížel muž.
Cesty bývalých spolužaček a kamarádek se opět protnuly. Bohuslava Kecková střídala Annu Bayerovou, kterou nenáviděli lékaři snad ještě více než ji, přece jen společensky chráněnou majetkem. Annu po roce působení vyštípala především úmyslná úřednická šikana. „Ženská jak řemen, která chodí jako granátník,“ popsala později svoji tehdy devětatřicetiletou, o poznání razantnější ztracenou přítelkyni.
Bohuslavu na novém působišti v prvních dnech šokoval především způsob léčení žen. Užasle sledovala, jak lékař prohlíží po zuby zahalenou postavu ze vzdálenosti pěti kroků. Pacientka, které koukaly jen oči, si postěžovala na bolesti břicha, dostala pilulky na zažívání a zanedlouho zemřela na mimoděložní těhotenství.
Další překvapení, které lékařku čekalo, byly cesty za pacientkami. Mostar leží v údolí řeky Neretva, mezi horami Hum a Velež. Bohuslavin „obvod“ se rozprostíral od Mostaru až k jejich vrcholkům. Za každého počasí vyrážela i do míst, kam se dalo dojít jen pěšky nebo dojet na oslu. Když zmínila, že se chystá koupit kolo, dozvěděla se, že je to pro lékařku nedůstojné. Bohuslava si ale nakonec velociped i přes protesty pořídila. „Viděl jsem, kterak se cestou řítí. V ruce kufřík, na zádech vak, na ramenou feredžu (oděv muslimek, pozn. red.). Ten pohled mě naplnil děsem. Čeho všeho jsou některé ženštiny schopné! Až mi z toho těžko přišlo,“ stěžoval si v jednom zápisu bosenský rada.
Žena vydrží víc než člověk
Nejen rada, ale ani budoucí pacientky Bohuslavě Keckové příliš nevěřily. „Turkyně zpočátku mě samé, jakož i mým receptům, s nedůvěrou vstříc přicházely. Mým nařízením se velice nerady anebo vůbec nepodrobovaly,“ píše Bohuslava v dopisu své sestře.
Ledy prolomil až muslimský církevní hodnostář Mufti Ali effendi Džabiči. Přivedl k ní do ordinace svoji mladou manželku s „ženskými obtížemi“. Když se jí díky Bohuslavě ulevilo, přestávaly se stydět i ostatní.
Lékařka, nedělající rozdíly mezi křesťankami ani muslimkami, každý rok posílala na ministerstvo zdravotnictví pravidelně výroční zprávy. Z jejich statistik tak dnes víme, že v roce 1899 ošetřila 1127 nemocných, převážně žen, 202 mělo porody potrhané pohlavní orgány, u 39 pacientek rozpoznala různá stadia syfilidy, 144 sužovaly zažívací a 86 plicní obtíže včetně souchotin. 54 se potýkalo s úpornými kožními ekzémy, 42 roznášelo neléčené infekční nemoci. Nechyběly záněty močových měchýřů, vředy, rachitida.
„Jaký hrozný rozsah zde mají rozličné nemoci ženské, zvěděla jsem teprve časem, když jsem si byla získala přátelskou důvěru zdejších žen,“ poznamenala si Bohuslava.
Číst, psát, učit, milovat
Výskyt pohlavních chorob včetně syfilis u žen, které musely do manželství vstupovat jako panny, Bohuslavu skličoval i rozezlil. Všechny nemocné byly do jedné oběťmi manželů, využívajících služeb prostitutek. Když se česká lékařka trochu rozkoukala, jeden z jejích prvních počinů byla šestitýdenní cesta krajem na koni, kterou absolvovala v doprovodu četníků, aby ji nikdo nepřepadl. Během ní navštěvovala domácnosti a zkoumala u žen právě výskyt syfilidy. Pod dojmem svých cest se vrhla na osvětu. Učila vesničanky číst a psát, pořádala přednášky o hygieně i životosprávě. V Mostaru vedla zdravotní výchovu, ošetřovatelství a základy anatomie na místní dívčí škole.
Balkán, pohostinnost obyvatel, houževnatost muslimek, které navzdory těžkému životu dokázaly být šťastné, se Bohuslavě Keckové dostal pod kůži. Zemi si zamilovala, a když jí v lednu 1896, v jejích dvaačtyřiceti letech sarajevská vláda dala takzvanou definitivu, neváhala. Stala se zemskou lékařkou pro Bosnu a Hercegovinu s právem zasedat v mostarské zdravotní komisi. Působila zde osmnáct let až do své smrti.
Drahá přítelkyně
„Drahá přítelkyně,“ začínaly dopisy, které si pravidelně vyměňovala s Eliškou Krásnohorskou a ve kterých rozebíraly ženskou emancipaci. Aby zůstala v obraze, předplatila si a nechávala si do Mostaru posílat Národní listy, Ženské listy, časopis Lada, Časopis lékařů českých. Četla i německé, švýcarské a rakouské odborné lékařské tiskoviny. Sama do mnohých poctivě přispívala v češtině, němčině a později i chorvatštině.
V pětačtyřiceti letech se lékařka dočkala nečekané satisfakce. V Mostaru a okolí jí lidé projevovali úctu zvaním na svatby i oslavy narození dětí, pojmenovávali po ní své dcery. Po sedmileté praxi se ale vděk konečně přesunul i do úřední roviny. Bohuslavu ocenila rakousko-uherská vláda a doručila jí odměnu 100 zlatých. Peníze Bohuslavu nezajímaly, ale pochvala z míst, kde jí na začátku kariéry házeli klacky pod nohy, pro ni znamenala hodně.
Šest týdnů dovolené ročně, na které měla nárok, trávila Bohuslava Kecková pravidelně v Čechách u sestry v Kostomlatech nad Labem. Když se u lékařky rozvinula cukrovka, část zaslouženého volna dělila i na dny léčby v karlovarských lázních. Zemřela během jedné své dovolené u sestry v Kostomlatech 17. října 1911.
Bylo jí teprve padesát sedm let, a pokud někdy kromě svých pacientek někoho milovala, vzala si toto tajemství s sebou do hrobu.
Zdroje:
Filip Starý: Cesta na jih. Bohuslava Kecková a její lékařská praxe v Mostaru 1893 -1911
Bohuslava Kecková, Ženy ve vědě do roku 1945
Terezie Františka Mathé – Bída: Ženy s květem lilie
