Sochu Elišky Krásnohorské na pražském Karlově náměstí asi znáte, ale pravděpodobně netušíte, že za ní stojí první česká profesionální sochařka, Karla Vobišová-Žáková. Ta byla tak moc posedlá prací, že i když už ve stáří nemohla na nohy, syn jí musel pomáhat se schody do ateliéru, aby mohla dál pracovat. Ničím výstižnějším se příběh sochařky oddané tvorbě začít nedá.
Kdyby žila v současnosti, její volba profese by nikoho nepřekvapila. Jenže Karla Vobišová-Žáková přišla na svět za Rakouska-Uherska, kdy bylo sochařství stoprocentně mužská záležitost. U šlechtičen a dcer z bohatých měšťanských rodin se tolerovalo drobné ženské malování akvarelů nebo olejomaleb, jako ušlechtilá, neškodná kratochvíle. Na vsi a v chudších poměrech se ženské výtvarné nadání smělo legálně ventilovat výšivkami, krajkami, tvorbou krojů, případně zdobením dortů nebo perníků. To bylo všechno.
Jsi holka? Bez šance.
Karla Vobišová-Žáková se narodila v roce 1887 v jihočeském Kunžaku jako třetí dítě mlynáře Františka Vobiše a jeho ženy Marie. V rychlém sledu následovalo ještě dalších deset sourozenců. Celý svůj sochařský život těžila Karla Vobišová-Žáková z výborné fyzické kondice, jejíž základy nabrala díky velkému množství tvrdé domácí práce v dětství a ranném mládí. Ve škole se od první třídy výborně učila a podobně jako řada dalších nadaných žaček poslouchala povzdechy, jaká je škoda, že se nenarodila jako kluk.
Se svolením otce si dojednala lekce modelování v ateliéru sochaře Břetislava Kafky v Červeném Kostelci. Jinou možnost než soukromé hodiny jako dívka ani neměla. Kafka měl jako syn kováře, který si sen věnovat se sochařství také tvrdě vybojoval, pro Karlinu umanutost pochopení. Předem ji varoval, že je sice nadaná, ale rozhodně ji nečeká lehký život, ať si budoucnost raději ještě promyslí. Nakonec jí ale s radostí vystavil to nejlepší možné doporučení do odborné školy sochařsko-kamenické.
Jediná mezi kluky
Rodina měla samozřejmě obrovské obavy o Karlinu dobrou pověst. Aby se nedostala do řečí, když se ocitne v prostředí dospívajících chlapců a mladých mužů. Strach, jestli na práci s kamenem jako slabá dívka vůbec má, rychle rozptýlila. I když nebyla Karla Vobišová-Žáková nijak mohutná, měla větší páru než leckterý spolužák.
Pro sochařství se rozhodla s vědomím, že se nejspíš nikdy nevdá. Slyšela spousty varování, že o příliš chytré dívky muži nestojí a podivínku, která jako chlap mlátí do kamene, si nevezme už vůbec nikdo. Netrápila se tím. Zřejmě si řekla, že zasvětí život umění a pokud bůh chce, aby zůstala starou pannou, má to tak být. Na uměleckých školách se ovšem nikdy nescházejí tuctoví lidé a svérázná Karla zaujala spolužáka Josefa Žáka.
S vyhlášením samostatné Československé republiky se ženám otevřely dveře i na vysoké školy. Byl to právě Josef, který Karle navrhl, že by mohli dobýt Prahu společně, dohromady se připravovali na přijímačky. On na Akademii výtvarných umění, ona na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V té době přijímaly vysoké školy jen zlomek populace, s ženami univerzity neměly zkušenost vůbec. Když jim přišla zpráva o přijetí, ohromeně si padli do náručí. Dvojice se v té době zasnoubila, ale na to, aby se vzali, se zatím z finančních důvodů neodvažovali pomýšlet.
Vítězná jízda pokračuje
Karliným trumfem byl nejen obrovský talent, ale i kouzlo osobnosti, díky němuž si získávala respekt mužů. Pedagogové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jako Štěpán Zálesák, Stanislav Sucharda a Bohumil Kafka naštěstí netrpěli předsudky. Jedinou studentku sochařského ateliéru neposílali vařit knedlíky, jak se běžně dělo prvním vysokoškolačkám na právnických nebo lékařských univerzitách.
Svým nadáním převyšovala spolužáky. Bylo to ale mimoděk, nesoupeřivě, s tichou umanutostí. Obavy, že vnese do vyučování neklid nebo bude žádat úlevy, se nenaplnily. Profesoři jí rychle začali fandit a od prvních semestrů ji pověřovali docela složitými úkoly, na kterých rostla. Její všestranná manuální zručnost, kdy byla vycepovaná jak v ženských pracích vyžadujících cit pro detaily, tak ve fyzicky náročném kamenosochařském řemeslu, jí dávala náskok.
Pedagog Bohumil Kafka zašel ještě dál a svěřil jí ještě za studií první velké zakázky, například pískovcový pomník padlým z první světové války v Nové Pace, který je dodnes zcela unikátní překvapivou kompozicí. O „dívce, která sochá jako chlap,“ referoval i v zahraničí. Doporučil, aby Karlu v letech 1919 až 1920 přijali na stáž nejprve do Mnichova a později i u profesora Antona Hanáka na vídeňské Akademii. Šlo o privilegia, která se dostávala jen těm nejlepším z nejlepších studentů.
„Pobavilo mě líčení, jak se dědeček s babičkou vzali,“ vzpomíná sochařčina vnučka Josefína Žáková na počátky společné cesty této nerozlučné dvojice. „Ona studovala na Uměleckoprůmyslové škole, on na Akademii. O přestávce si odběhli na Staroměstskou radnici na rychlý obřad. Dali si obložený chlebíček, a pak se každý vrátil zpátky do svých škol na vyučování.“
Nejen svatbou, ale i následujícím životním stylem se manželé od zavedených patriarchálních pořádků na hony odlišovali od zbytku společnosti. Jejich přátelé později vzpomínali, že nikoho tak oddaného jeden druhému neznali. Josef svoji ženu velmi miloval a obdivoval. Vnímal ji jako talentovanější, než byl sám, i když to Karla vehementně popírala. Dobře viděl, že to má jeho žena v „pánském sochařském“ klubu složitější než o hodně průměrnější muži. On sám po ukončení Akademie výtvarných umění pracoval jako asistent profesora Josefa Štursy. Aby zajistil rodinu, pomáhal převádět do kamene práce různých jiných autorů a s láskou pak v tomto směru pomáhal i své ženě.
Vlastní tvorbě, drobným plastikám a portrétům se věnoval pouze ve chvílích volna. Oblíbené klišé „mužův úspěch je i ženin úspěch“ se u manželů Žákových prolnulo do „Karlin úspěch je úspěchem nás obou“.
Francouzská lekce
Do roka od svatby se v roce 1921 šťastné manželské dvojici narodil syn Přemysl. Když mu byly tři roky, naskytla se sedmatřicetileté Karle nečekaná příležitost. Dostala pozvání z pařížské akademie, že byla vybrána na roční stáž do ateliéru Émila-Antoina Bourdelle, slavného malíře a sochaře, kterého formoval Auguste Rodin.
I v dnešní době by umělkyně-matka řešila dilema, jestli nechat dítě doma v péči příbuzných a „sobecky“ se věnovat své kariéře. Ve dvacátých letech minulého století by nikoho nenapadlo, že by muž matce od dítěte něco podobného dovolil. Karla do Paříže odjela. Manželé si každý týden psali dopisy, a když se po roce Karla, nabitá zkušenostmi a zážitky, vrátila, odstěhovali se do bytu v domě na Rašínově nábřeží, kde si mohli pronajmout i podkrovní prostory pro ateliér. Na nábřeží se jim narodil druhý syn, Karel mladší. Karla s manželem pak na této adrese žila a tvořila až do smrti.
Pronájem bytu a ateliéru v centru Prahy zní honosně, ale šlo o jediný rodinný luxus. Rodina se tak tak uživila, což Karla před klientelou tajila. Na soutěžích sochaři pracovali zdarma nebo jen za symbolické skicovné, a i když už zakázku získali, o proplacení záloh na materiál a pak i honorář se často přetahovali i řadu měsíců.
Karliným známým dílem je například pamětní deska na rodném domě spisovatelky Terezy Novákové na nárožní budově v Žitné ulici. Dále portréty Jaroslava Vrchlického, Bohumila Kafky, Heleny Malířové, Karla Hynka Máchy, Fráni Šrámka, Stanislava Kostky Neumanna a jeho manželky, skladatele Bohuslava Martinů, první dámy země Charlotty Masarykové nebo Renáty Tyršové, manželky Miroslava Tyrše, a další.
Karla nedělala jen velké věci, ale v žargonu umělců i takzvanou chlebařinu, zakázky čistě jen pro obživu. I na těch si dávala záležet a dodnes jsou kritikou vysoce ceněny například její busty dětí. Portrétovala jak své syny, tak i děti bohatých zákaznic.
Úniky z reality
„Tohle nemohla navrhnout ženská,“ zaznělo překvapeně, když porota složená výhradně z mužů otevřela obálku se jménem autora vítězného návrhu na náhrobek svatého Vojtěcha, určeného do kaple Svatovítského chrámu na Pražském hradě. Stalo se to v roce 1937 a Karla byla jednou z desítek sochařů, kteří se soutěže anonymně zúčastnili. Její návrh vysoce převyšoval ostatní, což nakonec museli hodnotitelé, kterým předsedal Max Švabinský, uznat. Vítězství v soutěži, o níž měl zájem snad každý umělec, který za první republiky něco znamenal, vnímala Karla jako vyvrcholení své kariéry.
Už jen práce na návrhu nebyl žádný med. Komise Jednoty pro dostavění Svatovítského chrámu, která soutěž vyhlásila, do tvorby soutěžícím sochařům dost mluvila. Karla nakonec udělala verze dvě. Jednu, do které zapracovávala připomínky, a druhou, bez kompromisů tak, jak chtěla ona, modernější a víc nadčasovou.
Jenže ani pak nic neprobíhalo hladce. Vypukla druhá světová válka, Žákovi měli spoustu jiných starostí. Práce na sousoší znamenala pro Karlu radost a únik od tíživé reality. V roce 1945 ovšem došlo k momentu, který rodina vnímala jako boží zásah. „Babička zrovna pracovala v ateliéru, když přímo na dům dopadla letecká bomba,“ bere si opět slovo její vnučka. „Naštěstí nevybuchla. To bylo neuvěřitelné štěstí, zásah osudu. Babička vyběhla na schodiště a utekla do bezpečí.“
V roce 1947 umístilo arcibiskupství hotový model sousoší, připravený k odlití do kovu, do katedrály. Jenže ve stejné chvíli se přes Československo znovu valily dějiny. K moci se dostali komunisti a mezi jejich první kroky patřilo zatčení a internování kardinála Berana. Z chrámu musel zmizet i Karlin model, naštěstí si ho rodina stihla na poslední chvíli odvézt.
Karla s manželem odmítali tvořit budovatelské plastiky poplatné době, a tak se o nich přestávalo mluvit. Zařadili se mezi další umělce, kteří pracovali více méně stranou zájmu širší veřejnosti, uctívaní odborníky ze starých časů. Zakázek bylo stále méně. Karla nepatřila k nomenklaturním autorům, a tak často pracovala jen za symbolický honorář, z lásky a potřeby tvořit.
V roce 1952, v období tvrdých politických represí, potkala pětašedesátiletou Karlu největší životní ztráta. Po dvaatřiceti letech manželství zemřel její drahý Josef. Žila už jen pro svoji rodinu, umění a víru. Těsně před smrtí v roce 1960 dokončila Pietu z bílého mramoru pro kostel ve slovenské Velké Belině.
V roce 2018 se její dílo vrátilo do Chrámu svatého Víta. Pietu zahalila pachuť soudních tahanic mezi sochařčinými pozůstalými a arcibiskupstvím. Nepříjemný spor měl jednu pozitivní dohru. O neprávem zapomínané první československé sochařce se zase začalo mluvit. Ukázalo se, že v boji s časem nakonec vyhrála Karlina tvorba.
Ženy sobě
Postavení žen-umělkyň nebylo na počátku 20. století valné. Až do roku 1918 nesměly na území Rakouska-Uherska studovat na vysokých školách. První vysokoškolačky proto jezdily studovat do zahraničí. I z tohoto důvodu si ženy v roce 1920 založily Kruh výtvarných umělkyň, aby se navzájem podporovaly a domohly se většího uznání. Už o rok později uspořádal Kruh první skupinovou výstavu v pražském Obecním domě. Karla Vobišová patřila mezi první členky tohoto spolku, v roce 1933 byla dokonce zvolena i jako jeho předsedkyně.
Zdroje info:
Karel Václav Žák: O tvorbě první české sochařky Karly Vobišové (2017)
Karolina Vobišová – paní mramoru, žuly i bronzu – Bibliografie dějin Českých zemí (cas.cz)
Téma Karla Vobišová Žáková — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz)
