To, že původ mnoha vlastních traumat musíme hledat v první dekádě svého života, víme. A to dokonce i v případě, že jsme měli šťastné dětství bez jediného mráčku. Psychologové a psychoterapeuti se shodují, že většinu situací, ze kterých budoucí traumata pramení, naše vědomí zcela vytěsní, zůstanou však v podvědomí a projeví se postupem času. V posledních několika letech se ale čím dál víc hovoří o tom, že za naše traumata v dospělosti nemůžou naši rodiče, ale spíš geny, které nám předali.
Právě studiem traumat, která se předávají z generace na generaci, se zabývá obor epigenetika. Z odborného hlediska je podoborem genetiky, ve které se nezkoumá přímo změna DNA, ale genového projevu. Jak to funguje v praxi? Jednoduše: každé trauma v životě člověka údajně pozmění jeho genový projev, což se pak logicky promítne do genomu jeho dětí. Tímto způsobem se naše tělo adaptuje na stres, jemuž je v danou chvíli vystaveno, a z evolučního hlediska vyvíjí vše nutné pro zachování rodu. Velmi názorně se to projevuje v živočišné říši. Nedávno média obletěla fascinující zpráva o jedovatých ropuchách, jež se přemnožily v Austrálii. Jediný tvor, který si dokázal s ropuchami poradit, byla myš bobří, také známá jako rakali. Právě tito hlodavci se za necelé dva roky naučili, jak ropuchy s chirurgickou precizností rozpárat a tím i „zneškodnit“.
Tohohle specifického případu se okamžitě chopili vědci a přišli s vysvětlením, že rakali museli tuto schopnost podědit po svých dávných předcích, kteří již v minulosti zápasili o životní prostor s místními jedovatými ropuchami. Dosud to zní jako docela přínosná evoluční změna, namítnete. Jenomže obrácená stránka stejné mince se projeví v případě, když poděděná genetická transformace přispěje naopak k většímu stresu. Psycholožka Naděžda Lari, která se specializuje na tělesnou terapii, má k tématu genetických vzorců velmi blízko: „Jedním z nejtypičtějších příkladů zděděných traumat jsou vzorce našich prarodičů, kteří zažili válku. Vzhledem k tomu, že žijeme v období míru, jsou nám často patterny ‚šetřit na černý den‘ nebo ‚jez, dokud můžeš, protože zítra může nebýt‘, spíš na škodu než k užitku,“ komentuje Naděžda.
Fyziologické projevy traumat
Kromě těchto psychologických specifik se také setkáváme s fyziologickými projevy traumat. Může jít o rychlou a pohotovou reakci na hlasité zvuky nebo neopodstatněně vyšší stres v situacích, kdy nám jsou kladeny otázky osobního charakteru. Když se posuneme od biologie a genetiky k oboru psychologie, již můžeme hovořit o pojmu transgeneračních traumat. Původ tohoto termínu pramení z kanadských psychiatrických léčeben, kde koncem 60. let minulého století přibývalo pacientů, jejichž rodiče zažili holocaust. Transgenerační trauma je přitom vnímáno jako důsledek posttraumatické stresové poruchy vztahující se na širší skupinu lidí. V podobných situacích hraje velkou roli nejen konkrétní prožitek předků, ale i aktuální sociální nebo politická situace. Tak například transgenerační trauma odvozené od nevolnictví se v posledních letech projevuje u barevné populace USA.
Panické záchvaty a úzkosti
Jako spouštěč v tomto případě slouží stoupající rasová diskriminace. „Málokoho napadne, že za jeho panickými záchvaty, úzkostmi nebo strachy stojí zážitky rodičů nebo prarodičů. Obvyklou reakcí je, že začneme hledat chybu v sobě, což vede k dalšímu sebetrýznění, a následkem je, že to nevyhnutelně předáme vlastním dětem,“ vysvětluje Naděžda Lari, jak funguje začarovaný kruh genetických traumat. Štěstím naší generace je však to, že žijeme v době všeobecné informovanosti a uvědomělosti, a tak jako první pokolení máme vše pro to, abychom traumata dokázali identifikovat a vymýtit (a když ne vymýtit, tak je alespoň nepředávat dál). Z vědeckého hlediska je povzbudivou informací, že zatímco poškození genu je obvykle nevratné, změna metylových skupin je reverzibilní. Epigenetiku můžeme ovlivnit změnou výživy, prožitím jiných zkušeností anebo v těch extrémních případech i předepsanou medikamentózní léčbou. Naděžda Lari klade ve své tělesné terapii velký důraz také na práci s afirmacemi, které do našeho podvědomí dostávají přímo rodiče ve věku, kdy je vnímáme spolu s odkoukáváním životních vzorců.
Většinu z nich tvoří fráze nebo přísloví, které rodiče buď převzali ze své původní rodiny, nebo je adoptovali v průběhu života. „Tyto afirmace mohou být velmi škodlivé. Často nám překáží v osobním rozvoji, a to tak, že vymezují přesné hranice fungování. Ty jsou ale pouze v naší hlavě, i když je desítky let vnímáme jako velkou životní pravdu,“ míní Naděžda, která svým klientům pomáhá s rozbitím převzatých vzorců. Mezi ně patří i na první pohled nevinná přesvědčení, která budí dojem pozitivní afirmace (např. bez práce nejsou koláče nebo ranní ptáče dál doskáče). Jakmile ale v osobním či pracovním životě zažijeme situace, v nichž se projeví opačné vzorce (např. když v méně náročném zaměstnání dostáváme vyšší mzdu než tam, kde jsme dřeli od nevidím do nevidím, anebo když náš životní partner je zvyklý vstávat kolem poledne), můžou nám způsobit nesnáze, vyvolat přetrvávající pocit nejistoty a narušit vztahy s okolím.
