Obsluha v nejlepších restauracích bývá diskrétní a naše tajemství střeží stejně jako doktoři nebo právníci. V hlavě si ale skládají profily lidí a do šuplíku střádají nejrůznější historky. Restaurace je trochu jako divadlo, chodíme se do ní nejen najíst, ale často si jdeme i pro zážitek. O ten se může postarat samotné jídlo, atmosféra v restauraci, ale také příležitost nebo společnost, se kterou sedíme u stolu. Na jevišti ale hrajeme i my, hosté.
Denně jim projde před očima nespočet hostů, a ač se snaží být maximálně profesionální a ke každému přistupovat stejně, mají nás nakoukané víc, než bychom chtěli. Poznají zamilovaný pár od takového, který už spolu žije léta, rozeznají ty, kdo chodí do restaurace často, od těch, kteří jdou sporadicky. Jsou to psychologové amatéři, kteří neposkytují terapie, zato umí vysypat z rukávu spoustu zajímavých postřehů.
Když jsem příběhy z placu sbírala, neubránila jsem se myšlence, jak moc asi chování v restauraci reflektuje celkový vztah a chování se jeden k druhému. Jak to asi vypadá u některých párů doma, když se takto chovají na veřejnosti. Protože – ruku na srdce – když se někdo dívá, máme přece jen tendence chovat se o něco lépe. „Pamatuji si společnost dvou párů, ti jedni byli úplně úžasní a k sobě moc milí, to se ale o druhém páru říci nedalo, pán měl na paní neustále nějaké nemístné poznámky. Vrcholem bylo, když jsem jim přinesl crème brûlée, které servírujeme ve vaječné skořápce, a pán zahlaholil, že by ženám skořápky mohl dát pod zadek, když jsou takové slepice,“ vypráví Marek z hotelu Marriott. „Všem u stolu bylo neuvěřitelně trapně. Holky si to přišly užít, a on tam byl evidentně za trest. Nesebevědomej chlap, co si na nich honil ego,“ dodává.
Příliš drahé rande z Tinderu
„Rande naslepo, tedy z nějaké randící aplikace, většinou spolehlivě poznáme podle chování dámy,“ prozradil mi Jakub, manager restaurace Amano patřící do sítě La Colezzione. „Objednává hodně a nekouká na cenu. Muž většinou nemá šanci zasáhnout. Protože se ještě neznají, objednává si dáma sama, je vidět, že pán už by kolikrát další chod nebo sklenku či dokonce lahev nemusel, ale dáma je někdy trochu zištná, ví, že je zvaná, a ráda toho využije,“ popisuje Jakub z La Colezzione.
„Stejně tak poznáme, jestli do restaurací chodí často, nebo výjimečně. Zamilovaný pár má vždy tak trochu svoji bublinu, pro ně je hlavní intimita, kterou mezi sebou mají. Ti, kdo jsou v restauracích jako ryba ve vodě, vás do té bubliny pustí. Mají své rituály, jsou uvolnění, neformální. Ti druzí si svoji bublinu hlídají, jsou nesví, křečovití. Je to jak první taneční, tam je člověk taky trochu prkennej,“ dodává Jakub.
„Naším úkolem je se o hosty postarat, aby se u nás cítili co nejlépe,“ přitakává Marek, který pracuje v hotelu Marriott. „Všímáme si ale drobností, které o hostech hodně prozrazují: jestli pán dámě pomůže s kabátem, jestli jí odsune židli, jestli počká, až se usadí, nebo to třeba nechá na nás a počká, až dámu usadíme. Někdy ale prostě přijde, sedne si a rovnou objednává pití. Usazení dámy neřeší, zato velmi očividně hodí na stůl klíčky od auta,“ dodává.
Dalším dílem do skládačky dynamiky párů je objednávání. „Někdy si objednává každý zvlášť, často ale objednává jen pán. Může to být z galantnosti, ale důvodem může být i stud dámy nebo dominance pána. Je to různé, ale vždy to tak trochu o něčem vypovídá,“ dodává Marek.
Ona si dá, co řeknu!
Chování pánů je ostatně kapitola sama pro sebe. Zatímco největší prohřešek dam je, když se rozšoupnou na účet pánů (nebo to přepísknou s alkoholem), seznam prohřešků na straně mužů je podle vyprávění lidí z placu znatelně pestřejší. „Za svoji kariéru jsem zažil snad už všecho, od dávání najevo, kdo je tu pánem (‚Ona si dá co jí řeknu!‘), přes lehké ponižování či zesměšňování až po nevěru, kdy pán na Valentýna přijde na oběd s jednou dámou a na večeři s druhou. A oběma objedná stejný pugét růží,“ vyjmenovává Tomáš z nejmenované pražské restaurace a dodává, že podle chování umí rozpoznat, kdy muž opravdu chce vzít ženu na svatého Valentýna na večeři, aby jí udělal radost, a kdy jde z donucení, jen aby se ona mohla pochlubit kamarádkám.
Nemůžu se ubránit a musím se zeptat, jak do toho všeho zasahují mobilní telefony, bez kterých se už dnes nehneme. Podle všeho ale čím více si jde pár večeři užít, tím méně prostoru pro telefon na stole je. „Dámy jej nechávají v kabelce, pánové v saku, nebo jej alespoň otočí displejem dolů,“ popisuje Jakub. „Zažil jsem už ale chvíle, kdy si dáma odešla na toaletu a pán sjížděl profily jiných žen. To jsou přesně chvíle, kdy nesmíme hnout ani brvou a musíme zachovat absolutní profesionalitu,“ dodává Marek.
Souhra v menu i v životě
Šťastný pár se prý pozná na první dobrou. „Jsou k sobě milí, pán je galantní, žena usměvavá a z obou vyzařuje dobrá energie,“ shodují se všichni. Základem štěstí je tedy podle všech smích a komunikace. A pokud to ještě chcete podpořit, sedněte si vedle sebe. „Když pár sedí naproti sobě, více si povídají, zatímco když sedí vedle sebe, je to hodně o intimitě, o tom, že k sobě chtějí mít hodně blízko, často si něco špitají, občas jeden druhému položí hlavu na rameno. Mají své kouzlo,“ prozrazuje František z jednoho pražského steakhousu. Páry, které jsou zvyklé spolu chodit do restaurací a stolovat, se poznají i u objednávání. Mají souhru v tom, co si kdo dá, co kdo bude pít, navzájem si pomáhají vybrat. „A pokud jeden nebo druhý něčemu nerozumí, neshazují se, ale naopak si vzájemně pomohou nebo se nebojí zeptat. Jsou absolutně přirození,“ dodává Jakub.
„Jednou jsme tu měli postarší pár, paní byla Češka, pán Ital, jí bylo asi 96, jemu 98, bydleli v Itálii a byli tu na návštěvě. Chodili k nám do Aromi, kde jsem dřív pracoval, čtrnáct dnů v kuse. Vždy byli skvěle oblečení, on jí vždy pomohl usednout ke stolu, jídelním lístkem se projedli od shora až dolů, byli neuvěřitelně milí, on k ní byl galantní a pořád si něco povídali a smáli se. To si člověk říká, že takhle by chtěl zestárnout,“ uzavírá Jakub.
