Už jako šestiletý kluk vnímal sport jako útěk ze systému, radost, která ho drží v přítomném okamžiku a chvíli, kdy může být sám sebou. I dnes je Radek Laci při cvičení v rovnováze. Jen už osamocen nezkouší přemety za branami dětského domova, ale učí desítky klientů v čele s herci a modelkami, jak nastavit mysl přes vlastní tělo, rozvíjet pohyb bez ega nebo posilovat s vlastní vahou, což je jeho doména. Ostatně stejně, jako diagnostikování cvičebního plánu během deseti sekund.
Když vcházím do útulné tělocvičny v centru Prahy, Radek Laci se akorát věnuje jednomu ze svých svěřenců. Přestože nás dělí několik metrů, auru klidu a vyrovnanosti vnímám už z dálky. „V tělocvičně jsem v rovnováze. Cítím se tady jako dítě, které si hraje se svou nejoblíbenější hračkou, ale nefunguje to u mě tak, že si tady nahodím přehnaně euforický pocit, a když odejdu, okamžitě sklesnu. Pohyb pro mě znamená synergii, která mě naplňuje,” svěřuje se s úsměvem, když si přisedá ke stolu. Přestože má tenhle osmadvacetiletý, dnes velmi uznávaný a respektovaný trenér perfektně sladěnou vizáž a dokonale vypracovanou postavu, jeho největší síla na první pohled vidět není a člověk ji pochopí jen tehdy, nechá-li si vyprávět jeho příběh.
Tréninkový plán za deset sekund
Pokud byste chtěli s Radkem Lacim trénovat, jeho doménou je posilování s vlastní vahou, vymýšlení cviků, které kombinují jógu, fyzioterapie a fitness, ale nemá problém ani připravovat na jakékoli silové soutěže. „Když se mnou ale chtějí lidé cvičit, než půjdou zvedat činky, musí nejdřív ovládat svoje tělo. Vnímat ho, cítit ho a poslouchat ho. Vědomí je v tomto oboru totiž strašně zanedbávané. Když tedy žijeme v době, kdy je sexy koučink, můj přístup bych nazval jako takový koučink tělem,” vysvětluje.
Jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé Radka Laciho navštěvují, je jeho schopnost během deseti sekund přečíst osobnost člověka a okamžitě mu diagnostikovat cvičební plán na míru. To všechno podle mimiky, řeči těla, stylu oblékání, sebemenších detailů nebo barvy vlasů a energií, které z každého z nás vyzařují. „Klienti vědí, že mám rentgenové oči, proto se ke mně často bojí přijít. Je jim jasné, že přede mnou nic neutají. Tělo je odraz lidských emocí, všechny jeho části jsou propojené, proto chodím trošku i do mysli a zajímá mě také psychologie a sociologie. Nedivím se, že pak mají klienti pocit, že přede mnou stojí nazí,” směje se trenér, pro kterého je jednou z nejpodstatnějších věcí, aby se lidé nepodceňovali a pořád jen nekoukali na váhu. Základem je tak prý nevážit se, ale vážit si sebe. „Jsou ale i ti, kteří nastavení mysli nepotřebují, proto s jimi cvičím jen mechanicky. Pohybuji se tak buď na fyziologické, mentální nebo spirituální úrovni. S někým na všech třech,” vysvětluje.
Sport jako útěk ze systému
K životu a podmínkám, které dnes ve špičkových centrech Radek Laci má, si ale musel projít trnitou cestou, na níž byl sport právě tím, co ho drželo psychicky nad vodou, a právě pohybem záplatoval otrávení z uniformního a nevstřícného systému dětského domova, do něhož se v šesti letech dostal z kojeneckého ústavu, kam ho matka hned po porodu odložila. „Už od útlého dětství jsem cítil, jak moc je pro mě pohyb důležitý, držel mě v přítomném okamžiku a já mohl být sám sebou. Začal jsem trénovat stojky, hvězdy i přemety a bavila mě gymnastika, která mě vždycky něčím fascinovala,” vypráví s tím, že v dětském domově se s velkou podporou nesetkal. Když totiž jeho vedení oznámil, že by se chtěl věnovat právě gymnastice, bylo mu řečeno, že na podobné koníčky nejsou finance, možnosti nebo že by zvlčel.
Právě fakt, že okolo roku 2000 musely děti v podobných zařízeních žít ve stereotypním režimu plném rigidity, zaběhnutých postkomunistických systémů, a navíc s vedením bez otevřené mysli, způsoboval, že jejich jedinou možností bylo hrát fotbal nebo volejbal. „Kdokoliv vyčníval, nesetkal se s ničím dobrým. Všichni jsme tehdy brali sport jako formu přežití. Abych mohl z toho systému utíkat pryč, začal jsem v patnácti dokonce dělat i závodní cyklistiku, přestože mi nešla úplně od srdce,” svěřuje se a dodává, že vždycky rád překonával další a další výzvy, dokud se mu nepodařilo překážky překonat. „Byl jsem jak malé dítě, které se učí chodit a tisíckrát spadne, než se mu to podaří. Tímhle způsobem já fungoval. Ústavní péče jen uniformuje a vychovává, ale už chybí práce se sociální stránkou dítěte. A tak jsem se uzavíral do sebe a nacházel rovnováhu v tom, jak mluvit sám se sebou a jak sám sebe vnímat,” říká.
Zlomové setkání
Přes obrovský talent a lásku ke sportu bylo ale období, kdy ho Radek Laci ze svého života vypustil. Stalo se to tehdy, když se v patnácti letech, ještě před novelou zákona o ochraně soukromí, dostal do pěstounské péče, kde se setkával s rasistickými narážkami na svůj romský původ a byl nucen spát na chodbě, protože rodina bydlela v malém bytě. „Žil jsem tehdy v jedné velké iluzi, že když si mě vzali, musím být vděčný. Ale nakonec jsem to nevydržel a vrátil se zpět do dětského domova,” vzpomíná. K pohybu se pak Radek opět vrátil po nástupu na vysokou školu, kterou mu mimochodem financovala nadace Terezy Maxové, která již nejednou využila jeho služeb. Radek Laci, jenž celý život řešil svůj vztah k ženám, které ho přehlížely, tehdy začal přemýšlet, co by mohl udělat, aby pro ně nebyl neviditelný. A tak začal víc cvičit, učit se disciplíně a přirozenému vzdělávání. Zlomová pro něj ale byla práce v produkci mezi tanečníky a choreografem Yemim A.D., který mu dal impuls, aby se začal rozvíjet a udělal si kurz trenéra.
Pokora, lidskost a respekt jako základní kámen
Co se týká přístupu k trénování i cvičení, Radek Laci se vždy snažil na všechno přicházet sám. „Já mám výhodu v nevýhodě, že jsem vždycky měl tu nejtěžší cestu k sebepoznání, proto mě na začátku ani nenapadlo objednat si trenéra. Bavilo mě hledat informace tak, aby mi vše jako celek dávalo smysl. Často jsem si ale také našel člověka, který v něčem vynikal, a od něj se pak snažil pár věcí okoukat. No a také jsem absolvoval i nejrůznější kurzy,” říká s tím, že ale právě kurzy nejsou pro trénování tou nejpodstatnější složkou.
Někteří si totiž právě jejich pomocí jen zvedají sebevědomí, ale rozhodně díky nim nepřijdou na to, jak se na klienty napojit a vnímat je s respektem a pokorou nebo jak improvizovat. „To jsou věci, které neokoukáte a nevyčtete. Jde o vlastní cestu člověka, který má otevřenou mysl, je připraven vydat se na cestu sebepoznání, přestat soudit, ale brát každého jedince takového, jaký je, zjistit, proč to tak je, a hledat přesah,” vysvětluje a dodává, že naše společnost je navíc bohužel postavena na iluzi. Především pak instagramové životy, v nichž si každý na něco hraje a chybí v nich autenticita. Pro Radka Laciho jsou ale nejdůležitější hodnoty jako pokora, lidskost a respekt, podle nichž žije i trénuje a za kterými ho prý přivedla neláska.
Pankáč, co má pravidla
„My z dětského domova jsem totiž takoví citoví mrzáci, kteří mají potlačené emoce. Já se třeba musel vrátit zpět do dětských let a vyčistit si situace, které pro mě byly klíčové a trápily mě. Přiznat si všechny emoce a tím pak i lépe rozumět lidem. A to jsou věci, které ve fitness kurzu nenajdete,” vysvětluje Radek Laci, že je vlastně tak trošku pankáč, který má ale svá pravidla. Možná i díky jeho nevšednímu přístupu neměl nikdy problém s klientelou, mezi kterou se objevují například i herec Václav Neužil nebo herečky Jana Plodková a Jitka Schneiderová.
Přestože lidé, které trénuje, jeho silný příběh znají, rozhodně jim ho nevypráví na potkání a ani si nemyslí, že ve velkém počtu zájemců o tréninky sehrál zásadní roli. „Já nechci svoje trénování stavět na chudáčkovi z děcáku, strašně by mi vadilo, kdyby lidi měli pocit, že za mnou musí chodit,” říká trenér, který rozhodně nepatří mezi lovce klientů a někdy je dokonce odmítá. Občas i z důvodu jejich psychické nevyrovnanosti se sebou samými. „Aby vše fungovalo, potřebuji člověka s otevřenou myslí, který je ochoten posouvat se a přijmout kritické myšlení. Je v pořádku, že někteří na to nejsou psychicky připraveni,” říká trenér, jenž se také snaží prosazovat pohyb bez ega. Právě ego klientů je totiž častokrát brzdou a obranným mechanismem. Lidé totiž nezvládnou například určité situace, kdy jim je něco vytýkáno, a začnou se okamžitě bránit útokem. „Nemám rád lidi, co přijdou, jen se pumpují činkami a rozvíjí víc ego než svého ducha,” vysvětluje.
Z extrému do extrému
Přestože tak Radku Lacimu ve školních letech nejvíc vadilo, že se na něj spolužáci chodili dívat jako na nějakou kuriozitu, tak fakt, že je i dnes vnímán, i když v pozitivním slova smyslu, jako někdo nevšední, ale mladého trenéra neštve. Ostatně ani to, že má neustále nálepku kluka z děcáku, který něco dokázal. „Rozčilovalo by mě akorát, kdyby se o mně psalo jako o chudáčkovi, který by bez pomoci ostatních nepřežil. Ale jinak chápu, že je můj příběh zajímavý a létá z extrému do extrému,” vysvětluje a dodává, že za celou svou životní zkušenost je vlastně vděčný, protože se díky ní naučil pokoře. Podle Radka Laciho je totiž při každém projektu nejdůležitější nezapomínat na své začátky. „Můžu být sebelepší trenér workouter a přednášející, ale vše, co dělám, musí mít napojení na začátek, což je vlastně fakt, že jsem kluk z děcáku. Jakmile to tam není, člověk si přestane držet směr,” vysvětluje.
Zklamání i procitnutí
S tehdejším vedením svého dětského domova se ale před lety v dobrém nerozešel. A když se začal vyjadřovat o poměrech, které v něm dříve panovaly, chtěli na něj dokonce podat trestní oznámení. „Co mě ale málem zlomilo, byla chvíle, když jsem z dětského domova odcházel a oni mi řekli, že bych se nad sebou měl zamyslet a nebýt tak nafoukaný, protože bych také mohl skončit na dlažbě. Navlékli na mě pocit viny a já myslel, že jsem zklamal je i sám sebe. Ale nakonec mi naštěstí došlo, že to tak není,” vzpomíná spoluzakladatel organizace Vteřina poté, která pomáhá v dětských domovech šířit osvětu.
Radek Laci si v sobě prý už vyřešil i špatné zkušenosti z pěstounské rodiny, i když mu trvalo dlouho, než na věci začal nahlížet z ptačí perspektivy. Dnes naopak pěstounskou péči podporuje a nedávno se podílel na kampani s obecně prospěšnou společností Hledáme rodiče, pro níž také natočil spot. „Oslovila mě její patronka Jitka Schneiderová, která můj příběh znala. Celé to pojali krásně a čistě a já jsem hrozně vděčný, že se o tuto problematiku Jitka zajímá,” říká. No a co plánuje mladý trenér dál? Vést workshopy pro firmy, ve kterých je už pohybovým problémem jen “sedět”, a založit vlastní sportovní centrum. „Tým lidí bych už měl, jen najít prostor je docela problém. Hlavně mě ale záleží na tom, aby bylo vše propojené s vizemi, které sahají až na úplný začátek toho, proč jsem všechno okolo vlastně začal dělat,” uzavírá.
