Věk, váhu a počet milenců dáma nezveřejňuje. Jestli na vás jde s koncem roku chandra z toho, že začátkem toho dalšího budete zase o dvanáct měsíců vrásčitější a nepoužitelnější, s klidem v srdci tuto myšlenku pošlete do kopru.
Od jisté doby odpovídám na důležité otázky univerzální odpovědí „42“. A nedatuji to od zaklapnutí báječné knihy Stopařův průvodce po Galaxii, ale od mých blíže nejmenovaných narozenin. Ten den jsem totiž přestala přistupovat k životu jako k bonboniéře (napadnout přímým střetem a sežrat zaživa), a začala se k němu chovat jako k botníku. Až v tomhle věku mi totiž došlo, že si za pět set korun můžu koupit boty, které rok dobře vypadají, a puchýře, které z nich budu mít, skoro nebudou vidět. Nebo si můžu za dva tisíce koupit standardně kvalitní boty, které mi vydrží pár let, aniž by mne ovšem uvedly v úžas. Třetí možností je propátrat vintage obchody a za menší připlacení k běžnému standardu střední třídy si pořídit boty, které jsou jako umělecké dílo a na noze je necítíte, i když mají podpatek vysoký deset čísel. Sice je už někdy nějaká nosila, ale teď jsou nově podražené a je to přesně to, co jsem si představovala. Jen jsem si na ně musela chvilku počkat.
Tohle botníkové poznání mne definitivně smířilo s mým věkem i přes benefity v podobě víček, které je potřeba po ránu srolovat nahoru společně se žaluziemi. Ať totiž budu mít v budoucnu na dortu napsané jakékoliv číslo, uvnitř mě bude hřát vědomí, že jen díky němu si umím svět okolo sebe víc užít. Třeba si vybrat boty, které mi bezvadně sednou, a nebrat narychlo ty, který byly ve slevě, jsou za ty peníze docela dobrý nebo jsou sice o číslo menší, ale mají poslední pár v mé oblíbené barvě. Samozřejmě, že botníková paralela je platná také pro vztahy, volbu občanského povolání nebo trávení prázdnin s tchyní.
Kdy se to stalo?!
S přibývajícím věkem získává člověk místy pocit, že už je na něco starý. Už si nepamatuju ten předěl, kdy jsem přestala být malá na první večírek nebo skleničku vína, a začala být stará na to smát se hlasitě na veřejnosti a za poslední peníze před výplatou si koupit cukrovou vatu. Ano, jsou situace, které by v ideálním případě měly nastat v určitém životním období. Pro opravdu hluboké prožití situace je dobré přečíst si Pána prstenů před osmnáctými narozeninami, hodně se zamilovat před těmi dvacátými a pořídit si děti do čtyřiceti, ale i tady jde o klouzavá data silně pohyblivých svátků.
„První krizi z věku jsem zažila ve třiceti. Tak jsem sama na sebe tlačila, abych do té doby měla všechno v životě uspořádané a připravené na hnízdění, až jsem se jednou na dovolené rozbrečela při pohledu na o dva roky mladší páry, které ještě plánovaly cestování a užívání si, zatímco my s manželem se chystali zodpovědně počít první dítě. A já se tak strašně bála, že svobodu, jako mají oni, už nikdy v životě nezažiju, až jsem naše plány na miminko zrušila,“ svěřila mi kamarádka Jolana.
Naše maminky si po narození dětí stříhaly vlasy nakrátko, protože žena „určitého věku“ má mít na hlavě snadno udržovatelný karfiol, nikoliv dlouhé vlasy rozpuštěné do pasu. Módní policie a guru etikety nás denně přesvědčují, že po čtyřicítce nemáme nosit minisukně, tedy pokud se nejmenujeme Tina Turner nebo nepracujeme jako pornostar. A naše okolí nás zase umí spolehlivě zrazovat od toho udělat něco, co jsme v předchozí, společensky vhodné dekádě, udělat nemohli. Změnit obor práce, odstěhovat se na druhý konec světa, hluboce se zamilovat nebo odjet na misi s Lékaři bez hranic. To vše by nám spousta lidí „racionálně“ rozmlouvala v době, kdy sukně nosí i muži (a sluší jim!) a svět se mění v takových kotrmelcích, že jediné, co je nebezpečné, je usnutí na výsluní, ať se nachází kdekoliv.
(Ne)spokojenost
„Z klinické zkušenosti vím, že pokud žena toto řeší navzdory dnešní nesmírně liberální atmosféře ve společnosti, nesouvisí to primárně s tím, zda se cítí skutečně mladá nebo stará, hubená nebo tlustá, zda může změnit práci či nikoli, ale obecně s její vnitřní nejistotou,“ potvrzuje tuhle domněnku klinická psycholožka a psychoterapeutka doc. Lenka Krámská, Ph.D. „Tato nejistota, která má obvykle hlubší kořeny a může pramenit z dětství či z nevydařených partnerství, pak posléze ovlivňuje i další fungování a rozhodování v téměř všech oblastech života. Žena, která je sama se sebou v zásadě spokojená, přijímá své nedostatky a zároveň si je vědoma svých předností, umí zvážit, zda nastal správný čas na změnu, a to jak v pracovním, tak osobním životě. A to se může týkat jednoduchého rozhodnutí nechat se ostříhat, změnit práci nebo založit rodinu, pokud je ve fungujícím vztahu,“ dodává docentka Krámská a navrhuje těm, které se cítí nejisté i při méně závažných rozhodnutích, aby vyhledaly odbornou péči, protože tyto pocity jsou jedním z typických příznaků úzkostných poruch.
Zmoudřena životem bych tedy spíše poznamenala, že v životě není nic otázkou věku, ale spíše otázkou dobrého načasování. Jediný limit, který na sobě reálně pozoruji, je to, že večer už raději vypiju jen skleničku vína, a ne celou lahev, tedy pokud nechci zažít druhý den ráno v celém těle pocit, že mi někdo nasypal písek do motoru. A články, co všechno bych měla mít a stihnout do 20, 30, 40 a 57 či obecně předtím, než si půjdu pro dobré zažití nového prostředí rozložit spacák na hřbitově, vynechávám úplně.
Světem novin občas probleskne smutný článek o tom, co svěřují zdravotníkům staří umírající pacienti. Ti už moc dobře ví, co bylo v životě důležité, a umí cítit lítost nad tím, co nestihli udělat nebo to jednoduše z lenosti neudělali. Pokud si člověk na něco přijde nepatřičně mladý nebo starý, možná by si spíše mohl představit jejich situaci a zamyslet se nad tím, co by ho na smrtelné posteli štvalo nejvíc.
Což potvrzuje i psychoterapeutka doc. Lenka Krámská, Ph.D.: „Když zreflektuji zkušenost s běžnou populací a s našimi vážně nemocnými pacienty v nemocnici, vidím zásadní odlišnosti. Mladý člověk, který nemá bezprostřední zkušenost s vážnou nemocí nebo úmrtím někoho blízkého, si totiž většinou přijde nesmrtelný. To se projevuje třeba tím, že často zkouší různé adrenalinové sporty, jezdí nebezpečně na motorce, v autě, experimentuje s drogami, a z pohledu dospělých zbytečně riskuje. Obvykle si moc nepřipouští, že by se mohlo něco stát, a o to horší dopad to má, když se skutečně něco stane.
Možná právě to, že se ve společnosti vyhýbáme hovorům o smrti a nemocech, nám nepřinese o nic více vnitřního klidu a bezpečí. Dříve se lidé bezprostředně se smrtí setkávali, protože se starali o vážně nemocné a umírající doma a dnes je o nemocné převážně pečováno nějakou formou institucionální péče. Právě proto jsou lidé nadměrně úzkostní, když se setkají s nemocemi a smrtí. V dnešní společnosti, která je velmi výkonově zaměřená a samozřejmě preferuje krásné a úspěšné, vážné nemoci a smrt vyvolávají paniku. Raději se snažíme je vyhnat a vytěsnit ze svých myslí, jako by se nás vlastně netýkaly. Nicméně, právě vědomí křehkosti a konečnosti života, toho, že tu nebudu věčně a mám ohraničený čas, mi dává pocit odpovědnosti za vlastní život, závazek o sebe a druhé pečovat, ale na druhou stranu také nesmírnou svobodu a potenciál svůj život, v každý jeden okamžik, naplnit co nejvíce. Velmi často se setkávám s tím, že mi pacienti říkají, že až ve chvíli, kdy jim vstoupila do života vážná nemoc, dostali odvahu učinit mnohdy zásadní rozhodnutí a teprve v ten moment začali žít svůj život tak, jak si skutečně přáli. Právě proto ráda říkám – snažte se, ať je každý váš den co nejlepší, další kolo nebude.“
Jako malá jsem snila o nesmrtelnosti. Teprve až moje číslo 42 mi ukázalo, že něco podobného se hodí jen do knížek pro pubertální slečny, ale pokud si chci skutečně vychutnat nehynoucí lásku, musím současně přijmout její konečnost. V omezeném časoprostoru se totiž všechny děje zdají být tak nějak nejhezčí. O svém věku proto zásadně nelžu. Samozřejmě, člověk se může občas splést. Věk je přece jenom číslo, které se každý rok mění a člověk si jej díky důležitějším věcem v životě tak nějak přestává pamatovat. Ale nakonec naštěstí záleží jen na nás, do které z důležitých životních rovnic tohle číslo dosadíme a kdy.
