Teťana Babčuk se narodila v Kyjevě, už čtrnáct let ale žije v Česku. Když přišla válka, uspořádala sérii prodejních pop-upů podporujících místní návrháře. Pro WHAT vyprávěla, proč jsou ukrajinské ženy občas „too much“ a jak vypadá nenormálně normální život s válkou v zádech.
Válku prožívám asi stejně jako každý Ukrajinec. Na začátku jsem v Kyjevě měla celou rodinu, takže jsem nonstop sledovala televizi, internet, pořád jsem si telefonovala s mámou… Bylo to hodně intenzivní.
Nejdřív mě zaměstnávalo, jak rodinu dostat sem. Během prvního týdne jsme přesvědčili mámu, aby opustila dům, vzala babičku, psa a odjela. Pak jsem začala řešit druhou babičku, příbuzné a přátele rodičů.
Hodně lidí vědělo, že jsem tady, a doufalo, že jim můžu nějak pomoct, ale já ze začátku nevěděla jak. Pak se u mě zapnul nějaký nouzový režim a začala jsem aktivně jednat. Odezva českého národa byla neskutečná. Volali a psali mi lidi, které jsem viděla třeba jen jednou v životě, a ptali se, jak by mohli pomoct, takže jsem během dvou měsíců dokázala sehnat tolik bytů a míst k ubytování, že jsem tomu skoro nedokázala uvěřit.
Tou dobou jsem bohužel absolutně zapomněla na svoje podnikání. Když jsem v roce 2016 porodila syna, otevřela jsem v Praze RE: Brow Bar, první salon určený výhradně na úpravu obočí. Za tři roky jsem se rozvedla a ve stejném roce otevřela RE: Beauty Studio. Naštěstí mám skvělý tým, který mě chápal a podporoval, většinou jsou to také Ukrajinci.
Když sirény ztichnou
Až když se mi podařilo všechny ubytovat, začala jsem přemýšlet, jak můžu Ukrajině pomoct dál. Tehdy jsem v Paříži viděla první pop-up ukrajinských návrhářů. K módě jsem měla vždycky blízko, v Miláně jsem vystudovala módní management, pak jsem pracovala v Praze v Louis Vuitton, tak jsem si říkala, že bych to mohla nějakým způsobem využít.
Loni v červnu, tři měsíce po začátku války, jsem uspořádala první pop-up v pražském hotelu Andaz. Výsledek byl naprosto skvělý, před Vánocemi se bude pop-up konat už popáté. Z tržeb posílám jednu část na podporu ukrajinské armády a druhou návrhářům, kteří momentálně nemohou fungovat naplno.
Hlavní plus pop-upu ale vidím v tom, že ukrajinská komunita dostává šanci vrátit se aspoň na chvilku zpět do normálního života. Když se totiž nějaký návrhář rozhodne přijet do Prahy reprezentovat svoji značku, žije zase chvíli normálním životem bez každodenních sirén, stresu a může se věnovat jen své práci, vytvářet si tu kontakty, mluvit s lidmi a pít v klidu kávu. Ukrajinky, které sem utekly před válkou, zase vidí na pop-upech kousek svého předválečného života. Krásné věci, které si můžou koupit, a podpořit tak Ukrajinu. To je nejvíc.
Kdo je tady too much?
První akce byla nejúspěšnější, to je jasné, ale věci, které se tam prodávaly, byly méně nositelné. Tak jsem začala zjišťovat, co vlastně české ženy kupují, co se jim líbí, a už jsem objednávky přizpůsobovala jejich vkusu. Češky mají rády jednoduché střihy, nejlépe funguje takový office-style, takže saka, kostýmky, šaty… Zájem je i o dekor a šperky.
Styl oblékání Ukrajinek je stále hodně extravagantní. Víc sexy s velkým důrazem na ženskost a přitažlivost. Také mnohem víc řeší kosmetologii, beauty procedury… proto je to občas too much. I já, když jsem studovala VŠE v Jindřichově Hradci, jsem chodila do školy na podpatcích a všichni na mě koukali.
Myslím, že důvod, proč to tak děláme, moc dobrý není. Na Ukrajině je stále patriarchální společnost, muž je hlavní a žena musí samu sebe co nejlépe prodat, aby se dobře vdala a manžel ji zabezpečil. Na Ukrajině ženy nevydělávají tolik jako muži, takže se musejí prosadit jinak.
Kyjev a Lvov jsou ale daleko umírněnější a evropštější. Směr, kterým se tam teď vyvíjí móda, se mi moc líbí. Je krásný, nadčasový, kvalitní a rozumný. Rozhodně není too much.
Ztratit rodinnou stabilitu
Po začátku války jsem ani necítila strach. V kontextu toho, že na Ukrajině lidi umírají, mi moje problémy připadaly malicherné. Takže jsem jela, jela, a pak to na mě spadlo. Začala jsem mít zdravotní problémy, protože jsem úplně zapomněla na sebe. Souviselo to i s tím, že jsem ztratila oporu a podporu rodiny.
Rodiče mi vždycky zajišťovali stabilitu, jednou za tři měsíce jsem přijela do Kyjeva do jejich krásného domu, tam jsem nabrala sílu, dobila baterky a mohla dál pracovat. A najednou byli závislí na mně. To bylo hodně složité a doteď se s tím vyrovnávám. Snažím se, aby se maximálně osamostatnili, učili se česky a zařizovali si věci sami, protože už je toho moc. Moje babičky se začátkem léta vrátily domů, říkaly, že pokud mají umřít, chtějí, aby to bylo doma.
Mnoho lidí, které jsem tu ubytovala, už se vrátilo na Ukrajinu. Teď se snaží v Kyjevě normálně pracovat, chodí do kaváren, hezky se oblékají, snaží se normálně žít. Ale třeba úlomek střely, která nedávno přiletěla do Kyjeva, spadl těsně vedle domu mé babičky. Tohle není normální život.
