Iva Burkertová si říká kreativní nomád, protože nechce být zaškatulkovaná jen jako módní návrhářka – svoji tvorbu propojuje s cestováním a zážitky. Vyprávěla nám o splněném snu v Portugalsku, kde nabízí rezidenční pobyty umělcům.
Cestování a outdoor mě provázejí doslova odnepaměti. Jsem ze sportovní rodiny, jezdila jsem na snowboardu, hodně tancovala. Při práci je pro mě jedním z nejdůležitějších aspektů funkčnost. V minulých kolekcích jsme používali sportovní materiály nebo vytvářeli funkční střihy šatů, které jsou vhodné do různých prostředí od červeného koberce až po hory. Cestování mě inspiruje při navrhování, anebo si přímo vytvořím to, co zrovna sama potřebuju.
Když jsem asi před pěti lety přemýšlela, jak budu s Odivi dál pracovat, začala jsem vědomě propojovat vášeň pro design, architekturu a cestování. Moje celoživotní heslo zní: Hledám balanc v extrémních kontrastech. Baví mě, když je zážitek hluboký, a hluboký může být, když je velmi raw a punkový. Ráda spím pod širákem. Cestujeme v autě a spíme na plážích. Miluju bohémství, outdoor a minimalismus. Zakládám si na tom, že cestuju s malinkým batůžkem, i když jedeme někam se synem na dva měsíce. Nevozím nic tam, ani zpátky. Pod hlavičkou Odivi Experiences pořádáme zájezdy do Alp, na ferraty a do vysokohorských chat, matrazenlagerů, kde spí deset dvacet lidí dohromady. I taková částečná nepohoda podle mě prohlubuje intenzitu zážitků. V té plejádě možností a pohodlí, kterými jsme obklopeni, možná dokonce představuje nový luxus.
Zároveň miluju design a architekturu, proto nabízíme i luxusní zážitky spojené s těmito unikátními obory. Můžeme vzít lidi do Španělska do Solo Houses, kde zažijí nejlepší architekturu, all inclusive osobního kuchaře a neomezené množství lokálního vína. To mě teď baví nejvíc – vymýšlet cestovatelské zážitky a sdílet své vášně s ostatními.
Splněný sen v Portugalsku
S partou kamarádek jsme jezdily každý rok na road trip po Evropě. Já jsem si nesmírně zamilovala Portugalsko. Přijde mi, že Portugalci jsou něčím blízcí nám Čechům, ale zároveň mají krásný oceán. I proto jsem se sem pak vracela. Procestovala jsem ho camperem, pěšky, vlakem, autobusem, dovoluju si říct, že pláž po pláži. Asi pět let bylo mým snem sehnat v Portugalsku nějakou nemovitost, ale pořád se to nedařilo.
Když bylo synovi deset měsíců, ocitli jsme se náhodou ve vesničce Zambujeira do Mar. Chodila jsem s kočárkem uličkami, kde jsem objevila domeček na prodej. Prodávala ho místní rodina, proto cena nebyla tak vysoká jako přes realitky.
Je to starý hliněný baráček po babičce, které letos bylo 101 let. Stavěl se ve čtyřicátém pátém a stav tomu odpovídá. S architektkou Lenkou Holcnerovou, která má studio v Lisabonu, pracujeme na návrzích rekonstrukce, ale protože jsme dům chtěli užívat hned, s rodinou jsme čtrnáct dní škrábali zdi, čistili a malovali.
Vybavila jsem ho kousky po babičce a nábytkem, který upcykluju pod hlavičkou Odivi. Interiér ovlivňují i designéři z Prahy. Rozhodli jsme se, že prostor, kterému říkáme Casa T, budeme nabízet převážně na rezidenční pobyty kreativcům, a každý z nich tam zanechá nějakou stopu. Když přijedu po dvou měsících, vypadá to tam úplně jinak. Rozjeli jsme tu můj vysněný projekt – zatím v menším měřítku, ale myslím, že je to začátek něčeho většího.
Během roku a půl Casa T hostila přes třicet kreativních pobytů. Největší radost mám asi ze sklářky Elišky Monsportové, která zbrousila zrcadla po babičkách. Matěj Jánský z designového dua Jánský Dunděra se tam zaobíral dusanou hlínou, provedl sondu do domu, aby zjistil, jakou technologií je stavěný, a tuto technologii zkoušel na upcyklovaném stole s hliněnou deskou. Eda Herrmann a Klára Koldová tvoří úžasná svítidla z místních materiálů, dřeva, kamene a odpadu. Šperkař Ondřej Stára vyráběl náhrdelníky z místních přírodnin a také gravíroval plecháčky, které tam zbyly po babičce. Když tu byla na food rezidenci Kateřina Jakusová, peklo se u paní pekařky o dvě ulice pod námi. Je to úžasná roztomilá paní, která je ikonou vesnice. Zrodila se tedy i mezilidská spolupráce a takové věci mi dělají velkou radost.
Na ekologický aspekt, který se odráží v mých kolekcích, dbám i při cestování a zařizování. Nerada používám slovo udržitelnost, raději říkám, že hledáme způsoby, jak dělat věci líp. Snažíme se o lokálnost i upcykling, při rekonstrukci využíváme udržitelné materiály nebo materiály z odpadových zdrojů. Máme třeba lokálního dodavatele konopného betonu. Přemýšlím nad tím, odkud věci pocházejí a jaký mají příběh.
Dítě stmeluje
Místní nás přijali vřele. Lidé, od nichž jsme baráček koupili, se stali naší druhou rodinou. Během koupě jsme dokonce bydleli u babičky a dědy v jiném domě a malý Tony je bere jako svoje prarodiče. Celá vesnice je velmi nápomocná a ochotná.
V milionové Praze se paradoxně cítím osamělejší než tam, kde funguje skvělá komunita. Všichni se scházejí večer v kavárně Rita. Přijde tam pekař, bodyboardeři, pán, který vede místní krámek, sedí tam dědeček majitelů kavárny, který nám nosí ovoce ze zahrádky. Tonymu nedávno byly tři roky a všichni ho tu milují. Prostřednictvím dítěte se úžasně seznamuje.
K naší Case T jsme časem pořídili Casu Naproti určenou na pronájem pro veřejnost. Je opravdu naproti, asi čtyři kroky. Často žijeme na ulici, dětem rozložíme deky, dáme škopík na koupání nebo vyneseme velký stůl a se sousedy hodujeme. Spousta umělců na ulici i pracovala. Ulice je takové naše hřiště.
Kousek nad námi se objevila příležitost zřídit komunitní centrum s ubytováním, kavárnou a místem pro vzdělávání a pohyb a pro to teď hledáme investora. Zároveň jsme ve fázi vyjednávání o velkém domě v Toskánsku, kde bychom také chtěli pořádat kreativní pobyty.
Pomalé Portugalsko a rychlá Praha
Plánujeme dělit rok mezi Prahu a Portugalsko půl na půl. Podzim, zimu a část jara trávit tam, ale na léto musíme být pracovně v Praze. Mám štěstí, že můžu fungovat on-line, ale na svatební sezonu musím zpátky do hlavního města, protože svatební značku Sobje od oceánu bohužel řídit nemůžu.
Baví mě, že život v Portugalsku je mnohem pomalejší a soustředěnější na „teď“. Zároveň se mi líbí, že si ho dávkuju pouze jednou za čas. Asi bych nedokázala žít jen takhle. Po třech měsících pomalého života se těším na rychlou Prahu. V Portugalsku mají všechny věci čas, což mi někdy vadí, protože když něco vymyslím, chci to mít hned. Na to je zase skvělá Praha. Užívám si ten kontrast.
Největším přínosem portugalského života pro mě bylo, že se mi začaly jasně srovnávat hodnoty a vize do budoucna. U oceánu si zíráním do horizontu a západů slunce krásně vyčistím hlavu. Díky odstupu, který jsem od módní komunity získala, jsem zase začala mít chuť tvořit.
