Velká jména módního světa i menší značky nacházejí inspiraci ve folklóru a tradičních oděvech. Pomáhají tím udržet kontinuitu tradic, na nichž stojí národní identita a kultura. Čím je kroje tak fascinují?
„Znovuobjevování vlastní kulturní identity skrze symboly byl a je světový trend,“ říká Zuzana Osako, která pochází z jihomoravského Podluží. „Dřív to bylo dlouho tak, že kroje a aktivity kolem folklóru náležely malé skupině v každé obci a ostatní byli diváci. Dnes, když přijedete na obecní hody, Strážnické slavnosti nebo Slovácký rok, je daleko více lidí nějak zapojených. Ožívají i různé zvyky, např. zdobení obydlí, vysypávání ornamentů pískem. Také díky sociálním sítím a zájmu médií se šíří insiprace a oslovuje mladé rodiny,“ doplňuje Zuzana. Díky modelingu procestovala celý svět a v Japonsku poznala otce svých dětí. Přes ilustraci se dostala až k navrhování autorských modelů inspirovaných folklórem. V roce 2015 založila značku Tradice, postavenou na myšlence etické výroby a ohleduplnou k lidem i přírodě.
Návrhářka Beata Rajská v roce 2016 představila kolekci Ríf, která byla ryzí poklonou lidovým tradicím. Zhmotnila v ní své pocity, vzpomínky na dětství i rodné Slovensko. „V kolekci Ríf založené na motivech liptovského folklóru jsme přenášeli s grafikem výšivku z maminčina svatebního ručníku do tvaru písmene b. Od té doby se výšivka s podobným motivem opakovaně objevuje v našich kolekcích. Protože sama nosím z 95% jen naše kousky, můžete je na mně vidět velmi často.“
„Nejlepší oblečení je žádné oblečení, a hned potom je kroj,“ hlásají Lucie, dvě Veroniky, Michaela, Zuzana a Bára, milovnice krojů a zakladatelky značky Děvče v kroji, která popularizuje folklór a vytváří vlastní kolekce oblečení. „Při zaznění tónů cimbálu nám naskakuje husí kůže a nohy začínají tancovat. A k tomu ten krásný, barevný kroj prostě patří.“
Na Slovensku se o zachování národního kulturního dědictví a osvětu spojenou s kroji stará spisovatelka, moderátorka a cestovatelka Tamara Šimončíková Heribanová. Sbírá původní kroje, pořádá přednášky a výstavy.
Žijete na trase Slovensko – Portugalsko. Liší se přístup místních lidí ke kulturnímu dědictví, ke kroji?
Tamara Šimončíková Heribanová: V Portugalsku je v oblasti výzkumu a archivace krojů situace o poznání horší než na Slovensku. Je tam velmi málo archivního materiálu, publikací, odborníků, kteří by se věnovali tématu textilních řemesel rolnické společnosti a kulturního dědictví v této oblasti. Dlouho nám trvalo se v Portugalsku zorientovat a přijmout fakt, že se v současnosti velmi málo lidí věnuje historii tradičního oděvu. Sběratele původních krojů bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. V té souvislosti musím zmínit Gilla Vianu z muzea krojů ve Viana do Castelo, který nám pomohl s kontakty, vědomostmi a organizací některých focení, stejně jako kustodky z muzea oděvu v Lisabonu, které nám s podporou ředitele muzea zpřístupnily celý svůj depozit. Pravdou je, že původních krojů bylo velmi málo. Rešerše, návštěvy lokálních muzeí, rozhovory s antropology či etnografy sice přinesly jisté poznatky, ale nelze to srovnávat s výbornou situací na Slovensku, kde máme systematický a dlouhodobý výzkum na vysoké úrovni. U nás se lze opřít o práce významných etnografů, stále přibývají nové výsledky výzkumů, hodnotné publikace. Navíc na Slovensku jsme všichni propojení.
Vzpomínám si na výstavu krojů z mé sbírky, kdy jsem během oblékání krojů na figuríny telefonovala se starosty obcí, z kterých kroje pocházely. Fotila jsem jim oblečené figuríny, posílala přes WhatsApp, oni mi pomáhali ladit detaily, abychom všechno měli správně. Sběratelé, kterých je málo, mají svoje sbírky v dobrém stavu. Ostatně sběratelství je kromě jiného i o tom, že každý kousek s přibyvajícím věkem získává na hodnotě. Obzvlášť u krojů je důležité, aby ten, kdo kroj chce vlastnit, se vyznal ve specifikacích jednotlivých výšivek, uměl lokalizovat a správně kombinovat různé jejich části.
Co pro vás znamená kroj? Co vás na něm fascinuje? A proč ho zachovávat?
Tamara Šimončíková Heribanová: Každý kraj, každá vesnice, každá obec, každá truhlice si nese svůj zajímavý příběh. Fascinuje mě sbírat nejen kroje, ale také osobní příběhy s nimi spojené. Samozřejmě kroj plní ochrannou i symbolickou funkci. Informoval okolí o postavení nositelky v dané společnosti. Prozrazoval mnohé o situaci, při které se konkrétní oděv obléká, i stavu, v němž se jeho nositelka nacházela. V chudších končinách byl kroj méně bohatý na výšivku. V bohatých regionech se blahobyt odrážel i na oděvu, ale jakkoliv bych kraj chudý, kroj si každá šikovná žena chtěla vytvořit co nejkrásnější, protože představoval i její šikovnost a estetické cítění. Také je velmi zajímavá řada pravidel v oblékání, až jistá obřadnost. Stejně jako v oblasti kultury oblékání rolnické společnosti, tak i v životě byla pravidla a pořádek součástí existence. Tato pravidla, tak jako vědomosti, zvyklosti, odpozorované poznatky se předávaly z generace na generaci. Život na vesnici byl založený na jistotě vycházející z přísné disciplíny, kde příroda byla uctívaná a chráněná, protože zabezpečovala přežití. Konec konců láska k přírodě je vedle lásky mezilidské nejčastějším motivem, jenž se na krojích objevuje.
Zuzana Osako: Pro mě je zajímavý každý člověk v kroji. Vím, že má vztah ke komunitě, ke krajině a půdě, k místní kultuře. Že to bude spíš dobrý člověk, který rád zpívá a tancuje, pracuje a se kterým bude hezké si povídat a hodně se dozvíme. Kroj je projev kulturnosti člověka. Současně nese historický odkaz úrodnosti krajiny, ke které se váže. Poznáme kraj chudší podle kroje prostšího a bohatý, například hanácký.
V kroji je každý krásný a krásně se cítí, jinak drží tělo a voní škrobem. Ještě než se ten člověk ustrojil, doma se kroj pral a škrobil a žehlil a všechna ta příprava, která trvá i několik dní, pak zazáří v den, kdy se sváteční kroj obleče, a toto všechno jeho nositel ví a je to na něm vidět. Je v tom hrdost a pokora současně. Kroj dává jeho nositelům pocit sounáležitosti, identitu, kterou se přátelsky vymezuje vůči krojům jiným, a nastává tak kulturní dialog.
Beata Rajská: Je to jako „klubová“ uniforma. Oblečením kroje se řadíte do určité skupiny lidí a odnepaměti má lidstvo rádo, když se do nějaké „vybrané, sebeurčující“ skupiny může zařadit. Na kroji mě fascinuje neskutečná preciznost ruční práce, na kterou dnes už má trpělivost a čas málokdo. Záchovávání krojů je pro mě odkaz budoucím generacím, protože jak se říká „Kdo nezná svou minulost, má obvykle problém poprat se s budoucností“.
Když jsem posledně telefonovala s maminkou, říkala jsem jí: „Mami, připravím ti nastříhané díly, abys mohla vyšít pravnoučatům košilky a šaty. Vím, že to nikdo neudělá lépe jak ty a určitě jim tím dáš víc, než kdybys jim dala všechny hračky světa.“
Začleňujete do běžného denního šatníku folklórní prvky?
Děvče v kroji: No jéje! Samozřejmě, že ano. Na folklórních prvcích koneckonců stavíme i svoje malé kolekce. Ale obecně rády doplňujeme každodenní outfity folklórním prvkem, stužkou, plátěnou taškou, malovanými teniskami. Anebo to přiznáme rovnou a vyrážíme v našich šatech, které nenechají opravdu nikoho na pochybách o tom, že jsme folkloristky srdcem, tělem i duší.
Tamara Šimončíková Heribanová: Sbírám kroje autentické, původní, které mají mnohdy i přes stopadesát let a jsou to tak spíše muzejní exempláře nevhodné na nošení. A potom je to otázka příležitosti. Kroj by podle mého názoru měl být oblečen adekvátně příležitosti. Přiznám se, že lidové umění je mi mimořádně blízké. Mám tedy více současných ručně vyšívaných, tkaných kousků, po kterých někdy ráda sáhnu.
Udržují tradice lidi obecně v nějakým morálních mezích, řekněme pokoře?
Děvče v kroji: Asi by to tak mělo být. Ale je asi velmi těžké to generalizovat, že každý člověk, který udržuje tradice, je pokorný a vzorně žijící. Ona se nabízí i otázka, co dávné tradice dnešní společnosti přinášejí. Některé tradice se komercionalizovaly, jiné zanikly kvůli tomu, že mnohé přírodní jevy, za kterými dříve lidé viděli vyšší moc a magii, byly už dávno vědecky vysvětleny a uvedeny na pravou míru. Pro nás ta pokora asi znamená hlavně obdiv k tradičním řemeslům a dřívějším způsobům obživy, které nebyly snadné. Tehdejší lidé byli pokornější, uměli žít v souladu s přírodou a přijímat nepřízeň osudu. To naše pohodlná společnost už příliš neumí a možná právě v té inspiraci tehdejšími lidmi bychom měli nacházet svoji pokoru a skromnější přístup k životu.
Proč jsou kroje stále inspirací pro designéry? A proč se k nim vrací i mladí lidé?
Zuzana Osako: Mě baví poznávat jednotlivá řemesla a hledat možnosti užití původních technik v malých kolekcích. Tuto sezonu se nám podařilo koupit nádherné tkaniny z konopí od českého výrobce. A k nim vyrábíme doplňky, jejichž části jsou tkané technikou činovať. Je to technika, kterou dnes dělají dvě rodiny na světě ‒ a to u nás na Horňácku. Spolupracuji s oběma, každá pracuje trochu jinak. Stejně pracujeme třeba s modrotiskem.
V mé práci jde o nějakou osvětu v případě mediální komunikace nebo výrazného projektu, jako byla kolekce pro letní olympijské hry nebo teď kolekce pro Jihomoravský kraj. Začne se zajímat víc lidí, začne se o tom řemeslu víc mluvit. Ale pak je důležité být v ten moment připravený s nabídkou, aby to skutečně žilo a mělo pro dané řemeslo a řemeslníky smysl. V každodenní praxi mě zajímá nacházení spoluprací, kdy řemeslníkům dávám práci a jejich výrobky dostávám k lidem, kteří je opravdu nosí a užívají.
Mladé lidi dnes baví nad věcmi přemýšlet a mít k nim vztah. Chtějí vědět, kdo a jak vyrobil to, co se stane součástí jejich osobnosti. Zajímá je udržitelnost, jsou uvědomělí a chtějí být zodpovědní. Vždyť to je dobře! V lidové kultuře máme studnici pokladů, které tvoří naši identitu, jedinečnou v rámci světa a na kterou můžeme být hrdí spolu, jako národ.
Děvče v kroji: Protože jsou krásné! Protože ať už modrotisk, nebo tradiční slovácké vzory a jim podobné regionální výšivky jsou něco, co vždycky upoutá pozornost lidského oka. Je to líbivé, jednoduché a díkybohu se to v současné době těší velké oblibě. K době, kdy lidé nosili kroje a žili tak nějak pomaleji a jednodušeji, se váže spousta příběhů, mýtů, pověstí, magie… Vzpomeňme si, jaké ohlasy vyvolala kniha Kateřiny Tučkové o Žítkovských bohyních! Přiznejme si, že nás to fascinuje a pohlcuje natolik, že se pak té kouzelné době snažíme přiblížit třeba tím folklórním prvkem v oděvu.
A proč se mladí lidé vrací k tradicím? Morava a Slezsko jsou plné folklórních souborů, které udržují v paměti tance, písně, obyčeje. I v Čechách najdeme přehršel kolektivů, které zpracovávají tradiční tématiku. Folklór je totiž něco, co lidi sdružuje napříč nejrůznějšími kulturami. V písni a tanci je společná řeč, tak proč toho nevyužít?
INSPIRACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA
Christian Dior
Módní dům Christian Dior pod vedením Marie Grazie Chiuri představil v italském městě Lecce na náměstí Piazza del Duomo během pandemie kolekci s označením Cruise. Právě tato oblast jižní Itálie zvaná Puglia je známá pro unikátní krajku zvanou tombolo. Typické jsou pro ni křehké květinové výšivky a je opravdovým uměleckým dílem. Vytváří se speciální, velmi pečlivou technikou a je důležitou součástí dědictví regionu. Aby krajky vůbec mohly vzniknout, oslovil módní gigant dílnu Marileny Sparasci, která je jednou z posledních vyšívaček, jež tuto techniku praktikují a vyučují.
Dolce & Gabbana
Domenico Dolce a Stefano Gabbana čerpají z klasického italského stylu oblékání. A přestože byli nuceni se přiklonit k obecným globálně nastaveným trendům, jimž vládne street style, stále se v náznacích vracejí k tradiční italské módě. Ve svých nejprestižnějších kolekcích, dámské Alta Moda a pánské Alta Sartoria, se upínají k precizní ruční výrobě. Bohaté výšivky, korálkové aplikace, malované motivy. Italians do it better.
Yohji Yamamoto
Japonský vizionář svoje kořeny zohledňuje v každé kolekci. Když v roce 1981 poprvé vstoupil na scénu se svou značkou, představil temný přístup k luxusní dámské módě, který otřásl celým odvětvím. Jeho práce, proslulá androgynními avantgardními kolekcemi, vytvořily předpoklad pro generaci inovativních východoasijských tvůrců ve světě, kde dříve vládla západní estetika.
Chanel
Další z luxusních kolekcí Chanel Métiers d’art, jež vznikla v roce 2014 pod kreativním vedením Karla Lagerfelda, se nesla prostory zámeckého hotelu Schloss Leopoldskron. Modely inspirované obdobím Wolfganga Amadea Mozarta i tradičními rakouskými dirndly se v jednom z nejlepších rokokových architektonických souborů v Rakousku, dobře známému milovníkům umění a bohatým mecenášům, dokonale vyjímaly.
Alexander McQueen
Držitel několika cen British Fashion Awards jako rodilý Londýňan hojně čerpal z historie nezlomného Skotska, které v jeho kolekcích reprezentuje motiv tradičních tartanových kiltů. Například v kolekci The Widows of Culloden, která odkazuje k bitvě u Cullodenu z roku 1746, kde francouzskou armádu porazila britská armáda z velké části složená právě ze Skotů.
Jaroslava Würll Kocanová
Slovenská módní návrhářka Jaroslava Würll Kocanová přenáší to nejlepší z lidové kultury do současné, moderní doby. Při tvorbě společenských oděvů využívá motivy tradiční slovenské výšivky.
Barbora Procházková
Výrazně se zapsala na českou módní scénu ještě jako studentka UMPRUM folklórní kolekcí Czechitas. Vyzdvihla esenci kroje, jeho důstojnost a symboliky. V kolekci poukázala na fakt, že právě v krojích hrají zásadní roli čepce, věnečky nebo šátky – určují sociální status ženy (je-li vdaná, nebo svobodná).
Liběna Rochová
Od roku 2008 vede Ateliér designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM, kde v roce 2018 získala titul profesorka. Pro světovou výstavu Expo 2010 v Šanghaji vytvořila kolekci Memory I., kde kombinovala staré moravské kroje se současným oděvem. Druhá část kolekce Memory II. vznikla pro přehlídku současného designu Designblok 2011. Do objektů Rochová zapojila krojové součásti v podobě vlněných ozdob z Hluku nebo kordulky z Klobouk u Brna.
YNA
Návrhářka, kostýmní výtvarnice a pedagožka Kristýna Petříčková se zabývá rekostrukcemi historických oděvů, nejen lidových krojů. Ve svém ateliéru YNA obnovila výrobu vzácných lipských šátků z 19. století. Ikonický lipský šátek je zhotoven podle dochovaného vzoru z Horňácka.
FolklorStyl
Značku založili v roce 2016 tři fanoušci folkloru – Ladislav Matuška, Veronika Hrubá Krásná a Magdaléna Němečková. Značka si klade za cíl šíření povědomí o oděvu, který respektuje minulost, tradici a naše kořeny, ale přichází s moderní vizí.
Ecstatic Fashion
Za značkou stojí Lilia Khousnoutdinova s Ilonou Bittnerovou. Inspirací jim jsou především látky vyrobené v Bhútánu, kde je ruční tkaní komplikovaných vzorů mezi ženami rozšířeným uměním s tisíciletou tradicí. Látky, tzv. kiry, se v rodinách dědí a čím je látka starší, tím je hodnotnější. Kromě originálních látek z Bhútánu v kolekci najdeme například upcyklované staré indické sárí. Šaty je možné si i zapůjčit.
Alešbáry
V ateliéru Aleše a Báry Šeligových o velikosti 26 m2 , v ulici Pellicova hned pod brněnským hradem Špilberk, najdete značku, která se původně věnovala zejména tvorbě doplňků, klobouků, kabelek a šperků. V současnosti se rozšířila také na kolekce oblečení.
