7krát3 je pro mnohé stále záhadou. Nepřehlédnutelný, stylově oblečený zpěvák a producent s originálním zvukem a vizuálně vymazelnými klipy. Stejný člověk má ale kousek od Českých Budějovic otevřenou fyzioterapeutickou praxi a říká mi, že je introvert. V pátek 15. července otevírá Liberty stage na Colours of Ostrava společným vystoupením s Vladimírem 518 a svým live bandem a den nato má koncert v Brně na Vaňkovka festu.
„Lidi na Googlu v souvislosti se 7krát3 nejčastěji hledají 7krát3 věk a 7krát3 manželka,“ směje se Štepán Hebík, otec dvou dětí, který brzy oslaví Kristova léta. Každý se ho taky ptá na význam pseudonymu, pod nímž v roce 2019 rozjel RnB kariéru. „Ta kombinace čísel je pro mě kód, taková intuitivní věc, která se mi zobrazuje, kamkoliv jdu. Všude vidím třeba číslo popisné 21 nebo 73. A líbí se mi, když to vidím napsaný.“ Jeho otec je frontmanem reggae a funky party HE Band a Štěpán taky začínal u reggae, v kapele Pub Animals. Víc popularity mu ovšem přineslo jeho alter ego 7krát3, díky němuž získal cenu Anděl jako Interpret roku 2020. Setkali jsme se v Praze, kam přijel dokončovat desku, která vyjde v září.
Jako 7krát3 jste začínal ve třiceti. Byl to zlomový okamžik, kdy jste si řekl, tak a teď prorazím?
Před tím jsem dělal reggae a to nebyl žánr, ve kterém se dalo prorazit. Mám kolem sebe pár lidí, jejichž pohled na věc je pro mě důležitý, třeba svoji ženu nebo Michala Říhu, což byl můj souputník v dřívější kapele, a ti mi říkali: „Hele, udělej si něco, kde se nemusíš na nikoho vázat a nemusíš se s někým hádat, jestli to má být takhle, nebo takhle. Dělej si to po svým.“ Pořád jsem o tom přemýšlel. V tu dobu jsem poslouchal americké RnB, mám rád sound kolem roku 2000, a nějak přirozeně jsem začal tvořit vlastní věci.
Na singlu Tygrovanej sprej z roku 2020 vám hostoval Jiří Korn. Přiznám se, že jsem si – stejně jako všichni – myslela, že jste jeho syn.
To si myslela spousta lidí, „ztracený syn Jiřího Korna“ se často říkalo. Ale já bych musel být spíš vnuk.
Korna tedy v rodině nemáte, ale jiné hudebníky ano. Tátu třeba…
Jojo, mí předci byli hudebníci po několik generací.
Proč jste šel tedy studovat fyzioterapii?
Naši mají vystudovanou hudbu a ví, co to v praktickém životě obnáší. Že není úplně lehké se uživit a muzikantský život má svoje specifika, která se někdy neslučují s normálním životem. Odrazovali mě od studia hudby a říkali mi: „Nech si to jako koníčka, který pro tebe znamená být s kámošema a mít z toho radost.“ No, úplně jsem je neposlech… Z toho důvodu jsem šel studovat fyzioterapii. Sklony k tomu oboru už jsem měl jako malý. Když někdo něco potřeboval nebo ho něco bolelo, snažil jsem se mu pomoct.
Léčil jste plyšáky?
Ne, to ne, to už je moc creepy.
Tuhle zdravotnickou větev máte v rodině taky, nebo jste první?
Doufám, že někoho z rodiny neurazím, ale já jsem snad jedinej magistr v rodině. Měl jsem ovšem velkou podporu rodičů. V tu dobu, kdy jsem studoval, mě podporovali tak, že jsem mohl současně dělat i hudbu. Za to mají můj respekt, díky nim jsem měl krásnou výhodu. Spousta spolužáků studovala a musela k tomu chodit do práce. Během studií už jsem měl otevřenou ordinaci, ordinoval jsem jeden dva dny v týdnu, ale nebyl jsem na tom finančně závislý.
Odmala jste si tedy držel obě linky, hudební i lékařskou…
Ano, ale abych to uvedl na pravou míru – lékař nejsem. Abych se nevyvyšoval. Fyzioterapie je nelékařský obor, ale má k medicíně blízko. Doktoři stanovují diagnózu a indikují léčbu, kterou by měl fyzioterapeut provádět.
Máte víc pacientů teď, co jste známější?
Mezi mým společenským dopadem a počtem pacientů není přímá úměra, ale hodně se teď stává, že si lidi přečtou nějaký rozhovor, zaujme je, jak k práci fyzioterapeuta přistupuju, a jezdí za mnou z různých koutů republiky, protože jinde třeba nenašli nikoho, kdo by jim dokázal pomoct.
V čem je váš přístup specifický?
Ke každému přistupuju individuálně. Není člověk, kterého bych léčil stejně jako jiného. Jsou přístupy, které můžou mít nějakou šablonu, něco se oddiagnostikuje a je u toho daný postup, ale člověk je biopsychosociální jednotka. Každý má nějaké potřeby, nejen ty fyzické, k tomu patří i lifestyle, spokojenost… Nejsme jenom fyzické schránky. I kvůli tomu je třeba ke každému přistupovat jinak, protože každý má ten klíč k tomu, jak se dostat k problému, jinde.
Na vašich stránkách mě zaujalo, že se zabýváte i neplodností. Jak to souvisí s fyzioterapií?
Řeším i mužskou neplodnost. K neplodnosti vede spousta příčin. Buď jsou to orgánová postižení, kde je strukturální nález, nebo jsou to tzv. funkční poruchy, a to právě třeba vychází z pohybového aparátu. Když je na nějaké úrovni špatný svalový tonus, projeví se to na pánevním dnu a kvůli tomu pak orgány v malé pánvi nefungují tak, jak by měly. To se pak dá řešit přes pohybový systém. Ale ne u všech.
Pokud je tam tedy pohybová příčina, co lidem, dejme tomu ženám, můžete poradit?
Někdo potřebuje pomoct zvenčí, někdo potřebuje pomoct zevnitř, ale to já nedělám. Těch technik ve fyzioterapii je strašně moc. Existují různé koncepty, které se studují po vysokoškolském studiu. Na kurzech se učí specifické techniky nebo cvičení a postupy, jak zacházet s tkáněmi, kůží, podkožním svalem, kostmi, klouby…
Je možné něco dělat jako prevenci? Cvičit?
Preventivně by měl každý žít aktivně. Když mě v ordinaci navštěvují lidi, kteří mají neduhy z toho, že nežijí aktivně, nehýbou se, celý den jenom sedí u počítače, ať už kvůli práci, nebo z jakýchkoli důvodů, tak je jasné, že něco není v pořádku. Každý by se měl hýbat. Vím, že je to pro někoho těžké, když už má rodinu, musí chodit do práce a dostane se do takové té smyčky života, ale aktivní život je důležitý.
Přečetla jsem si, že jste studoval i jógové pozice. Dá se jóga plošně doporučit všem?
Různé pozice z jógy mají specifický efekt, takže vyberu cvik nebo dva, které člověk může cvičit doma. Jóga je super. Objevují se moderní poznatky o tom, jaký má vliv třeba i na hormonální systém.
Vy cvičíte?
Cvičím každé ráno, ale chtěl bych tomu dávat víc a objevovat víc nových pozic. Ale jsem právě v té smyčce života. Snažím se ráno cvičit aspoň pozdrav slunci a krátké meditace, když už po mně děti nelezou.
Dost lidí po třicítce, kdy na ně padne krize středního věku, začíná běhat. Je nějaký sport, který se dá doporučit lidem, kteří nikdy nic pořádně nedělali?
Podle mě by to mělo být něco, co člověka baví. Ne že musím, abych byla hubená nebo abych byl nejlepší. Když je tam uspokojení a radost, přinese to mnohem větší plody, než když si budeme říkat: „Teď pro sebe musím něco dělat.“ Mělo by to vycházet zevnitř. Lidi by si měli najít to, co je baví. Ne to, co je trendy. Jestli někoho baví běhat, ať běhá, jestli někoho baví házet koulí, jezdit na koni nebo si jít zahrát s chlapama fotbal, tak ať jde.
Potkáváte se v ordinaci i s lidmi, kteří jsou přetrénovaní a se sportem to přehánějí?
Mám i vrcholové sportovce, kteří jsou už od dětství neadekvátně a nerovnoměrně zatížení a pak mají potíže. Tomu říkáme jednostranná zátěž. Zvlášt pro děti je důležité, aby pohyb nebyl jednostranný, aby měly bohaté spektrum pohybu, vyvíjely obratnost, učily se nové věci. Pohybová inteligence se třeba projeví v jednom specifickém sportu, ale pokud mají děti jednostrannou zátěž a dělají jenom jednu činnost, koledují si o to, že v dospělosti budou mít problémy.
S čím za vámi lidi nejčastěji chodí?
Mám hodně neurologických pacientů, třeba po mozkových mrtvicích. Řešit neurologické problémy mě baví a myslím, že k nim mám dobrý přístup. Patří k tomu různé úrazy a funkční poruchy, třeba i orgánů. Jak už jsem říkal, skrze pohybový systém můžeme částečně ovlivnit pochod vnitřních orgánů.
Co například?
Třeba trávení. Nebo žlučník.
Jak se dá ovlivnit žlučník?
To už je dost komplikované. Díky nervovému systému jsme propojená informační síť, máme mozek, míchu a na míšní úrovni jsou nervy, kde se dějí různé propoje, které se můžou ovlivňovat. Na jednom úseku se třeba objeví stejná inervace svalů, ale i orgánů a přes ty okruhy se dá vstoupit skrz pohybový systém do orgánů.
To je skvělý… A můžu se podívat, co máte za boty? Protože fyzioterapeuti, pokud vím, hodně řeší, v čem se chodí.
Já se teda v botech trápím, protože pro mě je důležitější být cool, než mít barefooty. (směje se při pohledu na svoje stylové kecky) Ale obuv se teď řeší docela dost a myslím si, že je to dobře, zvlášť u dětí. Základní je široká špička, což splňují barefootové boty. Když se nohy zavírají do úzkých bot, omezujeme práci prstů, které se nemůžou roztáhnout. Prsty jsou nejen důležité pro pohyb a chůzi, ale jsou to i čidla, kterými vnímáme povrch. Myslím, že noha není jenom výkonný orgán, ale je to taková čtečka, která registruje změny na povrchu. Tento vstup informací si botou často zamezíme, obzvlášť když má úzkou špičku.
Vaše děti nosí barefoot boty?
Nosí, ale občas si prostě vezmou vansky. Oni tomu říkají lívancky.
U barefootů se ovšem taky řeší, že je nesmysl nosit je do města, kde se chodí po tvrdém betonu.
Ono vůbec chození po rovném povrchu je nepřirozené. Když půjdeme kamkoli z města pryč, vidíme, že povrch je různý, kostrbatý a kopcovitý. V tomhle případě bych asi doporučil to střídat. Vezmu si obuv, která je podpořená podrážkou a tlumí otřesy, a občas si klidně i do města vezmu barefooty.
Vy sám máte nějaký fyzioterapuetický problém? Bolí vás třeba záda?
Občas taky. Ale zatím si to řeším sám. Dám si jointa a lehnu si, dostanu se do sebe, vnímám tam věci, které mě blokují, a snažím se to třeba přes jógu odstranit. Je to možná kontroverzní přístup, ale docela mi to funguje.
A máme titulek! Fyzioterapeut Štěpán Hebík radí: Dejte si jointa.
Dejte si jointa a buďte v pohodě. (směje se)
Chodí za vámi na koncertech kolegové nebo fanoušci, že je něco bolí, ať jim pomůžete?
Spousta lidí by chtěla poradit na dálku, ale já to nemám rád a nedělám to. Dám třeba obecnou radu, jak k problému přistupovat, abych ale na člověka získal komplexní pohled a dokázal mu pomoct, musel bych ho vidět v ordinaci svlečeného.
Má tahle party generace nějaký typický zdravotní problém?
Teď je to nejvíc psychosomatika. To je problém, na který jsem docela krátký, protože nejsem ani psycholog, ani psychiatr, a nejsem kompetentní snažit se takovým lidem pomoct. Někdy lze pomoci přes pohybový systém, ale je to právě spíš pole pro psychologa. Psychosomatických pacientů je dost, protože na lidi je podle mě vyvíjený společenský nátlak, aby byli úspěšní nebo aby byli úspěchem naplnění. V tom pak možná tkví frustrace.
S tím asi problém nemáte. Kdyby se vám hudebně nedařilo, pořád máte úspěšnou kariéru fyzioterapeuta.
Mluvím o ostatních, ale jo, každý se potýká s frustrací, to je normální jev. Každý máme nějaká očekávání, nějaké cíle, které se snažíme naplnit, a třeba je nenaplňujem tak, jak bychom chtěli. Ta cesta, kterou jdeme, je jiná, než si myslíme, že bude, ale o tom je život. Každý jsme vůči tomu trošku jinak odolný. Někdo tyto bariéry dokáže prorážet a u někoho to může vyvolat úzkost.
Vám se ovšem daří. Jako nováček na scéně jste dostal Anděla, spolupracujete se zajímavými lidmi… Máte vyšší cíle?
Úplně ty nejvyšší.
Co to znamená? Vyprodat O2 arénu?
Kdybych si něco splnil a řekl bych si, tak, už mám splněno, už se můžu jít zahrabat, byl by to moment, kdy bych buď usnul na vavřínech, nebo by mě to už tolik nenaplňovalo. Proto si pořád chci něco plnit. Ale jsou to spíš obecné věci a cíle, které se týkají mě a mých skills, toho, co bych chtěl umět ve zpěvu nebo v interpretaci. To je pro mě výzva spíš než nějaký úspěch jako třeba vyprodat halu.
Je pro vás teď hudba důležitější než vaše praxe?
Teď trochu jo, ale ordinaci si pořád držím. Nechci z toho vypadnout a díky tomu se vnímám jako užitečný člověk.
